Článek
Donedávna bylo nepsanou praxí, že rodiče dětí v herničkách nebo jiných zařízeních pro děti neplatí vstup. Dnes to často neplatí. Jako dospělý doprovod někdy musím dokonce zaplatit i více než dítě.
Lego v krku
Je to jen několik dní, kdy jsme se synem vydali do obchodu, kde prodávají lego. Kromě široké nabídky produktů mají ve stejné místnosti i část, kam smíte vstoupit jen za poplatek. Na dveřích si můžete přečíst, na kolik vás to vyjde. Dítě do 120 centimetrů výšky zaplatí 130 korun, všechny vyšší děti zaplatí 160 korun. Ostatních kategorií jsem si nevšímala, protože pro mne nebyly relevantní. Jako dospělá osoba si z lega skládat nepotřebuji.
Vydali jsme se k pokladně, abychom jednu dětskou vstupenku zakoupili. Paní prodavačka nám ji ale odmítla prodat se slovy, že dítě ve zpoplatněné části nemůže být samo. „Je to nebezpečné, děti by mohly spolknout nějakou část stavebnice, proto tam mohou být bez doprovodu samy až od 12 let,“ zdůvodnila zmíněné pravidlo. Částka, kterou uvedla jako poplatek za dospělého, mne zarazila. Činila 260 korun, o stokorunu více než kolik bych zaplatila za dítě. Fakt, že si tam sama hrát nebudu a syna bych pouze hlídala, nikdo nezohlednil. Upozorňovat na to, že děti ve věku mezi třemi a dvanácti lety obvykle nemají tendenci dávit se legem, a to tím spíše, že rodiče na ně mohou dohlížet z prostoru mimo placenou část, také nemělo smysl. Pravidla jsou stanovena jasně a mnoho rodičů na ně nejspíše nakonec přistoupí, protože dětem nechtějí kazit radost. Můj pohár trpělivosti ale ve chvíli, kdy se mi podobná situace stala v poslední době už poněkolikáté, definitivně přetekl. Se synem jsme za jeho pláče a ujišťování, že lego rozhodně nespolkne, z obchodu odešli s nepořízenou. Platit za chvilku hraní se dvěma košíky lega 420 korun jsem odmítla.
Nedůstojná hra
Situací podobných této jsem letos zažila více. Celodenní vstup do herny, kde se nachází atrakce výhradně pro děti, musí platit všichni. Pro tříčlennou rodinu to znamenalo 1500 korun, každý rovným dílem přesně 500 korun. Hernička či zábavní park, kde pro dospělého nenajdete jedinou atrakci, kterou by v případě, že v něm dříme hravá dětská duše, mohl využít. Vstupné ale zaplatit musí stejně vy jako jeho děti. Fakt, že jako dospělý doprovod dítěte v takových zařízeních obvykle necháte nemalou částku za občerstvení, protože vlastní jídlo a pití si do těchto prostor většinou nosit nesmíte, nestačí. A podobně to bylo i v případě ubytování v hotelu, který disponuje službami pro děti. Celková částka tento fakt zohledňuje tak, že i dospělému vzroste o vstupné do částí určených výhradně dětem. Vzhledem k tomu, že je výhodnější, než kdybyste tam přišli „z ulice“, máte nakonec pocit, že se vám to vyplatilo.
Podobné „triky“ se v poslední době staly naprosto běžnými. Častěji se snad setkávám už jen s žádostí o platbu v hotovosti, která se rozšířila z restaurací i do obchodů. Naposledy se mi to stalo třeba v obuvi.
Je mi jasné, že provozovatelé těchto služeb „krváceli“ už během pandemie a současné utlumení spotřeby vlivem inflace jim nutně dělá vrásky na čele. Odmítám ale nechat ze sebe dělat naivního hlupáka a přistupovat na jejich argumenty. Pokud ze vstupného pro děti nepřežijí, mohou jej zvednout a nehrát nedůstojnou hru na nezbytnost platby za ty, kdo jejich služby nemají jak využít.
