Článek
„Za půjčku Ukrajině ručit nebudeme, řekl Babiš“
Titulky, které se na internetu objevily v posledních dnech, naznačují, jak zásadně se mění svět, který známe. Slábne soudržnost demokratických zemí, uvnitř jejich společností narůstá rozdělení a představitelé autoritářského Ruska si stále více dovolují.
Od pouličních nepokojů v evropských městech přes neuvěřitelné výroky amerického prezidenta až po vztahy českých politiků k Ukrajině se nabízí neodbytná otázka: jak se tohle všechno mohlo stát?
Americká politická pachuť
Kdy přesně došlo k tomu, že americký prezident svérázně navázal na politiku appeasementu, kterou před druhou světovou válkou prosazovala část nechvalně proslulých evropských politiků? Tedy politiku usmiřování, jež se snažila Hitlera a nacistické Německo uspokojit ústupky v naivní naději, že tak nedojde k válce? A která nakonec jen Hitlerovi umožnila získat další čas a prostor k uskutečňování jeho expanzivních plánů?
Jeden rozdíl tu však přece jen je. Trump zřejmě nedělá ústupky Putinovi jen ve jménu míru. Jeho kroky lze spojovat spíše s obchodními zájmy, které mu mohou pomoci i k politickým ziskům doma.
Je těžké necítit rozpaky, když Trump navzdory obětem mezi ukrajinskými civilisty, včetně dětí, tvrdí, že Rusko Ukrajině vlastně nic hrozného nedělá. Pachuť z jeho slov cítíme o to silněji, že jsme Spojené státy donedávna považovali za výspu světové demokracie.
Kam se ale poděla Amerika, která se tak dlouho hlásila k obraně svobody? V jejím čele nyní stojí hokynář, který na jednu misku vah pokládá svobodu a osudy národů, na druhou obchodní výhody. A zdá se, že ty druhé pro něj mají větší cenu.
Země dvojího lidu
Česko. Malou demokratickou zemi uprostřed Evropy si lidé po celém světě ještě donedávna spojovali s Václavem Havlem. S disidentem, který bojoval za svobodu a demokracii, dokud se jeho země nestala svobodnou. Ani poté jeho hlas neutichl. Havel dál upozorňoval na bezpráví, které se dělo kdekoli na světě a stál až do smrti na straně bezmocných.
Havlova země je dnes ale rozdělená. Část, pro kterou jsou materiální výhody a jistoty cennější než svoboda, je dnes velmi hlasitá. A je zarážející, jak snadno si plete svobodu s anarchií, demokracii s diktaturou většiny, toleranci s lhostejností a slušnost se slabostí.
A ta druhá část? Nezřídka z bezradnosti sklouzává ke slovní agresivitě. Příkopy a rozdělení se tak zvětšují. Rozdělená společnost je přitom zranitelnější nejen vůči vlastním populistům, ale i vůči cizí moci. Lidé, kteří přestávají důvěřovat médiím, institucím a jeden druhému, se snáze uzavírají do vlastních informačních bublin. A právě v takovém prostředí se snadněji šíří manipulace, konspirační teorie i představa, že demokratický systém je stejně špatný jako autoritářský režim.
A mezitím? Prostor dostávají nezralé osobnosti a oportunisté. Členem vlády nebo jedním z hlavních ústavních činitelů se tak může stát téměř kdokoliv, kdo nešetří arogancí a umí to „těm druhým“ lépe nandat. Přátelé či podporovatelé těchto „turbopolitiků“ pak mohou snadno pomýšlet i na významné funkce ve státních úřadech či různých radách. Nemají k tomu kompetence? Nevadí. Stačí stát na správné straně.
A jak se v době sociálních sítí udržet na politickém výsluní? Jednou z nejúčinnějších cest je společnost ještě více rozdělit. Stačí vzbudit strach, ukázat na domnělého viníka a nabídnout jednoduché vysvětlení složitých problémů. Můžete tvrdit, že kvůli pomoci Ukrajině nezbude nic pro nás. Nebo že se děti ve škole nic nenaučí, protože sedí v jedné třídě s dětmi s ADHD či autismem. A dokonce můžete popírat existenci těchto poruch a označovat je za výmysly líných rodičů. Potenciálních terčů je bezpočet. Na přesnosti tvrzení přitom nemusíte bazírovat. Důležité je, kolik bodů přinesou.
