Článek
V červenci uplynulo 27 let od největších povodní na Moravě za posledních sto let. Voda si tehdy vzala 49 životů, zaplavila 536 obcí, zničila či poničila 29 tisíc domů, mnohé lidi připravila o majetek, zemřely statisíce zvířat a celkově napáchala škody za 63 miliard korun. Tragické záplavy tehdy ukázaly to nejhorší i nejlepší v nás. Kromě případů rabování a falešných sbírek přinesly také nebývalou vlnu solidarity a pomoci postiženým lidem. Jak se tehdy situace na Moravě, ve Slezsku a na východě Čech vyvíjela?
Nenápadný začátek
V pátek 4. července 1997 na stoletou vodu nic neukazovalo, přicházela studená fronta a při informaci, že by se vodní toky mohly vylít z koryt, lidé očekávali jen běžné rozvodnění, na které byli sem tam zvyklí. „Vyloučit nemůžeme zítra ani kroupy a vydatné srážky, takže můžeme počítat s tím, a měli bychom se připravit na to, že voda leckde způsobí velké potíže,“ upozorňovala meteoroložka Taťána Míková v televizní předpovědi počasí na víkend. Lidé ale zůstávali v klidu. O den později stále vydatně pršelo a nic nenaznačovalo tomu, že by se to v následujících hodinách mělo změnit. Vodohospodáři v Beskydech ale začali preventivně odpouštět vodu z přehrad. Lidé se přesto večer v klidu odebrali ke spánku, aniž by tušili, že už v tuto noc je z postelí vyžene velká voda. Následující den živel plní nejen sklepy a zaplavuje ulice, ale na některých místech severní Moravy se dostává i do obytných částí domů. V oblastech Ostravska, Opavska, Bruntálska, Jesenicka, Šumperska, Vsetínska a Svitavska nastává kritická situace. Začíná evakuace.
V noci na pondělí 7. července se vylévá v povodí řek Morava, Odra a horní Labe. Další menší řeky zaplavují celé vesnice. Situace je kritická. Kromě hasičů a záchranářů do terénu míří i stovky vojáků.
60 zraněných z rychlíku
Voda zastavuje vlakovou dopravu a na trati mezi Bohumínem a Přerovem dochází k podemletí kolejí. Děje se tak zrovna ve chvíli, kdy se po ní řítí rychlík Sobieski. Strojvedoucí zpomalí, čímž zachrání mnoho lidských životů. Chvíli na to totiž vykolejí, ale díky nižší rychlosti se nepřevrátí. Zraněných je na šedesát lidí.
Ve stejný den voda zaplavuje Přerov. Je nasazeno dvacet vrtulníků, ale přesto umírají první lidé. Dalšího dne se jich nedožije pět. Nejde elektřina, neteče pitná voda. Někteří lidé jsou odříznuti od světa a nemohou se nikam dovolat. „V pondělí večer jsme měli naposledy telefonické spojení a řvali jsme o pomoc. Jediné naše štěstí bylo, že tady zůstali trčet nějací kluci s amatérskou vysílačkou, kterou se nám podařilo navázat spojení s vrtulníkem. Ten pak evakuoval obyvatele z části Jindřichova. Šlo asi o šedesát lidí,“ vzpomínala o mnoho let později tehdejší starostka Arnoštka Krellerová. Někteří lidé v zaplavených obcích odmítají evakuaci.
Obec Leština na Šumpersku je z velké části zatopena, probíhá evakuace. V jednom z domů však v noci rodí žena a sanita se tam nemůže dostat a vrtulník za tmy nemůže přistát. Na cestu se vydávají sestry z Charity. „Sháněly jsme po celé vesnici baterky, protože nefungovala elektřina, také nůžky a čistá prostěradla. Největším oříškem bylo sehnat dezinfekci. A tak jsme vyrazily se slivovicí,“ vzpomínala jedna z nich. Zdravotní sestry zdolaly zaplavené cesty v hasičském autě, nakonec ale pomoc nebyla třeba, rodící ženu odvezl řidič Tatry z místní vápenky a v nemocnici šťastně porodila.
