Článek
Říká se, že Vánoce jsou svátky klidu, míru a radosti. A pak je tady realita: svátky přejídání, pasivní agrese u příbuzenského stolu a sdíleného veselí pod blikajícími LED hady. Ale to mě se netýká. Já jsem totiž ten typ, co Vánoce tráví sám. Dobrovolně? No… řekněme, že to bylo rozhodnutí. Ne nutně moje, ale i rozhodnutí ostatních se počítají, nebo ne?
Je mi šedesát, děti nemám, partnerky jsem buď vyplašil, nebo odradil. A zbytek? Ten mě asi zablokoval ještě před nástupem do důchodu. Vánoce tak slavím po svém. V teplákách, se zbytkem bramborového salátu z minulého roku a s televizí, která mi poctivě každoročně připomíná, že i Popelka našla svého prince. Zatímco já? Já jsem rád, že jsem našel ovladač.
Znáte ten moment, kdy rozbalíte dárek a předstíráte překvapení? Tak já už několik let nepředstírám vůbec nic. Dárky si dávám sám. Letos jsem si koupil ponožky, protože mi je stejně nikdo jiný nekoupí. A navíc si můžu být jistý, že mi budou. Trefit velikost vlastní nohy, to ještě zvládám.
Stromeček nemám. Proč taky? Abych měl kam dát světýlka, která se rozbijí, než je vůbec zapojím? A co cukroví? No jasně. Peču. V Lidlu. Kupuju to tam jako každej normální, líný, single chlap. Když je nejhůř, dám si rohlík s máslem a trochu skořice – říkám tomu vánoční chudoba v čase hojnosti.
Ale abych byl fér – samota má své výhody. Třeba si můžu pustit koledy až ve dvě ráno a nikdo mi neřekne, ať to ztlumím. Nebo je nepustit vůbec. Můžu se opít sám, hádat se se sebou a vždycky vyhrát. Můžu si přát „šťastné a veselé“ do zrcadla, a to mi alespoň nelže.
Lidé kolem říkají: „Ale neboj, vždyť dneska se dá seznámit i online!“ Jojo. Na seznamkách se tváří, že chtějí lásku, ale ve skutečnosti hledají spíš někoho, kdo jim nevadí do první hádky o termín Vánoc u tchyně. Já to zkoušel. Napsal jsem jedné ženě, že mě těší její úsměv a že bych ji rád pozval na svařák. Odpověděla mi až po třech týdnech s větou: „Kdo jsi a co chceš?“ Tak jsem jí popřál veselé Velikonoce. Čistě z principu.
A tak trávím Vánoce sám. Ale víte co? Už jsem si na to zvykl. Mám svobodu, nikdo mi nevyčítá, že jsem zapomněl koupit kapra, že se netvářím dostatečně dojatě, že salát je moc kyselý. Klid je nedoceněný luxus. A když mi někdo popřeje šťastné svátky, tak odpovím: „Děkuji, přeju totéž. A pevné nervy.“
Možná je v tom i jistý smutek. Ale i ten má svůj šmrnc, když ho okořeníte cynismem, rozumnou dávkou whisky a trochou nihilismu na špičce jazyka. Nejsem zatrpklý – jsem jen realistický optimista v kulichu z výprodeje, který ví, že Santa Claus je jen marketingový konstrukt a Ježíšek už dávno outsourcoval dárky Alze.
A jestli se mě někdo zeptá, co budu dělat na Štědrý den, odpovím upřímně:
„Jíst, pít, přežívat a s úsměvem sledovat, jak svět v lesku vánočních světýlek zase hraje komedii, kterou jsem už viděl. Ale sám si z ní píšu scénář.“
