„Ona je prostě taková.“ Proč v rodině omlouváme toxické chování

Na každé rodinné oslavě je jeden takový člověk. Teta, která se hned ve dveřích zeptá, jestli jste nepřibrala. Strýc, který po druhém pivu začne s politikou a nepřestane, dokud se někdo nezvedne od stolu. Babička, která vám dvacet let připomíná, že bratranec to dotáhl dál. Máma, která na všechno řekne „já to myslím dobře“.

A když se pak doma postesknete, dostanete stejnou odpověď: „Vždyť ji znáš. Ona je prostě taková.“

U kolegyně v práci nebo u sousedky bychom podobné chování dlouho nesnesli. U vlastní rodiny ho omlouváme roky. Někdy celý život.

Kamarádku, která nás neustále shazuje, můžeme přestat zvát na kávu. Kolegu, který se nám vysmívá, můžeme obejít. Rodina je jiná. Tu jsme si nevybrali a nemůžeme ji jen tak vyměnit. Potkáváme se na Vánoce, na narozeninách, na pohřbech. A často na ní závisíme víc, než si chceme přiznat. Hlídání dětí, pomoc se stěhováním, půjčka, dědictví.

K tomu si neseme věty, které slyšíme od dětství. Krev není voda. Rodina je jen jedna. Mámu máš jenom jednu. Všechny nás učí totéž: vztah s rodinou se nepřetrhává, ať se děje cokoli.

Prvním důvodem je zvyk. Co známe od dětství, nám připadá normální. Kdo vyrostl s tím, že táta křičí a všichni kolem chodí po špičkách, nemusí si dlouho všimnout, že to normální není. Často to dochází až ve chvíli, kdy člověk vidí, jak to chodí v jiné rodině. Nebo když s ním partner poprvé jede na návštěvu a cestou domů se v autě zeptá: „To je u vás vždycky takhle?“

Druhým důvodem je strach z konfliktu. Ozvat se znamená rozbít klid u stolu. A tak se mlčí, aby byl klid. Ten klid ale platí ten, kdo mlčí.

Třetím je vina a stud. Sociolog Karl Pillemer z Cornellovy univerzity se roky věnuje rodinným roztržkám. V průzkumu pro svou knihu Fault Lines přiznalo 27 procent dospělých Američanů, že se s někým z rodiny přestali stýkat. Pillemer to odhaduje nejméně na 67 milionů lidí a sám připouští, že skutečnost bude spíš vyšší. Lidé o tom podle něj mluví neradi, protože se stydí a cítí vinu. Právě tenhle stud drží spoustu lidí v kontaktu s někým, kdo jim ubližuje. Raději snášet, než okolí vysvětlovat, proč na Vánoce nejedou domů.

A čtvrtým je naděje. Že se to jednou změní. Že když budeme dost hodní, trpěliví nebo úspěšní, máma nás konečně pochválí.

Ne každá nepříjemná teta je toxická. Každý má své mouchy a rodinné vztahy bez tření neexistují. Rozdíl je v tom, co to s vámi dělá.

Varovným znamením je, když se před každou návštěvou bojíte a po ní se dva dny dáváte dohromady. Když vás někdo opakovaně ponižuje, klidně i před ostatními. Nikdo nerespektuje vaše hranice, ani když je řeknete nahlas. Všechno se točí kolem nálady jednoho člověka a ostatní se jí přizpůsobují. Anebo když každá snaha o rozhovor skončí tím, že jste nakonec ta špatná vy.

„Ona je prostě taková“ v tu chvíli neříká nic o ní. Říká, že se od vás čeká, že to vydržíte.

Platí to pro ženy i muže. Synové často slyší „táta je prostě takový, tak to nech být“ a učí se mlčet stejně jako dcery. A nemusí jít jen o rodiče. Může to být sourozenec, tchyně nebo i vlastní dospělé dítě.

Většina lidí nechce rodinu ztratit. Chtějí jen, aby to bolelo méně. A mezi tím všechno snášet a úplně se přestat stýkat je spousta prostoru.

Pomoct může zkrátit návštěvu. Přijet na oběd, ne na celý víkend. Přijet vlastním autem, abyste mohla odjet, kdy budete chtít. Některá témata můžete předem vyloučit. Když víte, že se u stolu bude zase řešit vaše váha nebo váš rozvod, řekněte hned na začátku: „O tomhle se dnes bavit nebudu.“ A držte se toho.

Pomáhá i spojenec. Partner, sourozenec nebo bratranec, se kterým se předem domluvíte, že se navzájem podržíte. Nebo že vás v pravou chvíli zavolá z kuchyně.

A někdy je potřeba odstup. Ani ten ale nemusí znamenat konec. Pillemer mluvil i s lidmi, kteří se s rodinou po letech usmířili. Většina z nich se pak cítila lépe, i když usmíření nebylo dokonalé. Pomohlo jim především přestat čekat, že druhý uzná jejich verzi minulosti, a soustředit se na to, jak to bude dál.

Když vás vztah s rodinou dlouhodobě trápí, může pomoct i rozhovor s terapeutem. Pomůže rozplést, co je opravdu vaše a co jste si jen přinesli z dětství.

Rodina je důležitá. Ale to, že s někým sdílíme krev, mu nedává právo nám ubližovat. Věta „takhle se mnou mluvit nebudeš“ není neúcta. Je to první krok k tomu, aby vztah s rodinou mohl fungovat i pro vás.

Zdroje