Kamarádka se ozve, jen když něco potřebuje. Využívá vás, nebo nestíhá?

Na displeji se rozsvítí jméno, které jste neviděla tři měsíce. „Ahoj, jak se máš? Strašně dlouho jsme se neviděly!“ Chvíli si píšete, ona se vyptává na práci, na rodinu, na psa. Je to příjemné. A pak přijde zpráva, kterou jste tak trochu čekala: „Hele, a mimochodem…“

Potřebuje pohlídat děti. Půjčit auto. Pomoct se stěhováním, s životopisem nebo s dárkem pro tchyni. Nebo se jen vypovídat, protože se jí zase něco pokazilo. Pomůžete, protože kamarádce se přece pomáhá. A pak je zase ticho. Až do dalšího „mimochodem“.

Většina z nás takovou kamarádku má, nebo aspoň měla. Zlá není. Je milá, poděkuje, někdy i donese bonboniéru. Jen se nikdy neozve, když nic nepotřebuje. Na vaše narozeniny zapomene, ale přesně ví, kdo jí poradí, když se jí rozbije pračka. Když jí napíšete, že máte těžké období, pošle srdíčko. O týden později se ozve s vlastním problémem.

A vám po každém takovém hovoru zůstane zvláštní pocit. Ne vyloženě zlost. Spíš otázka, jestli byste jí vůbec chyběla, kdybyste nic neuměla a nic neměla.

Psycholog Jeffrey Hall z Kansaské univerzity zkoumal, co lidé od přátelství očekávají. Výsledky shrnul do šesti oblastí. Patří mezi ně společná zábava, podobné názory, otevřenost, ale i praktická pomoc a laskavosti.

Nejvyšší hodnocení ze všech dostalo to, čemu Hall říká vzájemnost: věrnost, důvěra, podpora a pocit, že si toho druhého opravdu vážíme. Praktická pomoc – tedy půjčit, pohlídat, zařídit – skončila výrazně níž.

Že kamarádce pomůžeme, bereme jako samozřejmost. Přátelství ale podle většiny lidí stojí hlavně na tom, že jsme tu jeden pro druhého. Když se kamarádka ozývá jen kvůli laskavostem, zbude z přátelství právě ta část, kterou lidé považují za méně důležitou.

Hall v dalším výzkumu z roku 2018 počítal, kolik času je potřeba, aby se ze známého stal přítel. Na kamaráda, se kterým si občas popovídáte, je to zhruba padesát hodin strávených spolu. Na přítele kolem devadesáti a na blízkého přítele přes dvě stě hodin. „Nemůžete lusknout prsty a mít kamaráda,“ řekl k tomu Hall.

Blízkost se ale neudrží sama od sebe. Kamarádka, která se ozve dvakrát do roka, a to ještě s prosbou, do vztahu nic nového nevkládá. Žije z toho, co jste si spolu vybudovaly dřív. Jako z úspor, které jednou dojdou.

Ne každá kamarádka, která se ozývá málo, vás využívá. Někdo má malé děti, náročnou práci nebo nemocného rodiče. Někdo neumí napsat jen tak bez důvodu a prosba je pro něj jen záminka, jak se ozvat.

Rozdíl bývá vidět, když se situace otočí. Jak reaguje, když potřebujete něco vy? Zeptá se někdy, jak se máte, a počká na odpověď? Pamatuje si, co se vám stalo minule?

Kamarádka, která jen nestíhá, se možná ozve pozdě, ale když je zle, přijede. Ta, která vás využívá, má zrovna v tu chvíli hodně práce.

Napoví i pocit po setkání. Po hovoru s někým, komu na vás záleží, je vám obvykle líp. Po hovoru s někým, kdo si přišel jen pro laskavost, máte spíš pocit, že jste vyřídila další položku na seznamu. O kamarádkách, po kterých zůstává divný pocit, jsem psala i v článku „Dneska ti to sluší.“ Věty, které znějí mile, ale zraní.

Většinou ne ze zlého úmyslu. Někdo si zvykl, že vy jste ta spolehlivá, která vždycky pomůže, a vůbec ho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Někdo bere přátelství hlavně jako síť kontaktů a upřímně nevidí, co je na tom špatně. A někdo se ozývá, jen když je mu zle, protože v dobrých časech na ostatní prostě nemyslí.

Platí ale i to, že kdo vždycky řekne ano, za tím si ostatní rychle zvyknou chodit jako za prvním.

Přátelství není nutné hned ukončit. Často pomůže jednoduchý pokus: přestat být ta, která píše první a vždycky řekne ano. Když se kamarádka ozve jen tehdy, když něco potřebuje, a jinak je ticho, dozvíte se tím víc než z dlouhého přemýšlení.

Dá se jí to také říct. Klidně a bez výčitek: „Mám pocit, že se ozveš, jen když něco potřebuješ. Chybí mi, že si jen tak popovídáme.“ Někoho to zaskočí a omluví se. Někdo se urazí. Obojí je odpověď.

A někdy stačí přijmout, že se přátelství změnilo. Z blízké kamarádky se stala známá, které občas pomůžete. Není to selhání. Jen je dobré vědět, na čem jste, a nečekat od ní to, co vám dát neumí.

Zdroje