Exministr zahraničí Lipavský se hlásí na VŠ. Nestačil by selský rozum?

Bývalý ministr zahraničních věcí Jan Lipavský oznámil na sociálních sítích, že si podal přihlášku na vysokou školu. Reakce? Od podpory po otevřený posměch - je zřejmé, že část lidí univerzitním vzděláním a priori pohrdá.

Jednačtyřicetiletý politik už vystudoval obor teritoriální studia na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Strávil dva semestry na University of Kent ve Spojeném království a zakončil bakalářským titulem. Kam míří dál, nesdělil, ale logika napovídá, že by mohlo jít o pokračování v magisterském programu. Důvody mohou být různé - od ambice pro analytickou nebo vědeckou práci až po praktickou nutnost titulu v některých profesích. A samozřejmě i pro čistě osobní uspokojení – prohloubení znalostí a kompetencí.

Vrátit se po letech do školních lavic je odvážný krok. Praxe přináší zkušenost a nadhled, ale návrat k disciplíně, studijním návykům a náročným akademickým textům je tvrdá zkouška, zvlášť pokud máte rodinu nebo pracovní závazky.

Pod Lipavského příspěvkem se objevily klasické výlevy veřejného mínění. Od těch, kteří tvrdí, že vysoká škola je „k ničemu“ a rozhodující je „selský rozum“, až po ty, kdo řeší, zda jde o „veřejnou školu“ a tedy o peníze z našich daní. Zkrátka instantní názory bez hlubšího porozumění.

Kromě podobných názorů se v posledních letech objevuje i absurdní dělení oborů na „užitečné“ a „zbytečné“. Humanitní a společenskovědní směry bývají označovány za „prakticky nepoužitelné“, přestože právě ony formují schopnost kritického myšlení a schopnost číst svět kolem sebe. Paradoxně tento názor prosazují i někteří politici, kteří sami vystudovali právě tyto obory - a jejich pohled se přesto omezuje jen na ekonomickou výhodnost.

„Selský rozum“ je dnes módní všelék na složitost světa. Ano, funguje v každodenních praktických situacích, ale kupříkladu k pochopení složitosti politiky, mezinárodních vztahů nebo ekonomických procesů nestačí. Moderní svět není jednoduchý a jednoduché odpovědi nestačí.

Smyslem vzdělání není jen vyšší výdělek nebo společenský status. Redukovat ho na ekonomickou návratnost je krátkozraké. Vzdělání je nástroj k rozvoji schopnosti rozlišovat fakta od názorů, chápat kontext, konfrontovat názory a hlavně - přehodnocovat vlastní postoje. Zejména humanitní a společenskovědní obory učí kriticky myslet - a právě to dnes ve veřejném prostoru nejvíce chybí.

Čelíme určité kulturní změně: důvěra ve vědecké autority je slabá a nahrazuje ji slepá důvěrou ve vlastní úsudek. Jenže - ač má každý právo na názor, ne každý názor je stejně podložený. Přesto se veřejná debata snižuje na slogany typu „selský rozum vs. akademici“, jako by jedno druhé vylučovalo.

Vzdělání má samozřejmě i praktický význam. Pracovní trh se mění, část úkolů přebírá umělá inteligence, a bez schopnosti učit se nové věci a zdokonalovat se v nich se už neobejdeme. Doba, kdy stačilo vystudovat jeden obor a zbytek života v něm přežít, je pryč.

Budoucnost patří těm, kdo jsou ochotni vystoupit z komfortní zóny, rozšířit si znalosti a adaptovat se. Kdo rezignuje na celoživotní vzdělávání, tomu už brzy může „ujet vlak“.

Rozhodnutí Jana Lipavského vrátit se do školy proto není důvodem k posměchu. Spíše je připomínkou, že vzdělání není jednorázový projekt z mládí, ale dlouhodobý proces. A že v době, kdy svět zrychluje a komplikuje se, může být ochota znovu studovat jedním z nejrozumnějších kroků.