Ozve se, až když odcházíte. Strach z blízkosti, nebo manipulace?

Týdny skoro nepíše. Na zprávy odpovídá jedním slovem, schůzky ruší, u večeře kouká do mobilu. A pak jednoho dne řeknete, že už to takhle nejde. Že potřebujete čas. Že možná bude lepší to ukončit.

A najednou je to jiný člověk. Volá, píše, přinese květiny. Vzpomene si na věc, kterou jste zmínila před půl rokem. Mluví o společné budoucnosti. Takový, jaký byl na začátku.

Vrátíte se. Pár týdnů je krásných. A pak se to pomalu začne vracet tam, kde to bylo.

V angličtině se tomu říká hot and cold, tedy horký a studený, nebo push-pull, přitahování a odstrčování. Jednu příčinu to nemá. A právě proto je dobré rozumět, co za tím může být.

Nejdřív k tomu, proč je z takového vztahu tak těžké odejít. Psychologie má pro tenhle mechanismus název: přerušované posilování. Když přichází odměna nepravidelně a nevíme kdy, čekáme na ni intenzivněji, než kdyby přicházela vždycky. Na stejném principu fungují hrací automaty.

Ve vztahu je odměnou něžnost a pozornost. Když přijde po období chladu, působí mnohem silněji, než kdyby byla samozřejmostí. Psychologové Donald Dutton a Susan Painterová už v osmdesátých letech popsali, že právě střídání krutosti a něžnosti vytváří v násilných vztazích nezvykle silné citové pouto. Nazvali ho traumatické pouto. Ne každý hot and cold vztah je násilný, ale mechanismus, který nás v něm drží, je podobný.

A ještě jedna věc. Výzkumnice René Daileyová z Texaské univerzity v Austinu zkoumá páry, které se opakovaně rozcházejí a zase dají dohromady. Zjistila, že jsou ve vztahu méně spokojené a méně si jisté, kde stojí. A že to přitom nesouvisí ani tak s povahou jednoho z partnerů jako s tím, jak spolu ti dva fungují. Kolotoč je věc obou, i když ho jeden roztáčí víc.

První možná příčina se na první pohled vůbec nepodobá vypočítavosti. Psychologie mluví o vyhýbavé citové vazbě.

V roce 1987 psychologové Cindy Hazanová a Phillip Shaver zjistili, že dospělí lidé mají ve vztazích podobné vzorce jako malé děti ke svým rodičům. Asi čtvrtina z nich popsala svůj vztah k blízkosti jako vyhýbavý. Příliš velká blízkost jim byla nepříjemná, těžko důvěřovali a těžko se na někoho spoléhali.

U takového člověka to funguje jako přetažení. Když se mu partner přiblíží, blízkost začne být ohrožující a on se stáhne. O partnera přitom stojí. Blízkost pro něj ale znamená riziko, že bude zraněný nebo ztratí samostatnost. Jenže když se partner začne vzdalovat, objeví se opačný strach, strach ze ztráty. A tak ho přitáhne zpět. Až do chvíle, kdy je blízkosti zase příliš.

Těmhle lidem často vlastní chování vadí. Neumí ho ale zastavit, protože mnohdy ani nevědí, co se v nich děje. Takový vzorec obvykle vzniká v dětství a dá se s ním pracovat, nejčastěji s pomocí terapie.

Druhá možnost je temnější. Pro chování, kdy někdo partnera „vědomě vysává zpět“, se používá anglický výraz hoovering, podle značky vysavačů. Nejde o odborný psychologický termín, ale popisuje známý vzorec z manipulativních vztahů.

Tady nejde o strach, ale o kontrolu. Člověk partnera nechce ztratit, protože je pro něj pohodlný, užitečný nebo mu dodává pocit důležitosti. Když cítí, že mu vyklouzne, nasadí šarm. Když ho má zpátky, nemá důvod se snažit.

Typické je, že hezká gesta přicházejí přesně ve chvíli, kdy si partner stanoví hranici nebo odchází. A že po návratu se nezmění nic z toho, co se slibovalo. Někdy přijde dokonce trest za to, že partner vůbec chtěl odejít.

Ne vždycky jde o jedno nebo druhé. Někdo si někoho začne vážit, až když o něj může přijít. To, co máme jisté, nám snadno zevšední, a hrozba ztráty mu vrátí hodnotu.

Jiný si není jistý, jestli vztah vůbec chce. Nechce s ním skončit, ale ani se do něj nedokáže plně vložit. A tak se kymácí tam a zpět.

A pro někoho je návrat partnera hlavně potvrzení. Že to pořád umí. Že o něj někdo stále stojí. Jakmile tohle potvrzení dostane, zájem opadne.

Zvenku se to pozná těžko a jednoznačné nálepky tu nepomáhají. Pár věcí ale napoví.

Člověk s vyhýbavou vazbou o problému často dokáže mluvit, když na něj nikdo netáhne. Mrzí ho to, snaží se, i když mu to nejde. Jeho odtahování není trestem, spíš útěkem.

U manipulace bývá víc vidět vina přesouvaná na partnera, sliby bez činů a gesta načasovaná přesně na chvíle, kdy partner nastaví hranici. A často i další kontrolující chování mimo samotný cyklus.

V obou případech ale platí jedno. Pro toho, kdo střídání chladu a něžnosti zažívá, je to vyčerpávající.

Prvním krokem bývá vůbec si všimnout, že jde o vzorec. Ne o jednotlivé hádky a usmíření, ale o opakující se kolo. Pomůže sledovat, co se děje po návratu. Jestli se něco opravdu změní, nebo se jen vrátí starý stav.

Víc než hezká gesta vypovídá to, co se děje v obyčejných dnech, kdy nikdo nikam neodchází.

Když jde o strach z blízkosti a oba chtějí na vztahu pracovat, dá se s tím hodně udělat, nejčastěji s pomocí párové nebo individuální terapie. Když jde o manipulaci, větší snažení druhé strany kolotoč obvykle nezastaví, spíš ho prodlouží.

A platí to i obráceně. Kdo se v tomhle popisu poznal jako ten, kdo se odtahuje, není špatný člověk. Jen nese vzorec, který se kdysi naučil, aby se chránil. A který se dá změnit.

Zdroje