Hlavní obsah

V roce 1989 mi táhlo na patnáct. Naše děti dnes slyší totéž co tehdy my

Foto: Pavla Čechová

Před 37 lety byl slyšet hlas mladých a komunistická moc se jej snažila umlčet.

Článek

V listopadu 1989 mi bylo necelých patnáct. Slyšela jsem, že jsem jen dítě a nemám se vyjadřovat k tomu, co se právě děje. Dnes míří na mladé tatáž slova. Stejný tón, stejná přehlíživost, stejná nedůvěra k tomu, že by i jejich hlas mohl něco znamenat.

Nejste nic!

V době Sametové revoluce jsem byla v prváku na střední škole. Po pátku 17. listopadu jsme hned následující týden stávkovali, scházeli se ve školním foyer a diskutovali s učiteli. Jednou tam také dorazila jakási soudružka z místní organizace KSČ a začala na nás křičet: „Ještě jste nic nedokázali, nic jste neudělali pro stát. Jen díky němu můžete studovat! A vy si tady dovolujete říkat starším, co mají dělat a kritizovat komunistickou stranu!“ V tu chvíli jsem se cítila jako naprostá nula. Někdo, kdo nemá právo na vlastní názor.

Podobný postoj dal najevo i tehdejší šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán, když před dělníky v ČKD prohlásil, že patnáctileté děti přece nebudou rozhodovat o tom, kdy má odejít prezident a kdo jím má být. Dělníci z vysočanské továrny mu dali jasně najevo, že se jako děti necítí, ale za studenty, které jeho strana jen několik dní předtím zmlátila na Národní třídě, stojí.

Poznat nespravedlnost

Už jako „patnáctileté dítě“ jsem znala příběh Jana Palacha, věděla o Chartě 77 i o Václavu Havlovi. Doma jsme poslouchali Svobodnou Evropu, a tak jsem o dění v zemi věděla víc, než kolik nám sdělovaly oficiální zprávy.

Ale především jsem už měla vlastní zkušenost s tím, jak komunistický režim zasahoval do našich životů. Stačilo se hlásit na střední školu. Bylo jasné, že o budoucnosti nerozhodují jen známky, ale i posudky a „správně“ vyplněné kolonky v dotaznících. Řešilo se, do jaké rodiny člověk patří a zda mu může být dopřáno privilegium nastoupit ke studiu maturitního oboru.

V osmé třídě jsem během Palachova týdne slyšela varování třídní učitelky, ať rozhodně nechodíme na Václavák.  Už tehdy mi to přišlo hluboce špatně. 16. listopadu 1989 nám pak ředitelka naší střední školy vzkázala, že kdo půjde následující den na shromáždění na Albertov, bude okamžitě vyloučen ze školy. Nemusela jsem být dospělá, abych poznala, že jde o nespravedlnost.

Neplatíte, nemluvte!

Když dnes slyším podobný tón vůči mladým, bodne mě to úplně stejně. A právě v tom je paradox. Každý rok 17. listopadu si připomínáme odvahu studentů, kteří se roku 1989 postavili zvůli komunistického režimu. Oslavujeme mladé lidi, kteří se nebáli ozvat, přestože jim tehdejší moc dávala najevo, že nemají právo rozhodovat o budoucnosti země. A dnes stejně starým lidem znovu vzkazujeme, že jsou příliš mladí na to, aby mluvili do veřejných věcí. Třeba že nemají právo mluvit o nezávislosti veřejnoprávních médií, protože koncesionářské poplatky přece platí jejich rodiče.

A přitom právě jich se rozhodnutí o budoucnosti této země bytostně dotýkají. Právě oni budou žít v zemi, v níž se dnes rozhoduje také o tom, zda a nakolik budou veřejnoprávní média nezávislá na politické moci. Budou se muset vyrovnávat s důsledky klimatických změn, splácet dluhy, které nevytvořili, a čelit bezpečnostním hrozbám. I těm, které dnes možná podceňujeme, protože si namlouváme, že stačí chtít mír.

Hlas mladých lidí nemá menší hodnotu jen proto, že nám připadají příliš mladí.

A nemá ji ani proto, že mladí ještě nevydělávají. Placení koncesionářských poplatků přece nemůže být jakousi moderní obdobou daňového cenzu, který kdysi podmiňoval volební právo výší odváděných daní. A už vůbec nemůže být vstupenkou do veřejné debaty. Právo svobodně vyjádřit svůj názor dnes nezávisí na tom, kolik kdo vydělává nebo platí státu. To je jeden ze základních principů demokracie.

Mladí lidé nemusí mít vždy pravdu. Mají právo mýlit se úplně stejně jako se mnohdy mýlíme my starší. Právo být slyšet máme ale všichni stejné.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz