Christa Pikeová: spravedlivý trest, nebo státem posvěcená pomsta?

Její případ aktuálně plní novinové titulky. Padesátiletá Christa Pikeová se po třiceti letech v cele smrti měla 30. září 2026 konečně „dočkat“ své popravy. K té byla odsouzena za vraždu o rok starší spolužačky, kterou spáchala v roce 1995 jako osmnáctiletá.

Změny trestu na doživotní navzdory snaze svých obhájců nedosáhla. V americkém státě Tennessee tak měla být po více než 200 letech popravena žena. Jenže Pikeová podle všeho přežila „vlastní smrt“.

Smrtící injekce jí byla onen den skutečně podána, a to dokonce dvakrát po sobě. Odsouzená žena však i tak zůstala naživu. Vzhledem k tomu, že protokol, kterým se popravčí řídili, neobsahoval další postup, byla Christa Pikeová následně převezena do nemocnice k ošetření. Zda přežije následky tohoto neúspěšného pokusu o popravu, není v době přípravy tohoto textu jasné.

Kvůli nejasnostem, proč odsouzená žena zůstala naživu i po podání druhé smrtící dávky pentobarbitalu, zastavil stát Tennessee do konce roku všechny další plánované popravy. Pokud Christa Pikeová přežije, může tak strávit další měsíce nebo i roky trýznivým čekáním na nový termín popravy.

Na celém jejím případu není znepokojující jen fakt, že nezemřela ani po podání dvojité dávky pentobarbitalu. Znepokojivá je i skutečnost, že těsně před vykonáním rozsudku byla poprava dočasně odložena. Připomíná to staré časy, kdy král či císař mohl z titulu své, často od Boha odvozované moci, odsouzenci udělit milost. I v tomto případě byla exekuce zastavena těsně před jejím vykonáním. Jenže nikoliv na dlouho.

Rozhodl tak odvolací soud, který požadoval nové právní posouzení otázky, zda byla v původním řízení dostatečně zohledněna tvrzení Pikeové o sexuálním zneužívání a znásilňování v dětství. Stát Tennessee se proto neprodleně obrátil na Nejvyšší soud USA, který záhy odklad zrušil a umožnil v popravě pokračovat. Tři soudkyně Nejvyššího soudu USA proti tomuto rozhodnutí vyjádřily nesouhlasné stanovisko.

Takové zásadní zvraty během jediného dne jsou pro odsouzeného nepochybně mimořádně trýznivé. Podobně děsivým zážitkem muselo být hned dvojité selháním při podání smrtící chemikálie. Jenže Pikeová není přitom první odsouzenou, které se něco podobného stalo. To vzbuzuje otázku, zda zodpovědní lidé berou možnost, že se něco takového stane a způsobí to danému člověku velké utrpení, skutečně vážně.

Děsivě podobný je případ Byrona Blacka, který byl v Tennessee popraven 5. srpna 2025 . I jemu byl podán pentobarbital. Je to látka, která má silně tlumící účinek pro centrální nervový systém. Před Blackovou popravou státní znalec tvrdil, že po podání pentobarbitalu by měl ztratit vědomí přibližně 20 až 30 sekund. Poté obvykle následuje zastavení dýchání a srdeční činnosti.

Black byl odsouzen již v roce 1989 za vraždu své přítelkyně a jejích dvou dětí, k čemuž došlo o rok dříve. Na vykonání popravy čekal od vynesení rozsudku dlouhých 34 let. Loni v srpnu mu bylo 69 let a v době popravy nebyl zdráv. Projevila se u něj demence, proto podle obhájců nesplňoval mentální podmínky pro popravu. Měl také implantovaný kardioverter-defibrilátor, což by po podání injekce mohlo podle obhajoby způsobit velmi bolestivé stavy. Nejvyšší soud USA ale všechny námitky zamítl a výkon trestu tak proběhl.

Průběh vykonání trestu standardní rozhodně nebyl. Svědci popsali, že po podání injekce zůstal při vědomí, těžce dýchal, zvedal hlavu a po několika minutách opakovaně sténal a opakoval: „Tak strašně to bolí.“ Pitva následně našla tekutinu na plicích a jejich edém. Podle patologů vyvolává takový stav intenzivní pocit dušení, tonutí, paniky nebo „blížící se smrti“.

Veřejně dostupné informace o následcích Blackovy popravy neukazují na to, že by kvůli jejímu průběhu byl protokol nějakým způsobem změněn. Nikdy nezaznělo, že byla zjištěna chyba, která byla napravena, aby se do budoucna neopakovala. Jenže k dosud nezjištěné chybě došlo i v případě následující popravy, ke které mělo dojít v Tennessee 21. května tohoto roku.

Odsouzeným byl sedmapadesátiletý vrah tří lidí Tony Carruthers. Už byl připoután k lůžku, když se více než hodinu nedařilo nalézt vhodnou žílu, byl výkon popravy přerušen. Nyní je nejméně o jeden rok odložena. Advokátka odsouzeného Maria DeLiberatová později popsala, že bylo strašné vidět Carrutherse „cukat se a sténat“, zatímco se popravčí pokoušeli najít vhodnou žílu.

Podobný problém není v USA ojedinělý. V únoru 2024 například Idaho po osmi neúspěšných pokusech o zavedení intravenózního přístupu přerušilo popravu Thomase Creeche.

Také v případě Christy Pikeové její obhájci upozorňovaly na to, že může dojít ke komplikacím. Zmiňovali, že má malé a obtížně přístupné žíly, proto může být problematické žílu spolehlivě napíchnout a vpravit smrtící látku. Stát to ale odmítl s tím, že její žíly jsou běžně dostupné, protože jí už v minulosti byla odebírána krev k vyšetření.

Špatně dostupné cévy by přitom mohly příčinou stavu, který u Pikeové v den popravy nastal. Pokud medikament nejde přímo do krevního oběhu, nemusí se dostavit plný účinek. Svědci její nezdařené popravy upozorňovali na to, že nejen že po aplikaci byla při vědomí, ale také se ptala, zda je normální, že ji velmi pálí ruka. To je pro aplikaci mimo žílu poměrně typické.

Je takové zacházení s lidmi odsouzenými k smrti humánní a důstojné? Domnívám se, že nikoliv. Zcela bez ohledu na to, co spáchali, si nikdo nezaslouží takto mučivé zacházení. Alespoň v případě, že mluvíme o trestu, a nikoliv o pomstě. Stát by se nikdy neměl stát nástrojem pomsty. Jeho úkolem není působit člověku utrpení, ale vykonávat spravedlnost v mezích zákona a s ohledem na lidskou důstojnost opravdu každého člověka.

Pokud stát a soudy odmítají argumenty upozorňující na podezření, že k usmrcování odsouzených dochází zbytečně trýznivým způsobem kvůli chybám při výkonu popravy, vyvolává to otázku: Opravdu nám na utrpení těchto lidí záleží? Nebo máme za to, že si ho zaslouží? Protože právě tady podle mě vede hranice mezi trestem a pomstou.

Ve chvíli, kdy připustíme zbytečné utrpení jen proto, že ho podstupuje člověk odsouzený k smrti, tuto hranici podle mě nebezpečně překračujeme.