Špinavá práce. Týrání zvířat a posttraumatický stres zaměstnanců velkochovů

Bití, kopání, vláčení za traktorem nebo sprosté nadávání. Taková je realita v některých českých kravínech, ukázala čerstvá zpráva spolku Zvířata nejíme. Otřesné záběry, které spolek zveřejnil, nenechaly chladnou ani Státní veterinární správu. Ta uvedla, že jde jednoznačně o týrání zvířat a v dotčených chovech chystá mimořádné kontroly. V některých případech pak zřejmě podá trestní oznámení.

Publikované záběry pocházejí z farem Kožichovice, Slavičky, Kouty, Čáslavice, Stařeč, Budkov, Kostelní Vydří, Velká Lhota, Rudíkov, Růžená, Čechočovice a Třebětice. Většina z nich se nachází v okrese Třebíč na Vysočině. K drastickým videím se již vyjádřila mlékárna Madeta, která od některých z nich odebírá mléko. Její zástupci uvedli, že je chování ke kravám šokovalo a neměli o něm tušení. Mlékárna prý s nimi ukončí smlouvy.

Jenže problematickým farem je v Česku nejspíše mnohem více. „Z našeho pohledu jde o celorepublikový problém,“ řekl Českému rozhlasu Lukáš Vincour ze zmíněného spolku. Nyní má v plánu postupně zveřejnit další podobné záběry odjinud. Nejde jen o usmrcování zvířat, ale i o to, jakým způsobem je získáváno mléko. „Kravám je jejich čerstvě narozené tele nenávratně odebráno do venkovního boxu, kde je krmeno sušenou mléčnou náhražkou a do měsíce svého věku zažívá bolestivé vypalování rohů bez umrtvení. Krávy jsou často dojené do jejich vyčerpání a neschopné pohybu jsou dovlečené na jatka, kde jejich bídný život končí,“ popsala členka spolku Martina Žabenská.

Běžný člověk většinou nemá tušení, co se za zdmi velkochovů děje. Říká se, že kdyby kravíny a drůbežárny měly prosklené zdi, stali by se z většiny lidí vegani. Jenže tuhle „špinavou práci“ za nás dělá někdo jiný, a to často za bídnou mzdu a v nevyhovujících podmínkách a konečného konzumenta se to zdánlivě netýká. Nicméně alarmující informace, které nepřicházejí jen z Česka, ale i ze zahraničí, jsou dostatečným důvodem k tomu, abychom o situaci zvířat i zaměstnanců velkochovů začali přemýšlet jinak.

Existuje dost důkazů o tom, jak drasticky se se zvířaty nakládá. Ve Velké Británii vznikly tajně natočené záběry, kde dělníci vyfukují kouř z cigaret přímo na zvířata, típají o ně cigarety, dupou na ně nebo je bijí pěstmi. Do chromých, vyděšených zvířat kopali ještě tehdy, když je polomrtvé táhli po podlaze. Ovcím rozbíjeli hlavy o kovové konstrukce. Jak je možné, že lidé dokáží k živým bytostem chovat takto otřesně?

Vznikly studie, které ukazují, že lidé vykonávající profese spojené se zabíjením zvířat, často trpí posttraumatickou stresovou poruchou, častěji se u nich vyskytuje zneužívání alkoholu a drog i domácí násilí. Někdy si odnášejí trvalé psychické následky.

Jeden ze zaměstnanců americké drůbežárny Tyson skončil v psychiatrické léčebně poté, kdy „měl stále noční můry, že po něm jdou kuřata“. Jiný muž, který porážel prasata, popisoval, jak těžce nesl, když se k němu vepři jdoucí na porážku přitiskli podobně jako štěňata a hledali u něj ochranu. „O dvě minuty později jsem je musel zabít – utlouct je k smrti tyčí. Bylo mi to fuk,“ popsal.

Podobně o tom hovořil také Virgil Butler, který kdysi pracoval v drůbežárně a později se z něj stal aktivista proti zabíjení zvířat. Každou noc zabil 75 až 90 tisíc kuřat, což psychicky nesl velmi špatně. „Dostane vás to. Zejména pokud nedokážete vypnout všechny emoce a proměnit se v robotickou zombie,“ uvedl na svém blogu. Zmiňoval také to, že mnoho jeho kolegů bylo náchylných k násilí na druhých. V rámci osvěty neváhal popsat i „hry“, kterými si někteří pracovníci molochu, ve kterém pracoval, krátili dlouhou chvíli. V jedné z nich trhali hlavy živým kuřatům, aby si pak s nimi hráli jako s maňásky. V jiné dupli na živé kuře tak silně, že jeho výkaly vystříkly na jinou osobu.

