Rodačka z Olomouce vedla na Bugatti slavný závod Targa Florio. Pak jí závody vzaly manžela

Sicílie, květen 1928. Po úzkých horských silnicích, kde za každou zatáčkou může čekat sráz, se řítí nejlepší závodníci své doby. Targa Florio patřila k nejtěžším závodům světa a jezdci v ní museli zvládnout pět kol, každé dlouhé přes sto kilometrů. Mezi nimi jela ve žlutočerném Bugatti žena, která se probojovala až na čelo závodu. Jmenovala se Eliška Junková a pocházela z Olomouce.

Eliška Pospíšilová se narodila 16. listopadu 1900 v Olomouci jako šesté z osmi dětí místního kováře. Po škole nastoupila do olomoucké pobočky hypoteční banky, kde poznala nadšeného automobilistu Vincence Junka, kterému všichni říkali Čeněk. Vzali se v roce 1922 a Eliška s ním zpočátku jezdila na závody jako spolujezdkyně. Brzy jí to ale nestačilo, a tak si udělala řidičský průkaz a usedla za volant sama.

První úspěchy přišly v závodech do vrchu, mimo jiné na slavné trati Zbraslav–Jíloviště. V roce 1927 se postavila na start Velké ceny Německa na nově otevřeném okruhu Nürburgring a ve své třídě sportovních vozů zvítězila. Bývá proto označována za první ženu, která vyhrála závod Grand Prix.

Na Targa Florio se připravovala důkladněji než většina soupeřů. Měsíc před svou první účastí prošla trať pěšky a ke zhruba 1 500 zatáčkám si dělala poznámky, aby věděla, kde brzdit a kudy projet nejrychleji. Při první účasti jela na druhém místě, než jí selhalo řízení a musela odstoupit.

Targa Florio se jezdila po obyčejných horských silnicích v sicilském pohoří Madonie. Jedno kolo měřilo kolem 108 kilometrů a vedlo prašnými serpentinami, vesnicemi i kolem srázů, kde stačila jedna chyba a auto skončilo v údolí. Závod trval přes sedm hodin a kromě rychlosti prověřoval i to, kolik toho vydrží auto a jezdec.

V roce 1928 přijela na Sicílii znovu, tentokrát s novým Bugatti Type 35B. Na start se postavili nejlepší jezdci své doby, mezi nimi Louis Chiron i pozdější vítěz Albert Divo. Junková se od začátku držela na předních místech a podle britského časopisu Motor Sport se během závodu dostala i na první místo. Před posledním kolem ztrácela na vedoucího jezdce jen asi minutu. Pak ale narazila na kameny, píchla a začala jí selhávat vodní pumpa, a tak se propadla na páté místo. Po sedmi hodinách závodu dojela necelých devět minut za vítězem.

Odvezla si cenu pro nejlepší amatérku i pro nejlepší ženu a Divo jí po závodě poděkoval za tvrdý souboj. Doma jí začali říkat královna volantu.

Jen o dva měsíce později, 15. července 1928, jeli manželé Junkovi na Velkou cenu Německa na Nürburgringu. Během závodu se u volantu vystřídali a Čeněk krátce poté, co vůz převzal, dostal smyk. Vyletěl z auta a narazil hlavou do kamene. Helmu neměl, protože ta, kterou si objednal, nestihla včas dorazit. Zemřel na místě a českoslovenští jezdci na znamení smutku ze závodu odstoupili.

Eliška se se závoděním rozloučila. Auta prodala a nenechala se přemluvit ani samotným Ettorem Bugattim, který ji chtěl udržet na trati.

K autům ale neztratila vztah. Bugatti jí věnoval cestovní vůz, se kterým procestovala Indii a Cejlon, a pomáhala mu hledat odbyt v zahraničí. Doma se podílela na přípravě Masarykova okruhu v Brně a na počátku třicátých let nastoupila k Baťovi do oddělení pneumatik. Za války se zapojila do odboje a během Pražského povstání v roce 1945 dala svůj byt k dispozici jako pozorovatelnu. Po válce stála u vzniku značky pneumatik Barum a znovu se provdala, za sportovního novináře Ladislava Kháse.

Komunistický režim jí v letech 1948 až 1964 nedovolil vycestovat do zahraničí. Zemřela 5. ledna 1994 v Praze ve věku 93 let.

Její závodní kariéra trvala jen několik let a skončila tragédií právě ve chvíli, kdy byla na vrcholu. Brzy potom přišla válka a po ní režim, kterému se nehodily příběhy o úspěších na Západě, o Bugatti a o světových závodech. Komunisté jí na šestnáct let zakázali vycestovat a v době, kdy se o ní mohlo mluvit nejvíc, se o ní mluvit nehodilo. Doma si ji tak dodnes připomínají hlavně nadšenci do historických aut a závodů.

V zahraničí to bylo jinak. Na Targa Florio ji v roce 1966 pozvali jako hosta, na Nürburgringu se v roce 1987 zúčastnila oslav šedesáti let Velké ceny jako účastnice té první z roku 1927 a o rok později ji v nemocnici navštívil francouzský prezident François Mitterrand. V dějinách Bugatti, Nürburgringu i Targa Florio patří mezi legendy.

Alfred Neubauer, pozdější legendární šéf závodního týmu Mercedes-Benz, na ni vzpomínal jako na drobnou, ženskou a elegantní ženu, která taková zůstávala i za volantem svého žlutočerného Bugatti. Nepotřebovala se chovat jako muž, aby mezi muži obstála. Stačilo jí jezdit rychleji než oni.

V době, kdy byla žena za volantem vzácností, porážela na nejtěžších tratích Evropy jezdce, kteří se závoděním živili. Přišla o manžela, o kariéru a na dlouhá léta i o možnost cestovat, a přesto se k autům celý život vracela. Dožila se 93 let a doby, kdy už žena za volantem nebyla nic zvláštního.

Příští pondělí, 16. listopadu, by jí bylo 126 let.

Zdroje: