Článek
Když se v poklidném nedělním odpoledni procházíte po kolonádě malého lázeňského městečka, nečekáte, že vás na takové cestě potká něco, co změní váš pohled na svět a na lidi kolem. Včera jsem se ale do takové situace dostala.
Když jsem procházela kolem jedné z laviček, mladý muž, který na ní seděl, náhle hlasitě vykřikl a pak se v křečích zřítil dolů. Navzdory dramaticky vypadající situaci to ale nikoho z kolemjdoucích nevyvedlo z klidu. V první chvíli jsem proto trochu pochybovala o tom, co vlastně vidím. Je to skutečně epileptický záchvat? Nikdy předtím jsem žádný neviděla. Možná dotyčný jen trochu „přebral“ a za chvíli se zvedne. To se ale nestalo. Po chvilce váhání jsem začala vytáčet telefonní číslo záchranné služby. Ve stejnou chvíli jsem si ale všimla jiného mladého muže, který již se záchrankou mluvil. Když skončil, rozhodli jsme se na její příjezd společně počkat.
Od začátku záchvatu uplynulo několik minut a kolem prošlo několik dalších lidí, aniž by na situaci jakkoliv zareagovali. Někteří ale situaci sledovali z bezpečné vzdálenosti a čekali, co se bude dít dál. Mého „spolučekatele“ to rozlítilo. „Pomoc jste nezavolal a teď čekáte, co senzačního se bude dít dál?“ reagoval na staršího pejskaře, který situaci zjevně sledoval už od samého začátku.
Po chvíli se ale u lavičky, u které ležel chrčící muž, zastavily další dvě kolemjdoucí ženy - podle všeho zdravotnice - a snažily se pomoci. Všichni společně jsme pak čekali na příjezd záchranky. Dříve ale na místo dorazilo policejní auto. Policisté už muže znali. Bylo jasné, že nejde o první epileptický záchvat, který ho venku postihl. Pak dorazila i sanitka a záchranářům se postupně podařilo mladíka přivést k vědomí a odvézt do nemocnice.
Lidi na ulici záchvaty ohrožují více
Epileptický záchvat, zvláště v situaci, kdy vás postihne náhle na veřejném místě a vy u sebe nemáte nikoho, kdo by vám bezprostředně pomohl, se snadno změní v život ohrožující stav. Zvláště tehdy, když trvá déle než pět minut. V takové situaci může vést například k poškození mozku nebo dokonce způsobit smrt. I když je kratší, může při pádu dojít k poranění hlavy či páteře nebo zapadnutí jazyka, kdy hrozí udušení. Pokud se ze záchvatu proberete a jste dezorientovaný či unavený, což je běžné, hrozí vám další zranění nebo jiné komplikace.
Ještě větší rizika čekají na lidi žijící na ulici. Třeba kvůli dehydrataci a špatné výživě, které mají vliv nejen na četnost záchvatů, ale i na zotavení se z nich. Vliv má samozřejmě i užívání drog a alkoholu. Nedostatek tekutin navíc může při záchvatu vyvolat srdeční potíže, které se mohou stát fatálními. Nejvíce jsou ale bohužel ohroženi tím, že nikdo nezavolá pomoc ve chvíli, kdy ji nezbytně potřebují.
Efekt skupinového myšlení
Nebylo zjevné, zda mladý muž postižený epilepsií žije na ulici. Určitě ale žil v nedobrých sociálních podmínkách. A podle slov policistů je také uživatelem alkoholu a drog, což jeho nemoc zhoršuje. Může si tedy za svou situaci sám a nemáme mu pomáhat?
Řada lidí si to skutečně myslí. Mnoho kolemjdoucích dalo svůj názor najevo zřejmým nezájmem ve chvíli, kdy muž pomoc nezbytně potřeboval. Nechci ale „všechny házet do jednoho pytle“. Možná jste si už v úvodu mého textu všimli, že jsem ve chvíli, kdy jsem procházela kolem hroutícího se muže v křečích, zapochybovala o svém vlastním úsudku. To je projev tzv. efektu skupinového myšlení, který z psychologického hlediska vysvětluje, proč lidé něco (ne)udělají jen na základě jednání ostatních. V takových chvílích pochybujete o svém vlastním úsudku, protože vidíte, že ostatní nereagují nebo se chovají jinak, než byste očekávali. Na základě toho můžete své jednání přizpůsobíte většině, i když cítíte, že něco není v pořádku. Stojí za tím třeba strach z odmítnutí nebo pocit, že ostatní jsou kompetentnější či mají více informací. Tento jev mimochodem mistrně využívají „dezinformátoři“, když se třeba komentáři na sociálních sítích snaží manipulovat veřejným míněním.
Lhostejnost a pocit nespravedlnosti
Jenže tento efekt chování kolemjdoucích plně nevysvětluje. Bylo tam dost lidí, kteří to udělali z čisté lhostejnosti k druhému a někteří dokonce dali najevo svůj nesouhlas s pomocí. Ve chvíli, kdy na místě již byla sanitka, neodpustili si necitlivé poznámky. Přihlížející muž a žena nahlas a s pomocí mnoha vulgarit komentovali fakt, že „mu pomáháme z našich daní“ a tvrdili, že si pomoc nezaslouží, protože si za svůj stav může sám.
Zarážející bylo, že šlo o lidi, kteří se zjevně také nacházeli v obtížnější sociální situaci. Snad z pocitu vlastní bezmoci či přesvědčení, že na ně se zapomíná. Zřejmě se cítí znevýhodněni a zažívají pocit nespravedlnosti. Možná ale jen nedokáží - stejně jako další lhostejní kolemjdoucí - nahlédnout skutečnou situaci takových lidí a vycházejí jen z předsudků.
Civilizovaná a soudržná společnost?
Je dostatečně zmapováno, že závislostmi a životem na ulici jsou nejčastěji ohroženy děti, které vyrůstaly v ústavech nebo v dysfunkčních rodinách. Bezdomovci se navíc na ulici často dostali kvůli duševnímu onemocnění. Ne vždy si tak dotyčný svou situaci přivedl sám na základě svých rozhodnutí.
Bohužel jsme si zvykli na dehumanizaci lidí, kteří se s takovými problémy potýkají. Vnímáme je jako „méněcenné“, myslíme si, že si pomoc „nezaslouží“ a dokonce jim upíráme lidskou důstojnost. Tu přiznáváme jen těm, kteří se nám podobají.
Jenže civilizovaná společnost se pozná právě podle toho, jak pomáháme těm nejslabším. Pomoc v takto kritické situaci je dokonce naší základní lidskou povinností, a to bez ohledu na to, co k ní vedlo a nakolik je za ni dotyčný člověk sám zodpovědný.
Pomáhat lidem na okraji, a to nejlépe dlouhodobě a preventivně, je důležité nejen pro soudržnost společnost, ale i pro její zdraví a prosperitu, a to nejen přeneseně, ale i zcela doslovně. Investice do zajištění pomoci lidem v nouzi dlouhodobě snižují náklady pro celou společnost. Prevence problémů je jednoznačně mnohem levnější než následné řešení následků. Dostupná péče pro marginalizované skupiny lidí pak pochopitelně pomáhá i chránit veřejné zdraví.
Pokud nám vadí, že je bezdomovci nebo závislému člověku poskytnuta akutní pomoc, měli bychom si uvědomit, že by jí nebylo tak často třeba, kdybychom se hlasitě nebránili každé nové pobočce Drop-inu nebo středisku pomoci lidem na ulici, které by měly vzniknout v blízkosti našeho bydliště. Když se jim v našem okolí bráníme a pak se pohoršujeme nad častými výjezdy policie nebo záchranářů, v podstatě se dopouštíme pokrytectví – voláme sice po spravedlnosti, ale zároveň řešení bojkotukeme.
