Článek
Kdykoliv mne čeká plánovaná nebo nenadálá návštěva lékaře, propadám nejistotě. Týká se jedné zdánlivé banality. Mám klepat, nebo raději vyčkat příchodu sestry, jak často velí nekompromisní cedule na dveřích? Co když sestra nepřichází ani po desítkách minut a není jisté, zda v oné ambulanci vůbec někdo pracuje? A co teprve, když jasná instrukce chybí? Mám riskovat, že mne sestra nebo lékař zpraží a celá návštěva pak bude poznamenaná tím, že jsem někým, kdo lékaře vyrušuje a obtěžuje? Drobnost, která vystihuje český vztah mezi lékařem a pacientem.
Nedávno jsem navštívila dětskou chirurgickou ambulanci v jedné okresní nemocnici. Nápis na dveřích zněl jasně. „Neklepejte. Vyčkejte příchodu sestry. V době pohotovosti zvoňte,“ přečetla jsem si sice, ale moudrá jsem z toho příliš nebyla. Bylo krátce po čtvrté odpoledne, všední den. Zmínka o tom, kdy končí běžná ordinační doba a lékař přechází do pohotovostního režimu chyběla. V čekárně ani živáčka. Vcelku dlouho jsem váhala, protože jsem ještě měla v živé paměti nedávný zážitek, kdy mne sestra na rentgenu seřvala jak malé dítě jen proto, že jsem si po deseti minutách čekání dovolila nesměle zaklepat a požadovat rentgen. Ten podle ní nebyl třeba, když mé dítě normálně chodí. Fakt, že mne jeho ošetřující lékař vybavil žádankou, ji nerozhodil. Mám to riskovat znovu?
Z ordinace nikdo nevycházel, proto jsem usoudila, že to risknu. Měla jsem s sebou malé dítě a mnoho jiných možností mi tedy nezbývalo. Stiskla jsem zvonek a čekala, co se bude dít.
„Chirurgie,“ ozvalo se.
„Dobrý den, já nevím, jestli na vás můžu zvonit. Přišla jsem se synem na ošetření,“ řekla jsem omluvně.
„Ano, jistě. To je dobře, že zvoníte, jinak bychom o vás nevěděli. Posílám doktora,“ vysvětlil mi vlídný hlas v reproduktoru a já si oddychla. Tentokrát jsem to udělala dobře.
Situací, kdy byl někdo „příliš aktivní“ a klepal na dveře lékaře, aniž „by se to smělo“, jsem zažila bezpočet. „Proč nám tu klepete? Počkejte si!“ vykřikla sestra na staršího pána, který byl objednán na očkování a nebylo mu jasné, zda svůj příchod hlásit či nikoliv. Má známá zažila mnohem horší situaci. Byla na pohotovosti, kde čekala celá řada pacientů. Mezi nimi také sanitářka s velmi starým a nemocným člověkem na vozíčku. Přijel na ošetření z oddělení pro chronicky nemocné, kde zřejmě pobýval, ale jeho stav se zřejmě výrazně zhoršil změnil. Dlouho se nic nedělo a zdraví muže se během několika hodin viditelně zhoršil. Sanitářka o sobě dala vědět hned, jakmile dorazila, ale sestra stav muže nevyhodnotila akutní. Dali přednost zlomeným nohám, kterých se tam sešlo hned několik. Zhruba po dvou hodinách se sanitářka rozhodla jednat. „Jestli nás hned nevezmete, máte tady exitus!“ zahlaholila ošetřovatelka jasně a neústupně na celou čekárnu, čímž probrala z letargie nejen všechny oddaně čekající pacienty, ale i sestru z pohotovosti. Teprve pak se prý začaly „dít věci“. Zda pacient přežil či nikoliv, se však známá nikdy nedozvěděla.
Podřízenost a obavy, se kterými vůči lékařům stále příznakem, jsou příznakem nemocného zdravotnictví. Nepochybuji o tom, že lékaři i nelékařský personál je výrazně přetížený a často podhodnocený. Je dobře, že se hlásí o své právo mít více volného času pro sebe i své rodiny a dostávat odměnu, která odpovídá jejich erudici, vytížení i zodpovědnosti. Nicméně, pokud požadují výsluhovou rentu, prospělo by jim zamyslet se nad kořenem slova „výsluhová“. Ano, skutečně to je je „sluh“ - tedy slovo, od kterého odvozujeme například slovo sloužit či služba. Pokud někomu nabízím službu a jsem tu pro něj, předpokládá to, že se nad něj nepovyšuji a nepřehlížím jeho potřeby. V případech profesí, které u nás výsluhu pobírají, jde dokonce o to, že pro ty, kterým „slouží“, riskují svůj život. To od lékařů nežádám. Úplně by mi stačili takoví zdravotníci, kteří ve mne nebudou k životu stále znovu probouzet „syndrom bílého pláště“. Pro začátek tedy postačí, když se nebudu muset bát zaklepat na dveře nebo lékaře požádat o více informací k mé diagnóze. Zkrátka, stačil by mi obyčejný rovnocenný a respektující vztah.