Když ale tvrdíte, že „sami máme málo“ a „nechceme válku, ale mír“, pak musíte být konzistentní. To znamená, že za žádné půjčky pro napadenou zemi ručit nebudete. A vůbec - nic tam nepošlete, protože náš deficitní rozpočet je tu pro „naše lidi“. I za cenu, že budete celé Evropě pro smích nebo hůře - nepřizve vás k důležitým jednáním o vlastní bezpečnosti.
V takové atmosféře zřejmě otrnulo i ruské velvyslankyni v Česku, která chce ve spolupráci s českými komunisty pozvat do naší země ruské vojenské experty. Možná podobných těm, od kterých se předchůdci současných soudruhů kdysi učili, jak opozici „zakroutit krkem“.
Evropa v plamenech?
Protesty ve Francii, které začaly mimo jiné kvůli špatným podmínkám ve školství a nedostatku učitelů, se rozšířily i na další sociální a ekonomické problémy. Zatímco většina demonstrací probíhala pokojně, jejich část přerostla v extrémně násilné střety, žhářské útoky a rabování.
Mladí, kteří tvoří většinu protestujících, nechtějí být „ztracenou generací“ bez budoucnosti. I oni ale chce mít kde bydlet, chce studovat, chce zakládat rodiny. Vysoké ceny bydlení, drahé energie, nízké platy a špatná kvalita veřejných služeb je ale od takové budoucnosti vzdalují. Požadavek, aby i její situaci vlády braly vážně, je naprosto legitimní.
Co ale legitimní není, je způsob, kterým o sobě část protestujících dává vědět. Rabování a žhářské útoky svědčí o radikalizaci části protestujících a mohou přispívat k dalšímu vyhrocení.
Jako velmi podivný se ale v té souvislosti jeví jeden z požadavků, který se při protestech objevil. Někteří demonstranti v italských městech požadují, aby vlády „přestaly financovat války“. Na transparentech se objevují hesla jako „Peníze pro školy, ne na válku“ nebo „My tu válku platit nebudeme“. A ke stejné rétorice se přidali i italští dopravci a zemědělci, kteří požadovali ukončení dodávek zbraní na Ukrajinu.
Právě tady se nabízí otázka, komu taková rétorika prospívá. Nespokojenost mladých lidí s cenami bydlení, školstvím nebo nejistou budoucností může být zcela oprávněná. Pokud se ji ale někdo snaží přesměrovat k přesvědčení, že za jejich problémy může pomoc napadené Ukrajině, odvádí pozornost od skutečných příčin a zároveň oslabuje podporu země, která se brání ruské agresi. Takový výsledek by byl v zájmu Moskvy, ať už podobnou rétoriku šíří kdokoli.
Svět na lécích
To, jak se naše euroamerická společnost během krátké doby proměnila, je zarážející. Jsou nám lhostejné demokratické hodnoty, lidské životy civilistů v napadené evropské zemi a dokonce i vlastní bezpečnost? Obdivujeme autoritářský režim, který likviduje nepohodlné občany a jeho imperiální choutky ohrožují i nás? Jsou pro nás důležitější kulturní války než bezpečnost vlastní země?
Jaké anestetikum způsobilo stav, ve kterém přestáváme vnímat hrozbu, kterou pro nás představuje režim usilující o rozbití evropské bezpečnosti, a místo toho se zabýváme marginálními kulturními válkami?
Dlouhá léta víme o tom, že Rusko u nás a v dalších demokratických zemích vede hybridní operace. Zprávy BIS o aktivitách ruských tajných složek v Česku informují zhruba od roku 2005. Víme, že k tomu, abyste rozložili demokratickou společnost, nepotřebujete přímo řídit násilné protesty. Stačí společnost dlouhodobě rozdělovat, zdůrazňovat rozdíly, strašit rozvratem mravních hodnot a oslabovat důvěru v demokratické instituce i vědeckou autoritu.
To všechno se děje v přímém přenosu. Přímé důkazy o ruském vlivu na konkrétní události, které popisuji, ovšem chybějí. Potřebujeme je ale k tomu, abychom konečně pochopili, že už dávno čelíme nepřátelskému působení, které naši společnost rozkládá zevnitř?
Další zdroje:
"I děti s dyslexií by mohly skončit ve speciálních školách. Motoristé chtějí dostat desetitisíce žáků z běžných tříd"; Ihned.cz 13.10. 2026
"Velký přehled: bydlení, školy, škrty. Proč mladí napříč Evropou protestují a kdo může získat jejich hlasy; “ DeníkN, 20.10. 2026
„Nechceme ručit za půjčky Ukrajině, řekl Babiš na novou žádost Zelenského o unijní miliardy na těžký příští rok,“ DeníkN, 16.10.2026
