Článek
Potkala jsem třídu novopečených prvňáčků. Ze školní budovy měli spolu s paní učitelkou namířeno do nedaleké jídelny. Kolem tří desítek dětí, které teprve před dvěma týdny prvně zasedly do lavic a sžívají se. A zvykají si na početný kolektiv třídy i prostory velké školy.
Právě když jsem se ke skupině dětí blížila, všimla jsem si, že jedna holčička pláče. Zřejmě nedopatřením ji porazila spolužačka, která se v jednu chvíli rozběhla za ostatními. Dívenka se zvedla a tiše, nicméně vytrvale plakala. Třídní učitelka prvňáčků na to zareagovala napomenutím dívky, která byla tak neopatrná, ale vzápětí dodala: „Linda se ti už omluvila a to, co se ti stalo, není důvod k pláči! Jdeme děti!“ Dívka tiše plakala stále, ale rozhodla se třídu nezdržovat. V úhledné skupině dvojic tak vyrazily směrem do jídelny.
Přemýšlela jsem o tom, co jsem právě viděla. Dívka spadla na zem a lehce se potloukla. Možná tomu předcházel den, ve kterém se podobných situací odehrálo vícero. Linda se s ní možná dnes možná nechtěla bavit, protože se skamarádila s Julinkou. Jogurt, který dostala ke svačině jí možná vytekl do batohu tak nešikovně, že jí potřísnil slabikář. Lukášek jí možná o přestávce omylem kopnul. A koneckonců ani ty tahy v písance dnes nebyly tak úhledné a povedené, jak by si přála. Nebo si na školu ještě nezvykla a stýská se jí po školce a kamarádech, které přechodem mezi školáky ztratila.
Anebo se jí kromě pádu na chodníku před školou, za který mohla Linda, nestalo nic. I přesto se mohla cítit „pod psa“, jak někdy říkáme my dospělí, když se něco neděje podle našich představ. Řešíme to různě, podle našich preferencí. Někdo sladkostí, jiný cigaretou, další to jde vyběhat, jiný si dá radši dvě deci červeného. A někdy to řešíme pláčem, ale to spíš výjimečně. Tuto fyziologickou reakci totiž často vnímáme jako něco nepatřičného, co druhé obtěžuje. A to tak, že dokonce požadujeme, aby ji dokázaly regulovat už šestileté děti.
Paní učitelka, která hodnotí, zda je situace hodna pláče oné dívenky, či nikoliv, nezvolila podle mého názoru nejlepší výchovnou strategii. Domnívám se, že tento způsob je poněkud krátkozraký a do budoucna může být i poškozující. Svými slovy dívence řekla, že pláč je cosi nemístného a přehnaného. Něco, co neodpovídá tomu, jaká situace se stala a co by měla dívka cítit. Děvče tak postupně získá dojem, že jeho city nejsou v pořádku a je vlastně divné, že reaguje tímto způsobem. A přestane být v kontaktu se svými pocity.
Dítě, které se teprve učí rozumět samo sobě, dostává informaci, že svým pocitům nemá důvěřovat. Slyší totiž, že autorita je rozporuje. Co když ale jiný člověk, kterého ona dívka také bude považovat za autoritu, bude chtít dívku třeba zneužít? Co když sama sobě nebude důvěřovat natolik, že v dospělosti nedokáže nastavit vlastní hranice? Třeba narcistickému partnerovi nebo šéfovi, který ji bude nutit dlouhé hodiny přesčas? Všichni ti jí přeci můžou tvrdit, že jejich požadavky jsou v pořádku a pokud to cítí jinak, je s ní něco špatně.
Nebylo by lépe, abychom děti odmala respektovali? Pokud se k pocitům druhých chceme vyjadřovat, co třeba je jednoduše uznat. V případě oné paní učitelky třeba takto: „Asi jsi se lekla a ještě teď tě to trochu bolí, viď? Chápu, že kvůli tomu pláčeš. Také se někdy uhodím a pak mi není zrovna do zpěvu. Snad to za chvilku bude zase v pořádku“.
Myslím, že díky takové komunikaci by bylo lépe dětem i nám. A také bychom se zřejmě naučili razantněji se bránit toxickým jedincům.
