Článek
Na probíhajícím evropském šampionátu ve fotbale jsme znovu svědky situací, kdy zápasy fakticky rozhoduje jediné sporné rozhodnutí, které ničí naděje jednoho týmu a (často neoprávněně) věnuje vítězství jeho soupeřům. Už tadičně se tyto okamžiky objevují především v případě nařízených pokutových kopů. Mikroskopické dotyky rukou, kterým nemá bránící hráč reálnou možnost zabránit, přisimulované pády. To jsou momenty, které na začátku 21. století rozhodují fotbalové zápasy - a tak možná neuškodí podívat se na pravidla upravující nařizování penalt v šiším kontextu…
Fotbalová pravidla jsou svým způsobem krásná věc, která doznala za půl druhého století své existence jen málo zásadních změn. Pro pravidla o penaltě to platí rovněž. Kromě technikálií upravujících postavení brankáře či pohyb střelce se v této oblasti neměnilo prakticky nic.
Je ale třeba si uvědomit, že právě penalta je trest, který z celé logiky fotbalových pravidel nevídaným způsobem vybočuje. Tak především: na rozdíl od všech ostatních provinění se nerozehrává z místa přestupku. Postižená strana si může míč přenést do té nejvýhodnější pozice, na střed hřiště. K tomu může nastat (a mnohdy nastává) případ, že se míč dokonce přemístí o pár metrů dopředu, směrem k soupeřově brance - což je v kontextu ostatních pravidel zcela nevídané. A potom, samozřejmě, se ještě střelci odstraní z cesty všichni protihráči … a brankáři se velice přísně nařídí, kde smí stát.
Absurdita této unikátní kumulace zvýhodnění je nejlépe vidět na příkladu. Představte si prakticky stejnou herní situaci, při níž však dojde jednou k faulu deset centimetrů před velkým vápnem a podruhé deset centimetrů v něm. Původní šance útočící strany skórovat byly v zásadě stejné. Následně ale musí postižený tým v jednom případě kopat ze 16 metrů přes početnou zeď s libovolným postavením všech zbylých bránících hráčů (včetně gólmana) v poli, zatímco podruhé si střelec posune míč dopředu a na střed hřiště, všichni hráči soupeře mu zmizí z cesty a brankář musí zůstat do poslední chvíle přikovaný na brankové čáře. Pravděpodobnost dosažení branky je teď už diametrálně odlišná. A člověk, který má fotbal se rád nutně ptá: „Neprospělo by věci, kdyby těch zvýhodnění bylo přece jen míň?“
Tady je dobré si připomenout, jak vypadal fotbal ve svých počátcích, kdy toto pravidlo vzniklo. Byl totiž neskonale útočnější. Ještě ve 30. letech, a dokonce i krátce po válce, hrály prakticky všechny týmy v rozestavení 2-3-5. Ano, se dvěma obránci a pěti útočníky (!). Jinými slovy: při tomto pojetí hry se dalo usuzovat, že prakticky každé porušení pravidel ve vlastním vápně znamená zabránění čisté gólové šanci … a že tedy zcela mimořádný (a v kontextu ostatních pravidel nelogický) trest je na místě. Kdyby měli tvůrci původních fotbalových pravidel možnost vidět dnešní přeplněná vápna, často se všemi 11 bránícími hráči, kdyby znali herecké etudy, při nichže se útočníci při sebemenším dotyku hroutí k zemi, kdyby si prohlédli záznamy letmých dotyků ruky nastřelených ze dvou či tří metrů nebo sledovali zoufalé obránce s rukama nepřirozeně schovanýma za zády, jsem přesvědčen, že by pravidla o penaltě koncipovali úplně jinak.
Takže co s tím? V obecné rovině upravit užívání pravidla o penaltě víc ve prospěch bránící strany: brát v úvahu, jestli měl obránce reálnou možnost zabránit dotyku míče rukou a také nekompromisně trestat žlutou kartou každý náznak simulování útočníka ve velkém vápně. A při samotném provedení penalty pak obrátit trend, který v současnosti stále víc zpřísňuje pravidla pro gólmany, zatímco střelcům (ke všem výhodám, které už tak mají) je mnohem tolerantnější. Především jim umožňuje zcela zastavit pohyb, což v situaci, kdy šířka brány představuje celé 2/3 vzdálenosti, ze které se kope, dělá brankáře prakticky bezmocným.
Existují samozřejmě ještě radikálnější řešení. O těch si případně můžeme něco říct příště.
