ADHD, autismus, dyslexie. Co je neurodivergence a proč není diagnózou

Objevuje se ve videích, v komentářích i v popiscích profilů. Někdo se k neurodivergenci hlásí s hrdostí, jiný ji zmíní mimochodem jako vysvětlení, proč zapomíná na schůzky nebo nesnese hluk v obchodním centru. Pod příspěvky o ADHD se zároveň množí komentáře, že dnes má „něco“ každý a že jde jen o další internetovou módu, pravda ale neleží ani v jednom z těch krajních pohledů. Abychom se v tom vyznali, vyplatí se začít tím, co slovo vůbec znamená.

Pojem neurodiverzita vznikl v devadesátých letech v online komunitách autistických lidí, kteří si psali v e-mailových konferencích a na prvních internetových fórech. Hledali způsob, jak mluvit o autismu jinak než jako o nemoci, kterou je potřeba vyléčit. Jejich myšlenka byla jednoduchá: lidské mozky se od sebe liší podobně jako jiné vlastnosti a některé odlišnosti nejsou chybou, ale přirozenou součástí lidské rozmanitosti.

Dlouho se za autorku slova považovala australská socioložka Judy Singer, která o něm psala ve své práci z konce devadesátých let. V tisku ho ale v roce 1998 použil už americký novinář Harvey Blume a sám ho připsal autistické komunitě. Skupina autistických vědců v roce 2024 v odborném časopise Autism upozornila, že koncept vznikal kolektivně a kdo slovo použil jako první, se dnes s jistotou říct nedá.

Výraz neurodivergentní přidala kolem roku 2000 aktivistka Kassiane Asasumasu, která chtěla mít slovo nevázané jen na autismus, aby zahrnulo i lidi s jinými odlišnostmi.

Obě slova se často zaměňují, i když každé znamená něco jiného. Neurodiverzita popisuje rozmanitost všech lidských mozků a patří do ní každý, i člověk, jehož mozek funguje „běžně“. Je to vlastnost lidstva jako celku, podobně jako je biologická rozmanitost vlastností přírody.

Neurodivergentní je naopak konkrétní člověk, jehož mozek se od většinového způsobu fungování výrazně odchyluje, zatímco pro tu většinu se používá slovo neurotypický. Když tedy někdo o sobě říká, že je neurodiverzní, myslí tím obvykle, že je neurodivergentní.

Oficiální seznam neexistuje, protože neurodivergence není lékařský termín a nenajdete ji v žádné diagnostické příručce. Nejčastěji se pod ni řadí autismus, ADHD a specifické poruchy učení jako dyslexie, dysgrafie nebo dyskalkulie. Zmiňuje se také dyspraxie, tedy potíže s koordinací pohybů, a Touretteův syndrom. Někteří autoři pojem rozšiřují i na další stavy, o tom se ale vedou spory.

Hranice přitom nejsou ostré, u jednoho člověka se může potkat několik věcí najednou, například ADHD s dyslexií, a každá se navíc u různých lidí projevuje jinak.

Jak je to časté? Podle Světové zdravotnické organizace měl v roce 2021 autismus přibližně jeden ze 127 lidí. U ADHD v dospělosti vychází celosvětová metaanalýza z roku 2021 zhruba na dvě a půl procenta lidí, jejichž potíže trvají od dětství. Příznaky ADHD má podle ní přes šest a půl procenta dospělých, i když diagnózu většina z nich nemá. Česká národní studie z roku 2023 zjistila, že diagnózu ADHD někdy v životě dostala tři procenta dotázaných dospělých, dotazník přitom ukázal podezření na ADHD asi u osmi procent z nich.

Pojmy a čísla řeknou jen část příběhu, protože v běžném dni se neurodivergence projevuje v drobnostech, které okolí často nevidí.

Člověk s autismem může v supermarketu vnímat bzučení zářivek, hudbu z reproduktorů, pípání pokladen a cizí hlasy tak, jako by všechno znělo přímo u jeho ucha. Mozek zvuky neodfiltruje a po půlhodině nákupu přichází vyčerpání, které ostatní nechápou. Smyslová přecitlivělost patří i podle diagnostických kritérií k častým projevům autismu.

U ADHD se často mluví o „časové slepotě“, což sice není odborný termín, ale dobře vystihuje, že člověk špatně odhaduje, kolik času uplynulo nebo kolik ho úkol zabere. Pět minut se protáhne na hodinu, odchod z domu je pokaždé na poslední chvíli a úkol bez blízkého termínu jako by neexistoval.

Dyslexie neznamená jen pomalé čtení: písmena a číslice se pletou, delší text unaví mnohem rychleji a přepsat telefonní číslo bez chyby dá práci. Dysgrafie se zase projeví při psaní: rukopis bývá těžko čitelný, chyby se objevují i ve slovech, která člověk dobře zná, a psaní ho stojí víc soustředění než ostatní.

Pak je tu maskování, kdy se hodně neurodivergentních lidí celý den snaží chovat tak, jak se od nich čeká: udržovat oční kontakt, smát se ve správnou chvíli, nedát najevo, že je něco obtěžuje. Navenek působí v pohodě, večer ale přichází únava, jako by měli za sebou dvě směny. Autističtí dospělí ve studiích tuto únavu z maskování opakovaně popisují.

Vysoká citlivost se do debat o neurodivergenci dostává často. Psycholožka Elaine Aron, která tento rys popsala, ji ale nepovažuje za poruchu ani diagnózu, jde podle ní o vrozenou vlastnost, kterou má zhruba pětina lidí. Ve svém textu z roku 2017 připouští, že pohled neurodiverzity na vysokou citlivost sedět může, protože i u ní mozek zpracovává podněty jinak. Zároveň zdůrazňuje, že nejde o totéž co autismus, i když se oba stavy na první pohled mohou podobat.

Více o tom, jak se vysoká citlivost projevuje, najdete v článku o vysoce citlivých lidech.

Ještě před deseti lety se o neurodivergenci mluvilo hlavně v odborných a aktivistických kruzích, dnes se o ní mnoho lidí dozvídá z videí na TikToku nebo Instagramu. Sociální sítě pomohly prolomit tabu, řada dospělých v nich poprvé poznala sama sebe a našla odvahu zajít k odborníkovi.

Stejné sítě ale šíří i polovičaté informace. Kanadští psychiatři v roce 2022 prošli sto nejpopulárnějších videí na TikToku pod hashtagem #adhd. Zavádějící informace obsahovalo 52 z nich, vědecky správných bylo jen 21 a zbytek popisoval osobní zkušenost autorů. Každé video mělo v průměru téměř tři miliony zhlédnutí, přitom jen 11 z nich natočili zdravotníci.

Typické video ukazuje situace, které zná většina lidí: zapomenuté klíče, knihu, kterou nikdy nedočtete, nebo odkládání nepříjemných úkolů. To samo o sobě ale ADHD neznamená, protože u skutečné diagnózy jde o potíže, které člověka provázejí od dětství, objevují se doma, v práci i ve vztazích a výrazně mu komplikují život.

Pro mnoho lidí je slovo neurodivergence úlevou. Pomůže jim pochopit, proč jim některé věci jdou hůř než ostatním, a najít lidi s podobnou zkušeností, neříká ale nic o tom, co přesně člověk má. Diagnózu ADHD, autismu nebo poruchy učení může stanovit jen odborník, tedy psychiatr nebo klinický psycholog, u dětí také pedagogicko-psychologická poradna. Online test může být podnětem k zamyšlení, vyšetření ale nenahradí.

U dospělých, zvlášť u žen, bývá cesta k diagnóze delší. Dívky se často naučí své potíže maskovat, tedy napodobovat okolí a skrývat, v čem se liší. ADHD se u nich navíc častěji projevuje nenápadně, bez typického neklidu, kterého si učitelé u chlapců snadno všimnou, a potíže pak bývají připisovány úzkosti nebo depresi. Americká studie zveřejněná v roce 2026 v časopise JAMA Network Open, která pracovala s daty více než 171 tisíc pacientů, ukázala, že dívky a ženy dostávaly diagnózu autismu v průměru o více než tři roky později než chlapci a muži.

Neurodivergence není móda ani nemoc, je to slovo pro prostou věc: lidské mozky nefungují všechny stejně a některé se od většiny liší víc. Pomáhá mluvit o odlišnostech bez nálepky, že je s člověkem něco špatně, nenahrazuje ale diagnózu a neznamená, že každá zapomnětlivost je ADHD. Pokud se v tom poznáváte a potíže vám komplikují život, pomůže spíš odborník než další test na internetu.

Zdroje