Článek
Jak se stalo, že kapela s tak osobitou muzikou a estetikou hraje v Bakchantkách?
Tvůrčí tým dlouho hledal tu pravou kapelku, která by do jejich díla zapadla. Říkali, že když poslouchali a hledali hudebníky, které by mohli oslovit, tak se pořád dokola vraceli k nám. Nakonec nás oslovili a byli jsme nadšení, navíc se kluci z kapely už s režisérem Janem Fričem i skladatelem Jakubem Kudláčem znali z jiného představení, takže bylo rozhodnuto.
Pro tebe je to první zkušenost s Národním divadlem, co tě třeba překvapilo?
Je to instituce, kde je všechno zařízené, každý ví, co má dělat, každý má svou roli a je to kolektivní dílo. Vlastně mi to připomíná školní výlet. Ale co jsem fakt nečekal, že budu milovat Dionýsa.
Co je náročnější – koncerty nebo divadlo?
Koncerty jsou asi náročnější fyzicky, protože se člověk spousty hodin přemísťuje v dodávce, pak hraje, vrací se nad ránem domů a nebo cestuje dál. Hraní koncertů je jako cestování s baterkou v noční džungli, člověk je na to sám, dobrodružně… Hraní v divadle je jako bys byl pod slunečníkem na poušti, s vychlazeným ovocným mokem po ruce. V Bakchantkách je to tak, že když právě nehrajeme písničky, hrajeme, že nic neděláme. Trošku to vypadá, že jsme omámeni, protože Bakchantky jsou vlastně jedna velká oslava. Očima dokořán hypnotizujeme i publikum.
Co všechno je vymyšlené předem, jsou některé momenty otevřené improvizaci?
Dost mě překvapilo, jaké detaily měli tvůrci promyšlené už dopředu. I scénografie – do jak dalekého surrealistického světa jsme se dostali. Už od první zkoušky jsem byl totálně nadšený. Je zajímavé pozorovat, jak režisér Jan Frič pracuje. Celkově dává sobě i ostatním kolegům prostor pro hru. Mám ho rád. Strejda Friky je hodný a taky mi někdy dá i dobrou radu. Ještě během zkoušek vymýšlel různé skryté symboly, které možná zůstanou skryté navždy. Je dobré vidět, že i instituce, ze zvyku tak vážná, jako je Stavovské divadlo, povolí uzdy klasické opony a nadechne se čerstvým vánkem.
Měl jsi při představení trému, míváš ji i na koncertech?
Je to vždy spíš euforie. On i koncert je trošku divadlo, vlastně mi připadá, že jsem zase doma. Zároveň jsem si z divadla odnesl plno vizuálních nápadů pro naše koncerty nebo videa. Je to podobné řemeslo, tady je naše role hrát koncert. Hodně mě baví pozorovat herce, jak drží tu roli, i když jsou třeba zády k divákům. No a když se na konci klaníme, tak se role vypne… a začíná oslava.
Na co myslíš, když se koukáš do hlediště?
Je to takový zlatavý včelí úl, na konci když utichnem, hlediště se rozezní jako obrácená strana zrcadla.
Jaké publikum představení navštěvuje? Předpokládám, že je to jiný zážitek než na vašich koncertech.
Je to jiné publikum. Ale část je i stejná, protože v hledišti občas zahlídnu i fanoušky, kteří chodí na naše koncerty. Tak mi to vždy udělá radost.
Na svůj Facebook jsi pár dní před premiérou napsal: „Pravděpodobně poprask, že lidi budou odcházet během představení.“ Opravdu ses toho bál?
No, popravdě jsem to spíš ze srandy přehnal, ale taky jsem to myslel jako plus – když někdo odchází během představení, může to být známka nějaké kontroverznosti, ale to je dobré. Je ale pravda, že jsme netušili, jak na to budou lidi reagovat. To je vždy jen na úrovni věštění. Když se publikum začalo smát po prvních sekundách premiéry, byli jsme šťastni. A vůbec, je to teď čím dál uvolněnější. Třeba se už stává, že když Petr Vančura, který hraje Dionýsa, přijde poprvé na scénu, na úvodní scénu celého představení, stačí, že řekne: „Jsem tady“, a lidi začnou pískat a nadšeně tleskat. Ale zároveň je tam třeba místo, kdy si tvůrci hrají s divákem. Totiž – v jedné části Bakchantek chybí text, asi se ztratil a nikdo neví, co se má hrát. A tam najednou řízeně spadne řemen, herci přestanou hrát a začnou mluvit civilně … a pak nastane ticho. Několik minut se nic neděje a trapno se dá krájet. I já jsem se nechal nachytat. Někdy se to natahuje víc, někdy míň. A to se mi líbí, je to drzé, odvážné.