Odříznuté Troubky
V noci z pondělí na úterý voda téměř vymazala z mapy obec Troubky v okrese Přerov. Vesnice je zaplavena už v půl jedenácté večer a povodeň smetla dvě stovky stavení. „Když jsme se podívali vikýřkem, začalo to tak zvláštně šustit. Vyhlédla jsem z okna a spadl jeden dům. A pak druhý a třetí. Ten zvláštní zvuk si dodnes pamatuji,“ řekla Deníku před pěti lety Jana Brázdová, která přišla při ničivých záplavách o oba své rodiče. Rodí se první hrdinové, dochází k nevyhnutelným tragédiím. Všude se valí voda. Bylo třeba zachraňovat - osobní věci, památky na blízké, majetek, lidské životy. Lidé později popisovali, že v kritickou chvíli z jednoho domu vynášel jakýsi mladík stařenku v náručí. Předal ji do bezpečí a vracel se zpět. Dovnitř však nestačil vejít. Uvolnil se nad ním krov a spadl dolů.
V obci umírá devět obyvatel. Lidé zkázu i smrt svých hospodářských zvířat sledují ze střech svých domů. O tom, co se v obci děje, lidé v jiných částech republiky nic netuší. Obyvatelé se nemohou dovolat pomoci. Chybí spojení.
Teprve při rozednění se záchranářům naskytne děsivý pohled. Lidé jsou ze střech vytahování do vrtulníků pomocí lan, jiná možnost není.
Hanácká metropole pod vodou
Další den srážky pomalu začínají ustupovat, ale lidé se děsí druhé vlny povodní. Apokalypsa se přesouvá na střední a jižní Moravu. Ve středu 9. července voda smetla Olomouc. Zaplaveny jsou ulice, sídliště i továrny. K zemi padlo 70 domů. Vojáci na poslední chvíli zabraňují výbuchu, když voda začne proudit do skladu chemikálií. Na jihu Moravy řeky Ostravice a Svitava strhávají mosty, v Čechách řádí divoká Orlice. Hygienici prvně varují před vlnou epidemií. Výskyt bakteriálního onemocnění leptospirózou se později zvýšil až na pětinásobek. Na Weilovu žloutenku, která je jednou z forem leptospirózy, dokonce zemřeli čtyři lidé. Z toho dva byli záchranáři.
Mezitím se rozjíždějí velké humanitární sbírky na pomoc zasaženým lidem. Jenže ve stejné době přichází také rabování a policisté zatýkají desítky osob.
Apokalypsa se přesouvá na Slovácko. Přichází varování o možném zatopení Otrokovic, ale málokdo ho bere vážně. V noci se ale u města protrhává hráz. Začíná evakuace. Postupně z Otrokovic a Uherského Hradiště odchází 25 tisíc lidí. Lidé nacházeli dočasné útočiště v evakuačním středisku. „Pamatuji si, jak jedni evakuovaní lidé nevěděli, kam s kohoutem. Starosta vesničky z okolí byl tak hodný, že si jej vzal k sobě. Tamní obyvatelé pak nebyli moc nadšení, kohout kokrhal každý den už od čtyř hodin ráno,“ vzpomínala později už s úsměvem tehdejší starostka Uherského Hradiště Anna Konvalinková.
V pečovatelském domě žije čtyřicátník s diagnózou schizofrenie. Navzdory stoupající vodě odmítá místo opustit. Místostarostka prosí o pomoc sestru z Charity Olomouc, která muže zná. Ta vyslyší její prosbu a spolu s hasiči nasedá do loďky. Zanedlouho zaklepala u dobrovolného trosečníka na dveře. „Pán mě naštěstí poznal a pustil dovnitř. Povodeň mu vůbec nevadila, přebýval totiž v patře a dokonce byl i spokojený. Bál se totiž lidí a najednou byl celé budově úplně sám,“ popisovala sestra jménem Jaroslava. Podle ní by muž nebyl v klidu dlouho. Docházely mu zásoby. Přemlouvala ho, aby s ní i hasiči odešel do bezpečí, ale odmítl. Slíbila mu tedy, že mu budou vozit potraviny a kontrolovat jej. Muž nezůstal v zatopené části sám. Někteří lidé nechtěli opustit své domy kvůli rabování, a tak se nastěhovali do patra a zůstali doma.
Objevuje se první politický skandál. Polovina Olomouce je stále pod vodou, ale tehdejší primátor Ivan Kosatík odjíždí s rodinou na dovolenou do Řecka.
Živel dále řádí na jihu Moravy i v pátek 12. července. V Uherském Hradišti musí být evakuována celá nemocnice. Další den se voda valí na Hodonín. Úřady vydávají děsivou zprávu, kvůli záplavám zemřelo již 29 lidí. Vláda má nového člena - je jím povodňový ministr.
