Novoroční projev byl střídmý, srozumitelný i terapeutický

Prezident Petr Pavel pronesl svůj první novoroční projev. Kdo čekal řeč plnou frází a naučených floskulí, musel být překvapen. Hlava státu tnula do živého a vcelku bez ohledu na to, zda si tím neznepřátelí část společnosti, vyjádřila jasně svůj pohled na věc. A nezapomněla se postavit a uznat i na mladou generaci, jejíž názory, postoje i obavy ti starší často banalizují nebo se jim dokonce vysmívají.

Bylo jasné, že prezident ve svém prvním novoročním projevu nemůže vynechat zmínku o tragické události, která se odehrála těsně před vánočními svátky na pražské filozofické fakultě. Otřesená společnost, která do té doby žila v iluzi bezpečí a mylně se domnívala, že nám se nic takového nemůže stát, to nejspíš očekávala. Nejvyšší státní představitel tak učinil velmi terapeutickým způsobem. Dokázal přiznat negativní pocity, které jako jednotlivci v této souvislosti často máme. Jejich potvrzení z úst prezidenta může mít i uzdravující a stmelující efekt. O emocích nejsme jako společnost zvyklí hovořit nahlas a často se je snažíme spíše potlačit, což v situaci, kdy mnoha lidem mohly události z 21. prosince způsobit trauma, byť na místě nebyli přítomni a neměli k pražské fakultě blízko, není zdravé.

Neméně důležité jsou ale i zmínky o „hledání dalších viníků“ či „vzdání se svobody kvůli strachu“. Namísto toho prezident volá po tom abychom přestali být lhostejní k druhým. „Pojďme společně usilovat o větší bezpečí naší rodiny, ulice, obce i celé země. Tím, že budeme přemýšlet nejen sami za sebe, ale i v kontextu komunit, ve kterých žijeme. Nepřehlížejme agresivní chování, a to ani na sociálních sítích, zastaňme se slabších, neignorujme problémy v našem okolí,“ uvedl ve svém projevu prezident. Petr Pavel tak mluví podobně jako jeho předchůdce Václav Havel, který se snažil klást důraz na roli občanské společnosti, čímž si od svých oponentů i části společnosti vysloužil výsměch i nálepku jakéhosi snílka, který neví, o čem je „skutečná“ politika. Petr Pavel občanskou společnost nezmiňuje, ale mluví o komunitách a jejich roli ve společnosti. Ať důraz na roli nás všech v demokracii nazveme jakkoliv (v případě současného prezidenta by mohlo jít o myšlenku komunitarismu), dvě prezidentské osobnosti se zjevně shodují v tom, že role jednotlivců i komunit je v našem nepřehledném postmoderním světě nezastupitelná. Mám za to, že právě tyto zmínky jsou zcela zásadní a mohly by být klíčem k překonání strachu z příliš rychle se měnícího světa, který se zdá být čím dál nebezpečnější. Oceňuji, že prezident s touto myšlenkou přichází znovu, byť si vědom toho, jakým způsobem za ni byl vysmíván a znevažován jeho předchůdce.

Byť se prezident od počátku zaměřuje na to, aby společnost spojoval a zviditelňuje i ty, kdo jsou na její periferii, nemá problém vyslovit i nepopulární názory. Tím myslím zmínku o našem členství v Severoatlantické alianci a v Evropské unii. Letos slavíme dvě výročí, která nám vstup do nich připomínají, a Petr Pavel proto připomněl nutnost plnit finanční závazky vůči první a v souvislosti s druhou připomněl vhodnost zavedení evropské měny, která by naší zemi podle něj velmi prospěla. Obojí je v Česku dlouhodobě rozporováno, což má značný vliv na veřejné mínění, byť se to částečně mění. V tuto chvíli by například pro přijetí eura byla jen zhruba polovina obyvatel. To Petr Pavel nepochybně ví, přesto se postavil za to, co mu z hlediska bezpečnosti země a ekonomického rozvoje dává smysl. Z hlediska popularity mu to může přinést pokles „bodů“, nicméně se rozhodl toto riziko podstoupit. Podruhé tak ve svém projevu promluvil jako skutečný státník a nikoliv jako někdo, kdo se snaží získat politické sympatie co největšího počtu lidí. Podobně tomu bylo i ve chvíli, kdy ocenil snahu současné vlády spustit nezbytné reformy. Zmínka o tom, že buď si své účty zaplatíme sami nebo je neférovým způsobem necháme zaplatit naše děti, musela být srozumitelná každému. Možná tím dal prezident svou střízlivou srozumitelností vládě návod, jak své kroky lépe komunikovat.

Třetí věcí, která mne v prezidentově projevu velmi zaujala a silně na mne zapůsobila, byla slova mířená na mladou generaci. Té se nedávná tragédie dotkla velmi citelně a na dlouhou dobu pravděpodobně ovlivní její mentální svět. Nicméně, předpokládám, že Petr Pavel měl v úmyslu obrátit se na ni už před tím, než k této tragédii došlo. Jako jeden z mála politiků v této zemi si uvědomuje, v jak obtížné situaci se tato generace nachází. Navíc čelí tendenci starších generací popírat či zlehčovat vážnost problémů, se kterými se potýká. „Příliš křehcí,“ „sněhové vločky“, „úzkostná generace“ - to jsou jen některé z přívlastků, kterými jsme si mladé zvykli označovat, aniž bychom se dokázali zamyslet nad tím, v jak složité situaci se tato generace nachází. Prezident dal naopak najevo, že chápe obavy těch, pro které bude „téměř nemožné dosáhnout na uspokojivé bydlení a ekonomickou samostatnost, na budoucnost ve světe, kde se životní prostředí hroutí. Jak těžké je fungovat pod tlakem digitálního světa, který představuje nekonečný příliv informací, možností, nepřetržitou komunikaci a zároveň nároků, které na vás máme.“ Zmínil, že si uvědomuje, jaký dopad tyto události a obavy mají na duševní zdraví některých z mladých lidí. Bere je vážně, nezlehčuje je, ani nikoho nevyzývá, aby se „vzchopil“ a neodsuzuje je za to, že mají jinou představu o světě, ve kterém chtějí žít. Připomíná, že mladá generace byla vždycky nositelem změny. Její touhu měnit svět nehodnotí to jako slabost, rozmařilost nebo dokonce cosi škodlivého. Naopak, zmiňuje, že si mladých váží, protože jejich hodnoty „jsou mnohdy pevnější než ty, se kterými jsme do dospělého života vstupovali my.“

Tento vzkaz spojený s uznáním považuji za velmi důležitý nejen pro mladé lidi, ale i kvůli starším generacím. Jedno přísloví říká, že kdo nechodí v botách druhého, neví jaké to je. Platí to i v tomto případě. Je velmi pozitivní, že je tu po letech státník, který svou autoritu využívá nikoliv k tomu, aby druhé shazoval, vysmíval se jim nebo jejich slova znevažoval, ale k tomu, aby v lidech probudil schopnost empatie a zájmu o druhé. Po dvou dlouhých dekádách už to bylo třeba jako sůl.