Článek
Článek Gabriely Svárovské „Když extrémně bohatí ovládají politiku a baví lid hrou na Babiše a Antibabiše“, mě zaujal tím, že aktuální hrozbu pro demokracii autorka nevidí jen v autoritářském populismu, ale obecně v oligarchizaci demokracie. To dnes není zcela běžné. Prodemokratičtí komentátoři českého politického dění, se většinou obávají oligarchizace spojené s vládou nějakého oligarchy a suity oligarchů, kteří jsou na něj tajně či otevřeně napojení. Typickým příkladem mimo ČR je Donald Trump. V Česku zase Andrej Babiš. To, co jim uniká, je skutečnost, že moc oligarchů se rozmohla už za vlád tzv. standardních, liberálně orientovaných stran. Oligarchizace demokracie se s liberalismem vůbec nevylučuje. Komickým dokladem toho je skutečnost, že proti liberálně friendly oligarchii nejvíc bojuje oligarcha Babiš. Volí sice jiná slova, ale ve skutečnosti jím kritizovaný „polistopadový kartel“ není ničím jiným než oligarchií, tj. vládou zkorumpovaných elit, které on tak nemá rád. Článek Gabriely Svárovské to neříká úplně zřetelně, ale v zásadě nedělá rozdíly mezi babišovskou, otevřeně autoritářskou oligarchií, a oligarchií skrytou za principy liberální demokracie. Babiš nikdy svým voličům nesliboval progresivní zdanění oligarchů ani zrušení státních dotací pro miliardáře, uhlobarony či agrobarony. Vždyť sám je oligarcha, miliardář a agrobaron. Nic takového nikdy neslibovaly ani standardní politické strany. Vždyť z podpory oligarchů přece žijí.
Takže máme jasno, demokracii ničí moc oligarchů jakéhokoliv druhu. Abychom demokracii v Česku před oligarchy zachránili, měli bychom jejich moc omezit. Ale jak to máme udělat, když jsou už dnes tak mocní, že si nechávají v parlamentu šít zákony přesně na míru svého byznysu a politické strany drží v hrsti, protože jim platí volební kampaně? Najde se u nás politická strana s reálným vlivem v parlamentu, kterou by oligarchové neplatili? Možná, že jsou to Piráti, protože autorka článku doporučuje volit právě tuto stranu. Tak dejme tomu, že to tak je. Ale jak chtějí Piráti proti mocným oligarchům „systémově“ zakročit? Díval jsem se na stránky petice „Zastavme oligarchy“, kterou autorka zmiňuje jako Pirátskou iniciativu proti oligarchům. A skutečně jsem tam našel několik konkrétních opatření (např. povinné zveřejňování všech kontaktů mezi politiky, rozšíření zákazu vlastnit média ministry i na online média, přijetí zákona proti šikanózním žalobám na novináře, přesměrovat státní podporu k malým a středním zemědělcům, předsedu UOHS jmenovat na základě výběrového řízení a omezit volnost jeho rozhodování). Ostatní jsou spíše obecné požadavky bez konkrétnější představy jejich naplnění, anebo se omezování moci oligarchů týkají jen nepřímo a okrajově jako např. volání transparentním financování politických stran a kampaní. Např. v USA není problém si dohledat, kteří miliardáři, kterou stranu a kolika miliony podpořili. Ale to nic na jejich moci neubírá. Myslím si, že konkrétní navrhované kroky Pirátů skutečně mají tendenci omezovat moc oligarchů, ale že nemají ani nejmenší šanci ji nakonec omezit.
Je skvělé, že Piráti, jako první zvedli rukavici seriózně bojovat proti oligarchii, která hrozí zničit demokracii v ČR. Zatím ale, je jejich diagnóza problému přílišné moci oligarchů jen v začátcích. Opatření, hrdě nazývaná systémová, jsou jen výkřiky do tmy, v níž je zahalen neformální systém vzájemných úsluh a korupčních transakcí mezi oligarchy, politiky, úředníky, policí, soudci … Ale i když tento skrytý svět a jeho vliv na politické rozhodování pomineme, zbývá nám otázka, jak to, že oligarchové svými penězi investovanými do politiky dokážou lehce převážit vliv finančních příspěvků milionů občanů, kterými u nás financujeme fungování demokracie. Ročně jde z peněz daňových poplatníků zhruba půl miliardy korun do pokladen politických stran (asi 60% jejich legálních příjmů). Půl miliardy ročně žádný oligarcha politickým stranám v Česku nikdy nedal. A přece se stále mluví o moci oligarchů a ne o bezmoci voličů. Nikdo si nevšímá, že státní systém financování politických stran znehodnocuje moc peněz běžných občanů, které jsou vynakládány na chod politiky. Jak to? V zemích, kde je zaveden státní systém financování politických stran fungují volby jako mechanismus nepřímých daňových asignací. Společně s hlasovacím lístkem totiž voliči do urny vhazují i peníze pro politickou stranu, kterou volili. Volič vhozením lístku do volební urny dobrovolně a svobodně, na čtyři roky dopředu asignuje část peněz (daní) ze státního rozpočtu do pokladny nějaké politické strany. Všude tam, kde politické strany dostávají od státu peníze podle počtu hlasů obdržených ve volbách, se jedná o daňovou asignaci, kterou voliči provádějí ve volební místnosti. Jde ale o nepřímou daňovou asignaci, protože volič neasignuje přímo část svých vlastních daní.
