Článek
Vždycky jsem si snila o tom, že si najdu toho pravého, toho Pana božského, vezmeme se, pořídíme si dům, nebo alespoň vlastní byt a dvě děti - kluka a holku. Kluk měl být starší, aby pak ochraňoval tu mladší holčičku. Celkem klišé. Nicméně každého svého partnera už od svých 16 let jsem na tuto svoji touhu upozorňovala. Byli s tím ok, že ČASEM určitě. Časem, časem… ale já přece stárnu a budování toho vztahu nějaký čas zabere, než si budeme moct dovolit svatbu a našetříme na ni, než budeme mít nějaké to bydlení, tak také pár let uplyne. A já své první dítko chci stihnout do třiceti.
Roky plynuly, potenciální tatínci mých dětí do mého života vstupovali a zase odcházeli, až jsem poznala jeho! O třináct let staršího, s jedním devítiletým dítětem. Role macechy se mi ale nezamlouvala až tak jako role mámy. A ačkoliv se zprvu jednalo možná o flirt, možná o záplatu na mé před krátkou dobou zlomené srdíčko, byl on ten, který mi po vcelku krátké vážné známosti splnil můj dlouhodobý sen.
Možná naše jednání bylo nezodpovědné, ukvapené, ale za mě rozhodně správné. Po necelých třech měsících vztahu se „to“ stalo. Ten jeden jediný akt, po němž jsem 14 dnů chodila s otázkami jako: „Co teď? Co, když se to opravdu povedlo a já budu máma? Co, když jsem těhotná? Zvládneme to? Budeme se hádat? Bude mi pomáhat?“ A bylo to tam! Přesně 29. února zářily na těhotenském testu dvě čárky a já byla radostí, ale zároveň i strachy bez sebe. Ty bláho, já budu máma!
A víte co? Za pár dnů mi bude dvacetdevět, jsme šťastní a máme krásné miminko, kterému se snažíme každým dnem vytvářet ten nejlepší domov. A ať se mezi námi dospělými stane cokoliv, mohu slíbit, že tatínkovi svého dítěte budu navěky vděčná, že mi dal ten největší dar, který mohl - lásku až do konce života v podobě toho malého človíčka. A jednou… jednou se třeba i vezmeme a pořídíme si ten dům.
