Recenze hospod, drby a volební vtipy. Pompejané psali na zdi to, co my

Tragický příběh Pompejí, které v roce 79 zasypal Vesuv, zná skoro každý. Méně lidí ale ví, co všechno se pod popelem zachovalo na zdech domů, hospod a obchodů. Archeologové tam zatím našli přes 11 000 nápisů, malovaných štětcem i vyrytých hřebíkem do omítky, a to je třetina města ještě pod zemí.

Nejsou to kroniky válek ani řeči slavných císařů. Jsou to stížnosti, drby, vyznání a nadávky obyčejných lidí, některé tak sprosté, že je sem ani nemůžu citovat. Stačilo by vyměnit omítku za obrazovku a mnohé z nich by dnes pod příspěvkem na sociálních sítích nikoho nepřekvapily.

Hospodská Hedone měla na zdi vyrytý ceník: víno za jeden as (zhruba za cenu bochníku obyčejného chleba), lepší za dva a za čtyři falernské, jedno z nejslavnějších vín té doby. Ne každý host ale odcházel spokojený. Jeden to hospodskému napsal rovnou na zeď: „Ty nám prodáváš vodu a sám piješ čisté víno. Kéž by tě jednou někdo napálil stejně.“

Římané víno běžně ředili, tenhle host ale zjevně dostal víc vody, než zaplatil. A jiný zanechal verš, který by se dnes hodil do hodnocení ubytování: „Počůrali jsme postel, uznáváme, byla to chyba. A proč? Nebyl tu nočník.“

Dnes by oba nejspíš dali na Googlu jednu hvězdičku a připsali aspoň: „Nedoporučuji.“

Často slýcháme, že dřív si lidé lásky víc vážili a nikdo nikoho nepodváděl. Pompejské nápisy to vidí jinak.

V jedné hospodě pracovala dívka jménem Iris a o její přízeň stáli dva muži, tkadlec Successus a Severus. Ani jeden z nich ji ale neměl. Severus se rozhodl soka veřejně ztrapnit a napsal na zeď: Successus Iris miluje, jenže ona o něj nestojí, a on ji prosí, ať se nad ním smiluje. Podepsal se jednoduše „sok“. Successus to nenechal být a odepsal: „Ty závistivče, nepleť se mi do cesty. Ustup hezčímu chlapovi.“ Jejich spor pak pokračoval ještě několika dalšími vzkazy.

Kdo nakonec získal přízeň dívky, nevíme. Oba si ale určitě chodili do hospody kontrolovat, jestli ten druhý neodpověděl.

Jinde někdo varoval ostatní, že „Restitutus už oklamal spoustu holek“. Dnes by to nejspíš skončilo ve facebookové skupině, kde si ženy navzájem radí, komu se vyhnout, nebo ve videu na TikToku.

Jiný nešťastně zamilovaný si stěžoval: „Proč pořád odkládáš naši radost? Dáváš mi naději a pořád jen říkáš: přijď zítra.“ Tahala ho za nos a on to věděl.

A někdo to celé shrnul do verše: „Ať se daří každému, kdo miluje. Ať zhyne, kdo milovat neumí. A dvakrát ať zhyne ten, kdo lásku zakazuje.“

Láska byla komplikovaná vždycky. A lidé o ní vždycky potřebovali mluvit.

Nejvíc malovaných nápisů bylo volebních. Před volbami se fasády zaplnily velkými červenými písmeny s doporučením kandidátů. Jeden z nich, Vatia, měl ale zvláštní fanoušky. Podle nápisů ho doporučovali všichni, kdo pijí dlouho do noci, všichni spáči a drobní zlodějíčci.

Byl to vtip jeho odpůrců, nebo recese kamarádů? To se neví dodnes. Funguje to ale přesně jako dnešní memy o politicích.

Otrok Agatho začal psát modlitbu: „Agatho prosí Venuši…“ Někdo mu ji ale dopsal po svém: „…prosím, ať umře.“ Jako když vám pod dojemný příspěvek někdo napíše jedovatý komentář.

Hodně nápisů se nese v tónu, kterému bychom dnes řekli špičkování. „Epaphro, jsi plešatý!“ stojí na jednom místě, „Ampliatus je zloděj“ na jiném. A jistý Chius si mohl přečíst přání, ať ho hemoroidy pálí víc než kdykoli předtím.

Kdo nechtěl psát, kreslil. Dochovala se třeba karikatura nějakého Peregina i s připsaným jménem, aby nebylo pochyb, o koho jde.

A pak tu jsou parodie. Slavná Vergiliova Aeneida začíná slovy „Zpívám o zbraních a muži“. Jeden valchář to přepsal na „Zpívám o sovách, ne o zbraních a muži“. Sova patřila k bohyni Minervě, kterou valcháři uctívali jako ochránkyni svého řemesla.

Starověký meme v plné parádě. Dnes můžeme urážlivý komentář nahlásit a moderátor ho smaže. V Pompejích nic takového neexistovalo. Co jednou někdo vyryl do omítky, zůstalo tam, dokud stěnu někdo nepřetřel. Nebo dokud ji nezasypal popel.

Fasády sloužily i jako nástěnka. Jeden obchodník vzkazoval: „Z obchodu zmizel měděný džbán. Kdo ho vrátí, dostane 65 sesterciů. Kdo udá zloděje, dostane dalších 20.“ Dnes by to byl příspěvek v místní skupině s odměnou za informace.

Fanoušci gladiátorů si zase vedli statistiky. U kresby dvou bojovníků stojí, že Hilarus má za sebou 14 zápasů, 12 věnců a vyhrál, zatímco Creunus 7 zápasů, 5 věnců a dostal milost. Jako výsledky ligy, jen bez aplikace.

Spousta nápisů neříká nic důležitého. „Byl tu Aufidius. Sbohem.“ nebo „Pumidius tu byl 3. října.“ Někdo se zjevně nudil, chodil sem a tam a pak připsal, že desetkrát tam a zpátky je 640 kroků. Krokoměr ve verzi starověk.

A pak tento nápis: „Byli jsme tu dva kamarádi navždy. Jestli chceš znát jména, byli to Gaius a Aulus.“ Je to stejné, jako když trampové vyrývali jména do skal u táboráku nebo zamilovaní vyřezávají srdíčko s iniciálami do lavičky či kůry stromu.

Nic víc o Gaiovi a Aulovi nevíme. Jen to, že byli přátelé a chtěli, aby to svět věděl. A svět to ví dodnes.

Na několika místech ve městě stojí stejný verš: „Obdivuji tě, zdi, že ses ještě nezřítila pod tolika nudnými čmáranicemi.“ A řecký spisovatel Plútarchos si stěžoval, že na zdech není nic užitečného, jen pořád dokola, kdo na koho vzpomíná a kdo komu přeje všechno nejlepší. Stížnost na spam, stará skoro dva tisíce let.

Pompejané neměli telefony ani sociální sítě, ale měli stejné potřeby jako my. Chtěli, aby je někdo slyšel, ulevit si a ukázat, koho milují a koho nesnášejí. A také chtěli mít poslední slovo.

Zeď v Pompejích i komentář pod článkem říkají totéž: byl jsem tady a tohle si myslím. Změnila se technologie. Lidé ne.

A až budete příště psát naštvanou recenzi nebo odpovídat v nekonečné diskuzi, vzpomeňte si na Successa a Severa. Nejste první. Jen máte lepší klávesnici.