Smutné je, že finanční participace běžných občanů na politice: 1. je slepá (volič asignované peníze nevidí a dlouhodobě je nemá pod kontrolou), 2. je němá (protože finanční hlas konkrétního voliče po volbách čtyři roky nezazní) a je také 3. anonymní (identita asignátorů je pod rozlišovací schopností politických stran, ani neví, od koho konkrétně peníze dostávají). Naopak finanční dary oligarchů jsou evidentně pod jejich kontrolou, v politice za nich mluví hlasitě, jasnou řečí a jejich identita jako dárců, je pro politické subjekty lehce rozeznatelná.
Pro naprostou většinu běžných občanů představuje volební akt fakticky jedinou reálnou příležitost pro financování demokracie. Z důvodu nedostatku zdrojů a dezorganizace nedokážou omezení systému státního financování politických stran překonat. Což oligarchům jistě nedělá žádné potíže. Pomocí politického lobbyingu, marketingu a sponzoringu překonávají nedostatky zestátněného systému financování politiky hravě. Je zajímavé, že zestátněný mechanismus financování politických stran, který znehodnocuje finanční příspěvky méně majetných voličů, žádnému liberálovi u nás dosud nevadil.
Takže namísto toho, abychom se tolik starali, jak omezit moc peněz oligarchů, měli bychom se starat, jak posílit moc politických peněz běžných občanů. Někde to už pochopili. Např. v USA, i když tam nemají systém státního financování politických stran, zavádějí nové zákony, instituce a programy, které vytvářejí snadno dostupné příležitosti pro méně majetné občany, aby mohli finančně ovlivňovat politický proces, tj. hlasovat svými peněženkami. Tyto institucionální inovace mají různé podoby, ale všude jsou navrženy tak, aby motivovaly méně majetné voliče k tomu, aby přispívali malými částkami na volební kampaně kandidátů a politických stran. Například v USA se na úrovni států, měst a obcí zavádějí programy bezplatných demokratických poukázek, které mohou použít na podporu kandidátů podle svého výběru. Například program demokratických poukázek v Seattlu poskytuje každému oprávněnému obyvateli města čtyři poukázky v hodnotě 25 dolarů, které mohou použít v městských volbách. Program demokratických poukázek se testuje také v některých kanadských provinciích. Několik států USA zavedlo systém daňových úlev pro malé dárce. Občané si mohou odečíst hodnotu svých malých darů politickým kandidátům nebo stranám ze svých daní (malý dar se obvykle považuje za dar do výše 200 dolarů). Jinde existují vyrovnávací fondy, z nichž političtí kandidáti dostávají stejnou částku, jakou obdrží od malých dárců. Podobný princip je základem systému známého jako „čisté volby“, který podmiňuje státní podporu kandidátů na volené funkce tím, že obdrží finanční podporu od stanoveného počtu malých soukromých dárců.
Tendence zvyšovat váhu malých dárců v systému politického financování se rozrostla v hnutí, které se rychle šíří po státech a městech USA pod sloganem „Small Donor Democracy“ (demokracie malých dárců). Jeho účelem je působit jako protijed proti toxickému vlivu velkých peněz v demokratické politice. Silné prvky tohoto hnutí lze pozorovat i v Evropě. Například v Německu za každé euro, které strana obdrží od malého dárce (až 3 300 EUR ročně), dá stát této straně jedno euro. V Itálii existuje systém rozdělování daní nazvaný „2 promile“ (2 promile). V tomto celostátním systému se daňoví poplatníci při podávání daňového přiznání mohou rozhodnout věnovat 0,2 % své daně politické straně (která je zapsána v oficiálním seznamu) podle svého výběru. Jedná se o podobný systém rozdělování daní, jaký se používá na Slovensku k financování nevládních organizací. Demokracie malých dárců je model financování politických kampaní, v němž většinu finančních příspěvků poskytují běžní občané prostřednictvím malých darů. Cílem je demokratizovat financování demokracie. Inovace v systému politického financování ve prospěch malých dárců mají poskytnout alternativu k velkým darům od oligarchů a umožnit vyváženější financování politiky.
Dejme moc omezit moc oligarchů skutečně do rukou voličů. Samotné volby, totiž tento problém neřeší, ty už oligarchové dávno zmákli. Bojovat legislativní smrští proti oligarchům, kteří ovládají politické strany a parlament, je sice sympatický, ale dost naivní počin. Pokud by ovšem Piráti dokázali voliče přesvědčit, že být na straně běžného občana a na straně demokracie, znamená bojovat za vliv jeho peněz v politice, pak s podporou Pirátů nemám žádný problém. I v demokracii jde o peníze „až“ v první řadě. A jestli by někdo namítal, že běžný občan bude stejně financovat Babiše a spol. tak jen připomínám, že Babiše nevolí všichni, ale v demokracii malých dárců všichni posílí svoji moc nad demokracií, a tedy i nad Babišem.
Pavol Frič
sociolog
