Psychopat není vrah z filmu. Může to být váš šéf

Hannibal Lecter, Patrick Bateman z Amerického psycha, Joe ze seriálu Ty. Filmy a seriály nás naučily, že psychopat je chladnokrevný vrah, který ve sklepě schovává tajemství a za úsměvem skrývá nůž.

Realita je mnohem nenápadnější. A v něčem možná i znepokojivější. Psychopat totiž většinou nevraždí. Chodí do práce, platí složenky, má rodinu a přátele. Často je okouzlující, sebevědomý a lidé ho mají rádi. Aspoň zpočátku.

Psychopatie je soubor osobnostních rysů. Nejznámější nástroj, kterým se měří, sestavil kanadský psycholog Robert Hare. Jeho dotazník se jmenuje PCL-R a mezi hlavní rysy patří povrchní šarm, přehnané sebevědomí, patologické lhaní, manipulace, chybějící lítost a vina, mělké emoce, neschopnost vcítit se do druhých a odmítání odpovědnosti za vlastní činy.

Zajímavé je, že psychopatie jako samostatná diagnóza v oficiálních psychiatrických příručkách není. Nejblíž k ní má disociální porucha osobnosti. Úplně se ale nekryjí. Popisuje hlavně to, jak člověk cítí a jedná s ostatními, ne jen to, jestli porušuje zákony.

A ještě jedna častá záměna: psychopat a psychotik nejsou totéž. Psychóza znamená ztrátu kontaktu s realitou, například halucinace nebo bludy. Psychopat naopak moc dobře ví, co dělá. Jen ho to netrápí.

Odhady se pohybují kolem jednoho procenta běžné populace. To zní jako málo, dokud si to nepřepočítáte. V Česku by to znamenalo zhruba sto tisíc lidí.

A kde je najdeme? Překvapivě často tam, kde se dělá kariéra. Psychologové Paul Babiak, Craig Neumann a Robert Hare v roce 2010 zkoumali 203 manažerů, které jejich firmy vybraly jako talenty s velkým potenciálem. Zhruba čtyři procenta z nich dosáhla v testu psychopatie hranice, od které se mluví o psychopatovi. To je asi čtyřikrát víc než v běžné populaci.

Autoři vysvětlují proč. Šarm, sebejistota, ochota riskovat a schopnost přesvědčit ostatní vypadají na pohovoru jako vůdčí schopnosti. Podle jejich zjištění tito lidé dostávali povýšení, i když jejich skutečné pracovní výsledky byly slabé. Jejich zaměstnanci přitom podle navazujícího výzkumu trpěli víc stresem a byli se svou prací méně spokojené.

Na začátku je to často okouzlení. Člověk, který vás hned chápe, ví, co říct, a vy máte pocit, že se znáte roky. Teprve časem si začnete všímat drobností. Lže i v maličkostech, a když ho přistihnete, mávne rukou nebo to otočí tak, že se nakonec omlouváte vy. Za chyby můžou vždycky ostatní. Sliby nedodržuje. A když vám ublíží, nevypadá, že by ho to nějak trápilo.

V práci to bývá kolega, který si přivlastní vaši zásluhu, nebo šéf, který vedení okouzlí, a podřízeným přitom dělá ze života peklo. Ve vztahu partner, který vám bez mrknutí oka lže do očí a vaše slzy ho nechávají úplně chladným.

Možná vám teď některé popisy připomínají spíš narcise. Oba umí okouzlit, manipulovat a využít druhé, a psychologové je proto spolu s makiavelismem (vypočítavou manipulací, kdy účel světí prostředky) řadí do takzvané temné triády osobnosti. Přesto je mezi nimi podstatný rozdíl. Narcis potřebuje obdiv. Chce být výjimečný, vidět se v očích ostatních a kritika ho bolí, protože pod nafouknutým sebevědomím často skrývá křehké ego. Psychopat obdiv tolik nepotřebuje. Chybí mu hlavně strach, lítost a schopnost cítit s druhými. Kritika ho nerozhodí, protože mu na vašem názoru prostě nezáleží. Narcis vás využije, aby se cítil velký. Psychopat proto, že může.

Důležitá poznámka: jeden sobecký čin z nikoho psychopata nedělá. Každý někdy lže, myslí někdy hlavně na sebe nebo má špatné dny. Psychopatii posuzují odborníci podle dlouhodobého vzorce chování, ne podle jedné hádky.

Smysl to znát ale má. Kdo ví, jak takové chování vypadá, snáz pozná, že problém není v něm, a dokáže si včas nastavit hranice. Psychopati totiž nejčastěji ubližují tím, jak dokážou vzít druhým jistotu, sebevědomí a pocit, že se můžou spolehnout na vlastní úsudek.

A možná právě proto je dobré vědět, že ten nejnebezpečnější člověk ve vašem okolí nemusí vypadat jako padouch z filmu. Může se usmívat, nosit oblek a sedět ve vedlejší kanceláři.