Článek
Dnes se o nízké porodnosti mluví všude. Politici se tváří, že je to problém, ale málokdo skutečně řeší, proč se mladí lidé bojí zakládat rodiny. Jen málo z nich má šanci na vlastní bydlení, hypotéky jsou pro většinu nedostupné, nájmy polykají minimálně polovinu výplaty. Kdo žije od výplaty k výplatě, těžko najde odvahu přivést na svět dalšího člověka.
Když se k tomu přidá nejistota práce, drahé potraviny a pocit, že stát spíš sleduje než pomáhá, není divu, že rodičovství začíná být vnímáno jako riziko. Ne jako přirozená součást života, ale jako krok, který si musíš pečlivě rozmyslet, abys na něj vůbec měl.
Není to o tom, že by ženy chtěly jen kariéru a muži jen volnost. Mnozí by dítě chtěli, ale vědí, že by mu nemohli dát stabilní zázemí.
Já sama cítím obrovskou vděčnost, že jsem mohla na svět přivést své dvě děti. Ale zároveň i lítost. Protože jsem si uvědomila, že spousta rodin, které by po dítěti toužily, prostě nemají šanci. Ne proto, že by nechtěly, ale protože se svět kolem nich stal příliš drahým a nejistým.
Nízká porodnost není problém jednotlivců, ale systému, který rodiny opustil. Všechno stojí na rodičích, kteří často balancují mezi účty, prací a únavou, bez jistoty, že jim někdo kryje záda. A přitom právě oni drží společnost a budoucnost světa při životě.
Když jsem v dubnu slyšela to ticho v porodnici, nebylo to ticho klidu. Bylo to ticho strachu. Strachu lidí, kteří by chtěli žít normálně, ale nemůžou. A to je podle mě ten skutečný důvod, proč se rodí méně dětí.
Momentálně jsem stále máma na mateřské. Vím, co znamená vstávat v noci, když se miminko budí, cítit únavu hormonů, bolavá záda, nejistotu. A zároveň vím, že žádná povýšení, žádná dovolená v nejluxusnějším resortu, žádná chvíle jen pro sebe nenahradí ten okamžik, kdy držím v náručí nový život.
A přesto: čím dál víc lidí říká „možná někdy“ nebo „už ne“. Není divu. Dítě se dnes posunulo z kategorie přirozenosti do oblasti vysněných projektů. „Než se k tomu odhodlám, musím mít vlastní bydlení, jistotu, partnera, tělo podle mých představ.“ A život běží. Ale biologické hodiny nečekají. A aby toho nebylo málo, náš stát se tváří, že podporuje rodiny, ale realita vypadá jinak. Vysoké nájmy, práce na dobu určitou, pocit, že dítě je luxus.
Vidím kolem sebe lidi, kteří dělají všechno „správně“. Budují kariéru, cestují, investují do sebe. Přitom jim něco vnitřně chybí. Možná právě to, co si málokdo dnes dovolí: stát se rodičem, i když to není ideální moment. Ale bude zase někdy ten správný čas ?
A tak se někdy ptám: až moje děti vyrostou, nebude kolem porodnic úplné ticho? Ticho národa, který, ne vlastni vinou, přestal věřit v budoucnost. Takové ticho bychom neměli chtít.