Popsal také odcizení, které po čase tito lidé pociťují. „Cítíte se izolovaní od společnosti, ne její součástí. Sami. Víte, že jste jiní než většina lidí, protože jim v hlavě neběží vize strašné smrti. Oni neviděli to, co vy. A nechtějí o tom ani slyšet,“ popsal.

Tito zaměstnanci zaplatili tvrdou daň, kterou si jejich práce vybírá na jejich psychice. Kromě posttraumatické psychické poruchy vzniká i traumatický stres vyvolaný trestným činem. Ty vznikají v případě, kdy je dotyčná osoba přímo účastníkem brutálního násilí. Objevuje se u katů, válečných veteránů nebo třeba dětských vojáků.

Psycholožka Rachel M. Macnairová tvrdí, že k nim skutečně patří i zaměstnanci jatek. Postižený má deprese, úzkosti, panické ataky, často zneužívá drogy a alkohol, patří tam ale i paranoia, pocit rozpadu osobnosti, disociace a amnézie. Klasický posttraumatický stresový syndrom zahrnuje také jistou formu sebenenávisti a ztrátu vlastní identity. Dochází ke změně osobnosti, kdy se začínají projevovat příznaky jako podrážděnost, nedůvěra a vztek, které jsou zaměřené vůči sobě i druhým. Také okolí obvykle vnímá, že se osobnost takového člověka změnila.

Práce ve velkochovech a na jatkách má i další důsledky. Zaměstnanci často trpí i fyzicky. Ve Velké Británii nejméně dva pracovníci na jatkách utrpí každý týden vážná zranění, amputacím tam dochází častěji než jednou měsíčně. Britský Úřad pro investigativní žurnalistiku zjistil, že jsou často vystaveni vážným úrazům. V letech 2011 až 2917 se tam smrtelně zranili čtyři lidé. Jeden z nich byl například zraněn tak, že ho zasáhlo zavěšené hovězí maso. 78 lidé utrpělo amputaci prstů či končetin. Ukázalo se, že odvětví výroby potravin a nápojů je dvakrát tak nebezpečné, než je průměr pro britský průmysl.

Práce na jatkách vede i k dalším zdravotním problémům. Kvůli tomu, že vykonávají stereotypní práci často ve velkém chladu, trpí například syndromem karpálního tunelu. Tito zaměstnanci navíc často dostávají minimální mzdu a žijí v bídných ubytovnách. V době pandemie covidu-19 se právě tato místa se stala největšími ohnisky infekce.

Také v Česku je živočišná výroba často spojena s pracovními úrazy. „V posledním roce došlo k několika smrtelným a závažným pracovním úrazům spojených s chovem zvířat, především pak při práci se skotem,“ uvádí Státní úřad inspekce práce ve své zprávě z roku 2023. 

Osobní zkušenost s prací v české drůbežárně má novinářka Saša Uhlová, která si před několika lety na vlastní kůži vyzkoušela několik nejhůře placených profesí. Později na toto téma vydala sérii reportáží, které vzbudily velkou pozornost. „Od té doby jsem vegetariánka. Je tam chlad, smrad a vždycky jste tam déle než osm a půl hodiny,“ řekla k práci v podniku Vodňanské kuře, kterou vyhodnotila jako vůbec nejhorší z pěti zaměstnání, která vyzkoušela. Pracovala tam převážně s agenturními zaměstnanci ze zahraničí a kvůli drsným pracovním podmínkám a fluktuaci zaměstnanců tam panovaly velmi tvrdé vzájemné vztahy. Uhlová tam tehdy pracovala za minimální mzdu.

Další zdroje:

https://animalsaustralia.org/our-work/farmed-animals/slaughterhouse-cruelty-human-factor/

https://inews.co.uk/news/uk/revealed-heavy-toll-of-injury-and-amputations-suffered-by-slaughter-workers-serving-britains-8bn-meat-industry-180819

https://www.independent.co.uk/voices/coronavirus-slaughterhouse-abattoir-spread-infection-ptsd-mental-health-a9593511.html

https://sentientmedia.org/slaughterhouse-work-exploited-labor/

https://metro.co.uk/2017/12/31/how-killing-animals-everyday-leaves-slaughterhouse-workers-traumatised-7175087/