Zázrak u Hodonína
15. července se protrhlo jedno stavidlo na řece Moravě. Zdá se, že zaplavení Hodonína je v tu chvíli už nevyhnutelné. Stal se ale zázrak, ve který nikdo nedoufal. Záplavová vlna ztratila na síle a hladina Moravy pomalu klesá. Hodonín je zachráněn. Následující den se lidé vracejí domu, ti z okolních vesnic ale takové štěstí nemají. Jejich domy jsou částečně zatopené. V ten samý den probíhají první pohřby obětí ničivých povodní, a to především v Troubkách.
17. července varují před dalšími srážkami, lidé jsou vyděšení. Ve stejný den se mluví o velkém podvodu. Dvojice ve Valticích vybírala peníze údajně na pomoc obětem povodní, ve skutečnosti si je ale nechala pro sebe. Následující den se některé řeky opět rozvodňují. Povodňové komise jsou v pohotovosti, někteří lidé na severní Moravě opět opouštějí své domovy. Hladiny toků stoupají, nejhůře je na tom tentokrát východ Čech. Velká voda zaplavuje některá lyžařská střediska v Krkonoších. Třetí povodňový stupeň je vyhlášen i na některých místech na Moravě. Večer 19. července srážky definitivně ustaly. Druhá povodňová vlna ale trápí sousední Polsko, kde si vyžádala 50 obětí.
Rabování a fámy
Povodně jsou u konce 22. července. Celkově zemřelo 49 lidí, sedm z nich na infarkt myokardu.
Zvedá se nebývalá vlna solidarity, lidé pomáhají a přijíždějí na Moravu pomáhat. Do pomoci na Moravě se zapojují vodáci a skauti, kteří do ulic vyrazili na loďkách a rozváželi jim jídlo.
Stále se ale mluví i o případech, kdy někteří lidé využili neštěstí druhých k vlastnímu obohacení, ať už rabováním nebo pořádáním falešných sbírek. Policie zjistila 42 případů podezření ze spáchání trestných činů proti majetku a nedotknutelnosti obydlí, ve většině případů se jednalo o vloupání do domů a bytů. Občas docházelo ke zvláštním příhodám, za kterými byla lidská závist i fámy.
Jedné zářijové noci dorazil do jedné ze zničených obcí na Olomoucku kamion s humanitární zásilkou z Holandska. Vedení obce a vojáci se pustili do vykládání nákladu, pracovali téměř do rána. Vojákům pak věnovali mikrovlnnou troubu, patrně jedinou, která v zásilce byla, aby si mohli ohřívat jídlo. Druhý den se u skladu v obci shromáždil dav rozzuřených lidí. Rozšířila se fáma - přijel kamion s mikrovlnnými troubami a vedení obce s nimi obchoduje ve svůj prospěch. Agrese v lidech stoupala. Vysvětlování nepomáhalo. Dav obviňoval starostu. Nic nezabíralo. „I když jsme se snažili vysvětlit, že děláme maximum a stále ještě hledáme způsoby, jak pomoc spravedlivě rozdělit, bylo to marné. Jako by za povodeň mohl sám starosta,“ vzpomínal později pracovník Charity. Veřejně tehdy prohlásil, že všechny sporáky, ledničky, pračky, nádobí – všechno z humanitární zásilky může odvézt do jiné obce, a tam uspokojit potřeby všech zasažených obyvatel bez rozdělení, kdo z nich potřebuje pomoc nejvíce, aby se nehádali a nebyly důvody k závisti. „Najednou nastalo ticho. Alespoň půl minuty ticha – pro mě to bylo jak půl hodina,“ vzpomíná. Lidé začali naslouchat. „Pomoc mezi vás samozřejmě rozdělíme, beru to na sebe – v obci nikoho neznám a nemůžu tedy nikomu stranit,“ sdělil lidem. Dav se rozešel a rozdělování pomoci těm nejpotřebnějším mohlo začít.
V jedné ze zničených obcí na Olomoucku pomáhala obyvatelům Charita. Jejím pracovníkům pomáhala tamní obyvatelka. Byli však překvapeni, že navzdory vysokým teplotám paní vůbec nesundala teplý hubertus. Paní navigovala, kde která rodina bydlí a pomáhala vyhledávat další postižené, kteří potřebovali pomoc nejvíce. „Když jsme přijížděli k rodině postižené katastrofou, paní se schovala pod palubní desku a kabát si přehodila přes hlavu. Tehdy jsem pochopil. Bála se ukázat na ty, kteří pomoc potřebovali. Jiní obyvatelé obce, kteří pomoc nedostali, by jí to pak zazlívali,“ vzpomínal později zaměstnanec Charity.
V každé kritické době se zkrátka dějí hrdinské činy i ty, na které s pýchou vzpomínat nemůžeme. I v roce 1997 ale převážil soucit a solidarita s postiženými.
Zdroje:
