Článek
Každý, kdo si pustí zprávy je bombardován vlnou nenávisti. Jedni nenávidí ty a druzí nenávidí jiné. Někde na sebe zatím jen křičí, jinde si podřezávají krky navzájem. Vraždí se děti. Nejzrůdnějšími způsoby jsou lidé mučeni. I ostřílení moderátoři se rozbrečí při čtení popisů zvěrstev, která se ve světě dějí. Nám dospělým se svírá hrdlo a naše děti to vidí. Když se mě mé děti ptají proč, nemám pro ně uspokojivou odpověď. Takovou odpověď, která by uklidnila i mě. Někdo říká, že přeháním, když se bojím o své děti, jenže to není tak snadné.
Moje máma je z rodiny slovenských křesťanů a můj táta pochází z rodiny pražských židů. S tímhle v krvi mě základní škola devadesátých let mimo jiné naučila, že vynechat svůj původ je občas prostě zdravější. Když se učitelka zeptala „A tvoje maminka je Slovenka, viď?“, hned se našel spolužák , který prohlásil něco o zasr… Slovácích. Kluci si běžně nadávali do židů, „smrděli židovinou“ apod.. Prostě, jako dítě bych před třídou nikdy nepřiznala, že jsem poloviční židovka.
Poslední dobou se mi to vrací, ale ne už jako vzpomínky, které vyvolávají pousmání nad hloupostí nedospělých kluků. To co se děje ve světě komolí moje vzpomínky. Vznikají pokřivené rady do života mým dětem. I přesto, že jsem svoje děti učila, že mají být hrdé na svou rodinu a že jejich předci byli stateční a pracovití lidé, dnes říkám: „Hlavně nikde neříkejte, kdo byl váš děda! Nevíte, kdo vás poslouchá!“
Stydím se za to? Možná jednou budu, ale teď ne. Chci aby moje děti byly v bezpečí.
