Strach, nebo zvědavost? Proč ženy milují příběhy o vraždách

Nejste v tom sama. True crime, tedy příběhy o skutečných zločinech, jsou dnes všude: v podcastech, knihách i na streamovacích službách. A podle výzkumů ho vyhledávají víc ženy než muži.

Psychologové pro to mají vysvětlení. A je mnohem zajímavější, než si vaše okolí myslí.

V roce 2010 se na ženy a true crime podívali psychologové Amanda Vicaryová a Chris Fraley z Illinoiské univerzity. Zjistili, že ženy si true crime vybírají častěji než muži, i když mají na výběr jiné knihy plné násilí, třeba o válce nebo gangech. Pak jim nabízeli dvojice knih, které se lišily jen jedním detailem. Ženy sahaly hlavně po knihách, které splňovaly tři věci: rady, jak se útočníkovi ubránit, obětí v nich byla žena a proč vrah jednal tak, jak jednal.

Rady, jak se ubránit. Ženy se obvykle víc bojí, že se stanou obětí zločinu, a true crime jim dává to, co strach potřebuje nejvíc: informace. Když posloucháte, jak se jedné ženě podařilo utéct, mozek si informace ukládá pro případ, že by se to někdy stalo vám.

Obětí je žena. Takový příběh se vás týká víc. Snáz si představíte, že jste na jejím místě, a pozorněji si všímáte, co se dalo udělat jinak.

Realita je přitom jiná. Podle OSN tvoří muži zhruba 80 procent všech obětí vražd na světě. A pokud už je obětí žena, asi v šesti případech z deseti ji zabil partner nebo někdo z rodiny. Mnohem častěji než neznámý vrah z podcastu je to tedy člověk, kterého znala.

Oba tyhle důvody autoři spojili se strachem a objevují se skoro v každém článku o true crime. Jenže zdaleka ne každá z nás poslouchá true crime proto, že se bojí.

Třetí věc, kterou ženy ve studii hledaly, bylo vysvětlení, proč to vrah udělal. A tady přichází na řadu americký psycholog Coltan Scrivner, který se zájmu o temná témata věnuje celou kariéru. Takzvanou morbidní zvědavost popisuje jako zájem o informace o nebezpečí. Slovo „morbidní“ přitom podle něj popisuje téma, ne člověka. Na zvědavosti samotné nic chorobného není.

Scrivner v roce 2021 vytvořil škálu, která morbidní zvědavost měří, a rozdělil ji do čtyř oblastí: zájem o násilí, o to, co se děje s lidským tělem při zranění či smrti, o paranormální hrozby a o mysl nebezpečných lidí. Ta poslední znamená touhu pochopit, proč jsou lidé někdy násilní, a podle Scrivnera je to přesně oblast, kterou true crime vystihuje. A morbidní zvědavost podle jeho výzkumů nemá jen hrstka podivínů. Většina lidí jí má zhruba průměrně.

Mě osobně true crime nezajímá kvůli strachu. Zajímá mě, co se v daném člověku dělo. Kdy se to v něm zlomilo, jestli se to dalo poznat dřív a jak může někdo vypadat jako obyčejný soused a přitom žít úplně jiný život.

Pochopit přitom neznamená omluvit. Když se snažím porozumět, co člověka dovedlo k vraždě, nehledám pro něj výmluvy. Chci vědět, co se v jeho životě pokazilo, jestli kolem něj byly signály, kterých si nikdo nevšiml, a proč je okolí přehlédlo. Kdo rozumí tomu, jak se zlo rodí, má větší šanci ho poznat dřív, než bude pozdě.

Záliba v true crime má i svou stinnou stránku. Vicaryová a Fraley upozornili, že když po true crime saháte ze strachu, každý další příběh vám připomene, že zlo existuje, a strach může spíš růst. Pozdější výzkum Scrivnera a jeho kolegů navíc ukázal, že vyšší morbidní zvědavost jde u některých lidí ruku v ruce s větší úzkostí.

Pokud po epizodě kontrolujete zámky, nemůžete usnout nebo se večer bojíte jít sama domů, dejte si pauzu. A nezapomínejte, že za každým příběhem jsou skuteční lidé a jejich rodiny. Dobrý true crime to nikdy nepouští ze zřetele.

Ať posloucháte, abyste se naučila bránit, protože se v obětech poznáváte, nebo proto, že vás zajímá, co se děje v hlavě člověka, který udělal něco nepředstavitelného, nic špatného na tom není. Snažíme se pochopit i to, co je nám lidsky naprosto cizí a děsivé, protože mozek prostě nesnáší prázdná místa a neznámé motivace. Chceme tu skládačku lidského chování vidět komplet, včetně jejích nejtemnějších stínů.

Pokud jste někdy u epizody přemýšlela víc o vrahovi než o samotném zločinu, víte přesně, o čem mluvím.

Zdroje: