Článek
Bylo jasné, že ten projev se nebude líbit všem. Prezident Petr Pavel ve své řeči před předáním státních vyznamenání kritizoval politiky, kteří přehlížejí či banalizují kriticky důležité věci a hledají zástupné problémy, jejichž řešení pak servírují voličům jako úspěchy.
Nejen to. Prezident byl ve svém projevu tentokrát velmi konkrétní. Poukázal na skutečnost, že politici neplní svou odpovědnost v oblasti bezpečnosti či veřejných financí, v péči o krajinu, ale i v tom, jak přistupují k veřejné debatě. Upozornil také na nedostatek důvěry v autority, který souvisí s informačním chaosem, v němž žijeme. Nešlo přitom o stranickou nebo koaliční kritiku. Pavel naopak zmiňoval osobní odpovědnost každého občana a dokonce zmínil, že „s premiérem některá rizika společně vnímá a diskutuje“.
Klausova tradice
Že jeho slova nebyla všem po chuti, naznačovaly i reakce v sále. Andrej Babiš, který jako jeden z nejdůležitějších hostů seděl v první řadě, patřil k těm, kdo prezidentovu projevu netleskali. Stejně tak bylo dobře vidět na bývalého prezidenta Václava Klause, který si při projevech Petra Pavla vypěstoval tradici ostentativního „nepotlesku“.
Po Pavlových slovech a při pohledu na reakce, které prezident po projevu sklidil, bylo takřka nemožné nevzpomenout si na slavný „Rudolfinský projev“ prezidenta Václava Havla z konce roku 1997.
Havel jej tehdy pronesl k oběma komorám Parlamentu České republiky. Česko tehdy prožívalo hlubokou politickou krizi, kterou provázely skandály kolem financování ODS a ODA i tzv. sarajevský atentát. Společnost čelila i nejistotě ohledně pokračování ekonomických reforem a sílil v ní rasismus.
Prezident před téměř 30 lety mluvil o ztrátě důvěry. Lidé podle něj nevěřili, že u moci jsou důvěryhodní politici, že podnikání přeje těm pracovitým a čestným a že pozadí politických stran je čisté. Jak sám uvedl, jeho slova potvrzovala i sociologická měření.
Podobně jako Petr Pavel i Havel tehdy hovořil o odpovědnosti. O té, kterou od nás vyžaduje nově nabytá svoboda, jakkoliv se zdá bezbřehá. Zmínil ale i pýchu, která nás ovládla jako „premianty“ v ekonomické transformaci.
Nepříjemné vzpomínky?
Pozoruhodným paralel s Pavlem je tam více. Havel tehdy vyzýval k posílení obrany, kladl důraz na rozkvět kultury i obnovení „mravního řádu“, kritizoval nedotažení ekonomických reforem či fakt, že stát de facto nepodporuje a nenechává vyrůst potřebné neziskové společnosti.
I tehdy seděl v první řadě tehdejší premiér Václav Klaus. Havlova slova tehdy zjevně nepřijal. Kroutil hlavou a ostentativně kamerám ukazoval svůj udivený obličej. Ani tehdy Klaus netleskal - a rozhlížel se po okolí, které naopak Havlův projev ocenilo potleskem vestoje.
Sváteční projev Petra Pavla možná vyvolal v Klausovi nepříjemné vzpomínky na Rudolfinum. Zcela jistě ale vedl k nepříjemnému rozpoložení u premiéra Andreje Babiše a některých dalších vládních politiků. U všech těch, kteří se v posledních dnech rozhodli vzít otěže „pevně do rukou“ a se slovy „plníme náš program“ se odmítají bavit se zhruba polovinou české společnosti. Je to přitom reakce na negativní vzkaz, který dostali v posledních komunálních a senátních volbách.
Sebereflexe nebo válka s prezidentem?
Namísto pokorné sebereflexe tedy tvrdý úder v podobě „zaříznutí“ veřejnoprávních médií. Namísto tázání, zda voličům nevadí rostoucí zadlužování, nabízí rozdělování společnosti kulturními válkami a další dluhy. Namísto starosti o bezpečnost nabídka „tupých“ jistot v podobě slibu vyšších důchodů, zrušení koncesionářských poplatků a dalších úlev. Namísto vysvětlování složitých problémů a přiznání, že se nacházíme v bezprecedentním ohrožení naší bezpečnosti, jednoduché odpovědi. Namísto odpovědnosti příslib pohodlného života.
Havlův projev v roce 1997 nevedl k sebereflexi politiků, kteří za stav společnosti nesli odpovědnost. Vedl k ještě ostřejšímu vyhraňování se vůči prezidentovi a výsměchu hodnotám, které prezident připomněl. Klaus jej tehdy považoval za osobní útok na sebe a odstartování války s prezidentem.
Nemyslím si, že by Pavlův projev mohl mít výrazně jiný efekt. Ke změně je třeba sebereflexe a schopnosti nést odpovědnost nejen vůči vlastním voličům, ale vůči všem občanům i budoucím generacím. Politické vedení, které by takového smýšlení bylo schopné, nyní v čele státu nemáme. Opět jsme svědky toho, jak nám naši představitelé ostentativně dávají najevo, že podobné hodnoty se v jejich světě prostě nenosí.
Místo aby řešili, kam se naše země ubírá, tančí svůj tanec na potápějící se lodi. A dupou přitom tak silně, že díru ve dně už brzy nebude čím ucpat.