Přiznám se, že jsem představení zhlédla až do konce přesvědčená o tom, že jsi hudbu napsal ty. Jak to s ní bylo?
Muziku napsal Jakub Kudláč přímo nám na míru. Skládal ji v našem žánru Bert & Friends. Překvapilo mě, že se tak trefil. Používá harmonie nebo harmonické postupy, které jsou mi blízké. Když jsme se to učili z not, tak jsem měl pocit, jako kdybych to psal já. Asi se nám do cesty připletla stejná múza.
V představení nejen hraješ na klávesy, ale i zpíváš, ta muzikálová čísla jsou specifická tím, že mají text antické tragédie. Šlo ti to takzvaně do pusy? „Vlastní dítě roztrhat, jak je to krásné…“ by se třeba mně zpívat nechtělo.
Dost se nám to zarylo pod kůži. Člověku pak celé dny hraje ta hudba v hlavě, tím se to pak učí nazpaměť a dostává blíž i k tomu antickému světu.
Vedle „diskomuzikálových čísel“ jsou tam i hudební plochy, které doprovází dialogy. Trošku jsem si při tom vzpomněla na Angela Badalamentiho.
To je právě jeden ze světů, které taky rád cituji a které zohlednil i Jakub Kudláč – zvukové plochy, jaké můžeš slyšet třeba v seriálu Městečko Twin Peaks. Filmová hudba mě hodně zajímá. Na FAMU ji shodou náhod učí právě Jakub Kudláč, s Dejvem, našim basákem, chodíme na jeho přednášky.
Jak bys hudbu k představení popsal?
Je to třpytivý veselý, pestrobarevný, lehoučký. Takhle jsem vždycky chtěl dřív dělat i svou hudbu. Aby zněla jako maršmeloun. Představení trošku i jako bonbony vypadá.
Když si příběh přeložíš do dnešního jazyka, jaké má podle tebe poselství?
Při této příležitosti byl původní text představení nově přeložen do současného jazyka a vyvolává v divácích, i ve mne, abstraktní představy a také celkově komunikuje témata, která jsou nadčasová. Vlastně tady řešíme stejné otázky jako lidé v antice, akorát to vše vypadá neonově zeleně a zatřpytěné do růžových šatů. Zíral jsem, jak je to zábavné a atraktivní. Každý v tom může najít své. Já v tom vidím hranici mezi nevázaností a rozumem. Celé je to párty, která nedopadne dobře.
S klukama hrajete přibližně 8 let, teď se k tomu přidalo divadlo, musí to pro vás být fajn zpestření.
Je to celé boží. V tomhle období není moc koncertů, takže jsme rádi, že se můžeme potkávat na jevišti. Pořád spolu něco plánujeme, třeba na podzim chystáme jedno velké překvapení, zatím tajný. Každý máme trochu jiný život, koníčky, někdo dělá kimči, někdo se soustředí na aikido… A pak, když se sejdeme na pódiu, je to fakt zážitek. Být takhle sehraní v kapele, to je pocit jako při jízdě formulí 1.
Jak už si říkal, píšeš teď novou muziku i pro Bert & Friends. Bude nová deska?
Jo jo. Žiji tím každý den. Vytvářím si takový paralelní svět plný věcí a pocitů, které mě přitahují. Také jsem zkusil malovat a tyhle obrazy mi pomáhají tento svět zachytit. Bude to spousta barevných písní.
Kolik už těch písní máš?
Asi devět. Začíná to být ultimátní a jde to ještě dál. V hudebním studiu můžu rovnou při skládání nahrávat.
Kdy se na nové album můžeme těšit?
Někdy příštím rokem. Ztvárnit ten vysněný svět potřebuje spousty času a zábavy. Moc si to užívám. A teď přichází slunce.
Boxík:
Jako disko muzikál připomínající sedmdesátá léta vypadá inscenace Euripídovy tragédie Bakchantky, která měla 16. února premiéru v pražském Stavovském divadle. Spolu s herci v ní vystupuje popová kapela Bert & Friends a operní sbor složený z českých a ukrajinských zpěvaček. Bakchantky jsou opatřeny novým překladem Matyáše Havrdy a Petra Borkovce, který vznikl přímo pro Národní divadlo. Otevírají zejména témata pokory a msty, davového šílenství, ale i travestie.
Článek vyšel v dubnovém čísle kulturního magazínu Uni.
