Babička měla troje šaty, my plnou skříň. A stejně nemáme co na sebe

Znáte to. Je sedm ráno, otevíráte skříň a díváte se do ní jako do prázdné ledničky. Ramínka se prohýbají, police přetékají, na židli leží hromada věcí „na později“. A vy si stejně povzdechnete: nemám co na sebe.

Nakonec sáhnete po tom samém, co jste měla na sobě v úterý. Pohodlné kalhoty, oblíbený svetr. Zavíráte skříň a zbytek oblečení necháváte tak, jak byl.

Přitom ještě před pár desítkami let by takový šatník vypadal jako poklad.

Dřív se oblečení nekupovalo na ramínku v obchodě. Látka byla drahá a šaty šila švadlena nebo krejčí na míru, případně se šily doma. Každý kus byl investice, a podle toho se s ním zacházelo.

Pamatuju si to i z vlastní rodiny. Moje babička šila doma na zakázku pro sousedy a opravovala jim oblečení. Šila i mně a mým sestrám a dokázala ušít oblečení i z kousku látky, který jí zbyl. Nic se nevyhazovalo, když se z toho dalo ještě něco ušít nebo použít na záplatu.

Když se oblečení roztrhlo, zašilo se. Když se obnosilo, přešilo se na menší. Z kabátu se stala dětská bunda, z obnošené košile hadr na podlahu. Oblečení se dědilo po starších sourozencích, po rodičích, někdy i po prarodičích.

Oblečení se dělilo na všední a sváteční. Ve všedním se pracovalo, sváteční se oblékalo do kostela, na svatbu nebo na pohřeb. Mnoho lidí mělo jedny sváteční šaty, které jim vydržely roky. A i to všední bylo upravené. Stačí se podívat na staré fotografie nebo filmy pro pamětníky: muži v kalhotách a košili, často i v saku, a když vycházeli ven, nasadili si klobouk. Ženy v šatech, hezky upravené. A to nejen dámy a pánové z vyšší společnosti.

Naše babičky by se nad dnešními skříněmi asi chytaly za hlavu.

Vezměte si obyčejné tričko. Dnes ho máme ve skříni hned několik, ale ještě před sto lety to bylo spodní prádlo. Americké námořnictvo ho začalo vydávat námořníkům jako nátělník v roce 1913 a samotné ho nosili hlavně dělníci a námořníci při horké a špinavé práci. Jako běžné oblečení se prosadilo až po druhé světové válce. Když v něm Marlon Brando v roce 1951 hrál ve filmu Tramvaj do stanice Touha, působilo to skoro provokativně.

Od té doby se toho hodně změnilo. Podle analýzy poradenské firmy McKinsey se mezi lety 2000 a 2014 výroba oblečení na světě zdvojnásobila. Průměrný člověk si v roce 2014 koupil o 60 procent víc oblečení než na začátku tisíciletí. Každý kus si ale nechal jen o polovinu kratší dobu.

Zrychlily se i kolekce. V Evropě nabízely módní firmy v roce 2000 v průměru dvě kolekce ročně, v roce 2011 už pět. Tričko dnes často stojí méně než oběd a šaty se dají koupit jedním kliknutím z gauče.

Kupujeme tedy víc než kdykoli předtím. Jenže pocit „nemám co na sebe“ nezmizel. Spíš naopak.

Psychologové Sheena Iyengarová a Mark Lepper udělali v roce 2000 slavný pokus s marmeládami. V obchodě vystavili jednou 24 druhů, podruhé jen šest. U velké nabídky se zastavilo víc lidí, ale nakonec si marmeládu koupila jen asi tři procenta z nich. U malé nabídky jich nakoupilo zhruba desetkrát víc, kolem 30 procent.

Tomu se říká paradox volby. Čím víc možností máme, tím těžší je vybrat a tím častěji pak pochybujeme, jestli jsme vybrali dobře. Pozdější výzkumy ukázaly, že to neplatí vždy a za všech okolností. Ranní stání před přeplněnou skříní je ale přesně ta chvíle, kdy to zažíváme na vlastní kůži.

Přidává se ještě jedna věc: rychle si zvykáme. Nová halenka nám udělá radost, ale za pár týdnů už je to prostě další halenka. Psychologové tomu říkají hédonická adaptace. Radost z nové věci vyprchá, a tak sáhneme po další. Skříň se plní, ale pocit, že něco chybí, zůstává.

Nemusíme se vracet k jedněm svátečním šatům. Pár věcí ale stojí za to si od babiček půjčit: kupovat méně a lépe, spravovat místo vyhazovat a občas skříň probrat a oblečení, které už nenosíme, poslat dál.

Šití se v naší rodině nezapřelo ani u mě, jsem vyučená krejčová. Oblečení, které jsem si během učení ušila, dnes nosí jedna z mých sester. A pořád drží. Když něco šijete sama, víte, kolik práce je v každém švu, a díváte se na oblečení úplně jinak.

Babičky měly méně šatů hlavně proto, že víc mít nemohly. My na výběr máme. Plné skříně věcí, které jsme na sobě skoro neměli. Tak kdo je tady vlastně chudší?

Zdroje: