Proti pentekostalizujícím katolíkům

Touto věto jsem začal jeden ze svých proslovů[1], při kterém jsem se pokusil upozornit na důsledky tohoto hnutí. Události posledních týdnů a konverzace, kterých jsem se účastnil, mě přesvědčili, abych věnoval pozornost studiu tohoto populárního proudu a obhájil si tak svůj odmítavý postoj k němu.

Je nutné začít od samotných začátků, kterými nejsou biblické letnice, nýbrž působení amerického pastora Charlese F. Parhama. Poté, co Parham opustil metodistickou církev z důvodu, že jejím kazatelům nebylo údajně dovoleno kázat z vnuknutí, začal kázat ideály Holiness hnutí.[2]Když o dva roky později spolu se svojí manželkou těžce onemocněl, odmítl lékařskou pomoc a hlásal léčení vírou. Po této zkušenosti založil ve městě Topeka Bethel Healing Home, domov, který nabízel důstojné prostředí pro nemocné a Parhamovi žáci se modlili za jejich uzdravení. V roce 1900 se vzdal své pozice ředitele tohoto domu a založil Bethel Bible College. Jedinou učebnicí zde byla Bible a jediným učitelem Duch svatý, který promlouval Parhamovými ústy. Jak moc vzdělávací institucí tato škola s celkem 40 studenty byla, si není těžké domyslet, když zmíníme skutečnost, že sám Parham svá studia na Southwestern College ve Winfieldu nedokončil s tvrzením, že čas trávený studiem ho okrádá o čas, který může věnovat kázání, a vnuknutí Ducha nedostatek formálního vzdělání zajisté nahradí.

Právě roky 1900 a 1901 byly pro Parhamovo učení nejdůležitější. Mluvení z vnuknutí i moc uzdravovat jsou dle Písma dary Ducha,[3] Parham tak začal věnovat svou pozornost dalšímu daru, a to daru mluvení v jazycích, inspirován prací a svědectvím Franka W. Sandforda. Toho Sandforda, který byl krátce poté odsouzen za zabití čtrnáctiletého Leandera Bartletta, příslušníka jeho sekty, kterému, ač onemocněl záškrtem, nařídil stejně jako ostatním nemocným členům povinný šestatřicetihodinový půst od jídla i vody spojený se zpytováním svých hříchů, toho Sandforda, který sám sebe prohlásil za inkarnaci proroka Eliáše.

V prosinci roku 1900 Parham, přesvědčen, že musí existovat hlubší zážitek vztahu s Bohem, nakázal svým studentům, aby hlouběji studovali biblické texty vysvětlující působení Ducha svatého v rané církvi. 1. ledna 1901 pak jedna ze studentek, Agnes Ozman, pocítila během společné modlitby přání přijmout dar Ducha svatého skrze vkládání rukou. Ozman po této modlitbě začala mluvit neznámým jazykem, který přítomní považovali za čínštinu a jako čínština byla její řeč popsaná i v novinách. Pohled na text, který poté z údajného vnuknutí Duchem napsala však ukazuje, že se o čínštinu nejednalo.[4] Nedlouho na to byl dán stejný dar i samotnému Parhamovi a všem ostatním 34 přítomným studentům. To byl začátek pentekostalismu, letničního hnutí, konkrétně toho, co dnes známe jako Holiness Pentecostalism.

Působením osobností jako William J. Seymour a Lucy Farrow pak tento křest Duchem svatým a dar mluvení v jazycích přijaly desetitisíce dalších Američanů. Mezitím se Parhamova škola rozpadla, a to už na jaře 1901. To však Parhama nezastavilo, a přicházel stále s novými projekty, a to až do jeho smrti v roce 1929. Za zmínku stojí například kázání Anglo-Israelismu, rasové segregace, sympatizování s Ku-klux-klanem, nebo to, že se stal svobodným zednářem.[5][6]

Život a učení Charlese F. Parhama byly nejdůležitějším pilířem pentekostalismu, nebyly však jedinými. Jak už je u protestantských hnutí zvykem, i toto hnutí se vyvinulo ve stovky samostatných sborů. Kromě metodistické tradice tyto sbory vychází například z tradice presbyteriánské nebo baptistické, a dnes se k různým pentekostálním denominacím hlásí až 300 milionů věřících, tedy každý osmý křesťan. Křesťané, kteří se hlásí k názvu „charismatický“ namísto „pentekostální“ pak tvoří dalších 300 milionů věřících.[7] Ač má každý sbor svojí vlastní teologii, pojí je společný základ – letniční křest Duchem svatým jakožto nejdůležitější aspekt víry a dary s tímto křtem spojené. Tím nejdůležitějším darem, který je vnímán jako nutný důkaz toho, že člověk tento křest přijal, je mluvení v jazycích. Dalšími důležitými dary jsou po vzoru Parhamova učení schopnost léčit modlitbou nebo proroctví.

Stále jsme se nedostali k samotné charismatické obnově. Je však nutné objasnit počátky této novodobé letniční filozofie. Ač bychom mohli její vývoj sledovat od reformace, například od Zwingliho, kdy vznikla snaha obnovit ranou církev, rozhodl jsem se ušetřit čtenáře i sebe dlouhých stran historie. Život Parhama a Sandforda jsem však popsat musel, neboť je nutný pro pochopení mých argumentů v druhé polovině tohoto dokumentu. Texty, které charismatickou obnovu vysvětlují, totiž osudy těchto letničních pionýrů opomíjejí. Pokud je čtenář nespokojen, jakým způsobem jsem tyto dva muže vykreslil, ať sám věnuje svůj čas studiu jejich životopisů, neboť já na nich nic šlechetného ani svatého nenašel.

Po druhé světové válce se spiritualitou pentekostálních společenství začaly inspirovat i věřící „tradičních“ církví, anglikánské a také katolické. Zde se poprvé setkáváme s pojmem charismatická. Křtem v Duchu svatém se začali zabývat po vzoru protestantů účastníci obnov Cursillo. Na začátku šedesátých let se těchto obnov začali účastnit také Ralph A. Keifer a prof. William G. Storey z Duquesne University a v roce 1967 oba přijali křest Duchem svatým v místní anglikánské charismatické modlitební skupině. V únoru stejného roku se inspirováni těmito zkušenostmi rozhodli uspořádat víkendovou duchovní obnovu v centru The Ark and the Dove v Pittsburghu pro skoro 30 studentů, svých žáků a spolužáků. Tématem tohoto víkendu byl právě Duch svatý. Během tří dnů měli účastníci rozjímat na prvními třemi kapitolami Skutků apoštolů, na poslední se však podle účastníků už nedostalo. Během sobotního večera měli účastníci dle svých svědectví zažít velice hlubokou osobní zkušenost s Bohem. Všichni studenti zde ne najednou, ale postupně, když přišli do kaple před Nejsvětější svátost, byli pokřtění Duchem svatým. U některých to vyvolalo úžas, u jiných zděšení, mnozí dokonce začali mluvit v jazycích. Tato událost, nazvaná Duquesne Weekend, se stala začátkem katolické charismatické obnovy.[8]

O měsíc později se do čela charismatické obnovy postavil Ralph C. Martin, i on byl účastníkem Cursillo a byl to právě on, kdo spolu se Storeyem založil tuto modlitební skupinku studentů. Samotná univerzita, katolická Duquesne University of the Holy Spirit, zakázala pořádat setkání na své půdě. Místní biskup tyto aktivity sice nezakázal, ale ani neschválil. Proto se charismatická obnova od začátku vyvíjela jako laické ekumenické hnutí, lidé bez ohledu na vyznání přicházeli do charismatických skupinek chválit Boha. V samotné Pittsburské oblasti se jednalo o několik desítek tisíc lidí. Můžeme tedy říct, že ekumenismus se začal uplatňovat, poté co ho II. Vatikánský koncil schválil, právě tímto způsobem.[9]

Krátce poté, v roce 1973, přichází na scénu Ernest Sievers, německý kněz, doktor dogmatiky, člen kongregace bílých otců. V Ghaně na něj dvě řeholní sestry vložili ruce o on při této modlitbě zažil neočekávanou zkušenost s Duchem svatým.[10] V síle tohoto zážitku se rozhodl, že svoji zkušenost zprostředkuje i dalším. Začal studovat americké publikace, podle kterých i několik let žil, vadilo mu však, že neobsahují základní prvky katolického života. Obohatil tak pentekostální myšlenky o svátosti, hlavně o křest a biřmování, dále o eucharistii a svátost smíření, a dal všemu ucelenou podobu. Výsledek jeho práce je pak to, s čím se setkáváme v naší zemi – Seminář života v Duchu svatém nebo zkrátka kurz Sievers. Účastníci se zavazují ke čtení Písma, schází se ke společné modlitbě chval, katechezím, sdílením svědectví a na závěr jsou rozesláni složit Pánu a Jeho bratřím a sestrám.[11] Od toho si slibují prohloubení vztahu s Bohem, hlubší vylití Ducha svatého a zakušení Jeho působení v jejich životě.

V České republice se charismatická obnova projevuje nejvíce třemi způsoby. Tím prvním jsou již zmíněné semináře Sievers, druhým jsou konference jako New Dawn nebo Charis, na které se sjíždí několik tisíc účastníků. Třetím je pak působení charismatických komunit, mezi ty nejznámější patří Chemin Neuf, Emmanuel, Charis, Koinonie Jana Křtitele nebo již zmíněná Cursillo de Cristiandad. Mezi známými osobnostmi pak nesmíme opomenout P. Vojtěcha Kodeta, Th.D., O.Carm., který křest Duchem přijal u samotných pentekostálů[12]a už od počátků charismatické obnovy je v jejím vedení. Nutné je však zmínit, že veškeré charismatické počiny jsou vedené laiky a kněží většinou plní pouze úlohu zpovědníků či celebrantů.[13] Dále je důležitým faktem to, že veškeré aktivity jsou ekumenické a jedinou podmínkou účasti je tedy být pokřtěn, pro semináře Sievers se doporučuje být biřmován, ale nutné to není.[14]

To jsou dějiny a současnost charismatické obnovy. Z výše popsaných skutečností je patrné, že musíme rozlišovat mezi hnutím charismatickým a letničním, toto rozdělení však existuje pouze v teorii. Praxe nerozlišuje mezi charismatickými členy katolické či anglikánské církve a letničními sektáři.[15] Ekumenismus odstraňuje jakékoliv hranice a vzniká tak pomyslné spojité spektrum spiritualit, které můžeme nazvat Kodet-Parham. Tedy praktikující katolíky žijící svátostný život na jedné straně a sektáře na straně druhé. Zatímco na jednom okraji stojí sice nová, ale stále katolická teologie, na druhém nacházíme nespočetné množství herezí. Právě pohyb v tomto spektru je zásadním problémem charismatické obnovy, neboť katolíka, který se z počátku nachází na samém okraji tohoto spektra, může toto prostředí posunout pouze směrem k okraji opačnému.

Nyní je nutné vysvětlit teologickou stránku věci. Začněme tedy u samotných charismat. Slovo charisma v řečtině znamená milost (ve smyslu gratia gratis data), dar, v katolické teologii tak označujeme zvláštní milosti Ducha svatého. Nejsou tak nijak výsledek lidských zásluh. Kontrastem k tomu jsou potom cnosti, které jsou získané výchovou a vytrvalostí. Cnosti jsou tedy významně závislé za životě člověka, zvláště na tom, zda setrvává v milosti posvěcující (gratia gratum faciens) nebo naopak je zatížen hříchem.[15] Ctnostmi jsou víra, naděje a láska, dále pak moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost (též střídmost).

Nauka církve mluví také o darech Ducha svatého: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží.[16] [17] Dále církev učí o plodech (ovoci) Ducha, kterými jsou láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota. [18] [19]

Charismata na rozdíl od cností nejsou závislá na svatosti osoby. Pro jejich výklad je zásadní 12. kapitola 1. listu Korinťanům. Patří k nim moudrost, poznání, dar uzdravovat, dar konat zázraky, mluvení v jazycích, dar vykládat, co bylo v těchto jazycích řečeno, rozlišování duchů a dar vnuknutí (proroctví). Druhý Vatikánský koncil se k charismatům staví takto:

„Duch svatý, který posvěcuje Boží lid církevní službou a svátostmi, uděluje věřícím také zvláštní dary pro konání apoštolátu (srov. 1 Kor 12,7). „Přiděluje každému zvlášť, jak chce“ (1 Kor 12,11), aby „každý sloužil druhým podle míry Božích darů“, aby tak byli „dobrými správci rozmanité Boží milosti“ (1 Petr 4,10) k budování celého těla v lásce (srov. Ef 4,16). Z přijetí těchto charismat, a to i prostších, vzniká pro každého věřícího právo a povinnost uplatňovat je v církvi i ve světě k dobru lidí a k budování církve. Charismata se mají uplatňovat ve svobodě Ducha svatého, který „vane, kam chce“ (Jan 3,8), a zároveň ve spojení s bratry v Kristu, především se svými pastýři. Povinnosti pastýřů je posoudit pravost charismat a správnost jejich uplatnění, ne ovšem aby zhášeli Ducha, nýbrž aby všechno zkoumali a podrželi, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12.19.21).“ [20]

Pro mé další argumenty je nutné cele citovat verše současného katechismu, zvláštní důraz kladu na tučně zvýrazněné části:

„Charismata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku Církve a jsou zaměřena k jejímu budování, aby prospívala lidem a potřebám světa.

Charismata má s vděčností přijímat nejen ten, kdo je dostává, nýbrž všichni členové Církve. Jsou totiž úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary, které opravdu pocházejí od Ducha svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem charismat.

A právě v tomto smyslu je vždy nutné charismata rozlišovat. Žádné charisma nezprošťuje povinnosti mít v úctě pastýře Církve a podřizovat se jim; pastýřům Církve „zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré“, aby všechna charismata ve své rozmanitosti a vzájemném doplňování spolupracovala ke „společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7).“ [21]

Tyto nauky samotné jsou dostatečným argumentem pro vyvrácení charismatické obnovy. Když vyjdeme z dříve popsaného spektra Kodet-Parham, vidíme na jedné straně katolickou snahu v Boží milosti rozvíjet své cnosti, přijímat a k dobru církve užívat dary a plody Ducha, na druhé straně vidíme tzv. charismanii,[22] tedy radikální snahu získat každému co nejvíce mimořádných milostí Ducha pro jeho osobní užitek. Jak jsem popsal v úvodu, charismatická obnova vychází z onoho sektářského konce.

Vraťme se zpět k Parhamovi a pentekostalismu. Myšlenka, že věřící se stává plně křesťanem poté, co přijme křest Duchem, který se projeví darem mluvení v jazycích, je naprosto chybná. Vždyť sám Pavel píše: „Mluví všichni jazyky?“ [23] V té samé kapitole vysvětluje: „Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli, …“ a „My všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem“. V souladu s katechismem je nutné zdůraznit, že mluvení v jazycích je dar mimořádný. Nebyl jsem schopen dohledat, že by církev oficiálně prohlásila jevy jako mluvení v jazycích na Duquesne Weekend za skutečně mimořádnou milost Ducha. Takový jev, jehož obdobu církev údajně celá staletí nezažila, by si přeci zasloužil pozornost a přezkum jako eucharistické či jiné zázraky.

Dále však Pavel píše: „Usilujte o dary lepší“. V následují kapitole, nazvané jako Velepíseň na lásku,[24] je nám vysvětleno, že cnosti jsou mnohem více nežli charismata. V posledním verši pak najdeme výčet božských cností (víra, naděje, láska), ale největší z nich je láska. Tato kapitola je dalším důkazem pravdivosti mého tvrzení o charismanii na předchozí straně. V poslední z této trilogie „charismatických kapitol“ listu Korinťanům je mluvení v jazycích opět poníženo. Čteme: „Ten, kdo mluví (neznámým) jazykem, nemluví k lidem, ale k Bohu a nikdo mu nerozumí. … Kdo mluví (neznámým) jazykem, působí duchovní užitek jen sobě“. Sv. Pavel zdůrazňuje, že máme usilovat o dar vnuknutí a vyjadřuje přání, aby se vždy modlil náš rozum. Také přísně nakazuje, že se nemá v jazycích modlit celé shromáždění, ale pouze dva nebo tři, a to pouze v případě, že je přítomen vykladač. Pokud dar vykládat nikdo ze shromáždění nemá, má člověk s darem jazyků mlčet. Dar mluvení v jazycích musí být vždy doprovázen darem rozumět, co je v tomto jazyce řečeno, těmito dary se však v pentekostální sbory nechlubí. Vrcholem této kapitoly je pak dle mého úsudku verš devatenáctý: „Ale při shromáždění raději pronesu pár slov ze svého rozumu, abych poučil druhé, než tisíce a tisíce slov v jazyku neznámem.“

Docházíme tak k poznání, že pentekostální mluvení v jazycích nesplňuje definici charismatu, neboť neslouží k prospěchu církve ani konkrétního shromáždění. Stejně tak v publikacích charismatické obnovy najdeme mnoho o daru jazyků, ale daru proroctví a rozlišování v souladu s listem Korinťanů nenajdeme nic.

Zde je příklad naprosto nebiblického principu propagovaného v prostředí charismatické obnovy, konkrétně v knize Modlitba v jazycích od Claude Jean Marie Fould:

„Modlitba v jazycích pronášená bratřími vám také může pomoci začít. Nebojte se, že se nakazíte. Charismata jsou často nakažlivá, protože náš milující Bůh rád uděluje milost přes jednoho bratra druhému, aby tak rostla vzájemná láska mezi všemi. Nesnažte se však ani ve zpěvu v jazycích napodobovat vašeho souseda, neboť Duch svatý vám dá váš vlastní jazyk. Začněte tím, že pootevřete ústa a budete rozjímat o nekonečné Ježíšově lásce. Nezdráhejte se spolupracovat, když přijdou první zvuky. Nechte zaznít to, co přichází, a tak, jak to přichází.“[25]

Celou dobu jsem psal o daru mluvení v neznámých jazycích (glosolálie), Skutky apoštolů také mluví o daru mluvení ve skutečných jazycích (xenoglosie).[26] Toto mluvení v jazycích je přímo prorokováním[27] a tento dar vidíme napříč celými dějinami katolické církve. Ve vulgátě se rozdíl vytrácí, český liturgický překlad vkládá do textu (cizími) pro xenoglosii a (neznámými) pro glosolálie. Na konci stejné kapitoly čteme o dalším působení Ducha – bázeň před Hospodinem, setrvávání v společenství, obrácení, divy a znamení, společná modlitba.

Zajímavé je, že sám Parham z počátku propagoval převážně xenoglosii (viz. Ozman a čínština). I to může být důkazem, že všechno, co se odehrálo v Bethel Bible College byl pouze podvod s cílem proslavit se v tisku jako Sandford a že Parham použil po jeho vzoru psychologický nátlak a manipulaci. Jak jsem již zmínil, o čínštinu se nejednalo. Proto Parham poté, co veřejnost tuto lež prohlédla, přešel ke kázaní glosolálie, kterou imituje blábolení vzniklé z masové hysterie, jež v Topece započal a která se šíří jako mor celým světem a nakazuje i věřící církve katolické, příkladem může být citace o několik řádků výše.

Dalším důležitým pojmem je křest v Duchu svatém. Jelikož nejsem nijak zvlášť vzdělán v oblasti pneumatologie, popíšu jen základní principy. Pentekostální teologie v tomto ohledu pravdivá možná jen v tom, že plné začlenění do církve a milosti má tři úrovně – uvěřit, křest, biřmování (oni to tak pochopitelně nenazývají), nesmíme ale zapomenou na tu poslední, a to eucharistii. Nic jako křest Duchem, tak jak ho popisují, neexistuje. Nejprve objasním dvě pasáže Písma, která jsou často zmiňovaná.

Tou první je desátá kapitola Skutků, křest setníka Kornélia nebo také Pohanské letnice. O Duchu svatém se zde píše krátce. „A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého. Slyšeli totiž, jak mluví cizími jazyky a velebí Boha. Tehdy Petr řekl: ,Může někdo odepírat křestní vodu těm, kdo jako my přijali Ducha svatého?‘“[28] I zde se setkáváme s xenoglosií jako u letnic. Tato kapitola je popis mocných znamení (další jsou popsána v předchozích verších stejné kapitoly), kterými dal Bůh najevo, že i pohanům je dán Duch svatý a že již není Žid anebo Řek, ale všichni jsou jeden v Kristu Ježíši.[29]

Druhou je pak kapitola devatenáctá. Zde se Pavel setkává v Efesu s učedníky, kteří vůbec nevěděli o Duchu svatém, ale byli pokřtěni Janovým křtem. Poté, co je Pavel poučil, dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše. Poté na ně vložil ruce a sestoupil na ně Duch svatý. Setkáváme se zde se zajímavou jazykovou nesrovnalostí. Český ekumenický překlad píše: „6Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení. 7Těch mužů bylo asi dvanáct.“ Liturgický píše: „6Pavel na ně vložil ruce, a sestoupil na ně Duch svatý, takže mluvili (neznámými) jazyky a pod vlivem vnuknutí. 7Těch mužů bylo celkem asi dvanáct.“Oba jsou nesprávné. Řecký text přímo používá slovo γλώσσαις (glōssais), nepoužívá ale spojku „takže“ ani žádnou jinou. S použitím rozboru původního textu[30] bych text svým skromným chápáním přeložil takto: „A položiv na ně Pavel ruce, sestoupil na ně Duch svatý, mluvili v jazycích a prorokovali. Těch mužů bylo celkem asi dvanáct.“ Pavel navštívil synagogu v Efesu již dříve,[31] ale nezůstal zde. Poté přišel do Efesu Apolos, Žid znalý Kristovy nauky, který ale znal pouze křest Janův. Je tedy skoro jisté (dle mého úsudku), že dvanáct mužů dostalo dar jazyků a proroctví, ale Duch svatý sestoupil na mnohem větší shromáždění věřících. I to je dalším argumentem proti letniční herezi.

Je proto nutné odlišit křest, biřmování, milosti Ducha (popsané dříve) a vnitřní prožívání. Vždyť křest samotný je ten pravý křest Duchem svatým. Křtem (ponoření, řecky baptizein) jsme ponoření v celou Nejsvětější trojici. V Boha Otce, neboť jsme znovuzrozeni jako Boží děti. V Boha Syna, neboť jsme ponořeni do jeho smrti a jsme spolu s ním pohřbeni,[32] oblékáme se v něho[33] a stáváme se údy jeho těla.[34] A konečně v Ducha, v kterém se to vše koná. Je toho mnoho, co Duch svatý při křtu dle nauky církve působí. Křest je vstupní branou k životu v Duchu, je koupelí obnovení v Něm,[35] jsme z Něho zrozeni,[36] vtiskuje nám pečeť pro den vykoupení[37] a skrze Něho se stáváme jednou církví. Křestní voda se před samotným křtem posvětí modlitbou epikleze (svolávání Ducha svatého). Církev prosí Boha, aby skrze jeho Syna moc Ducha svatého sestoupila na tuto vodu, aby se tak „zrodili z vody a Ducha“ ti, kteří jí budou pokřtěni.[38]

Biřmování je druhou ze svátostí uvedení do křesťanského života a je potřebné k naplnění křestní milosti.[39] Nejprve „biřmoval“ sám Kristus, a to po vzkříšení[40] a při Letnicích. Katechismus vysvětluje vznik svátosti takto: „Od té doby apoštolové, plníce Kristovu vůli, udíleli nově pokřtěným skrze vkládání rukou dar Ducha, který přivádí k plnosti křestní milost. To vysvětluje, proč se v listu Židům mezi prvními prvky křesťanské výchovy připomíná nauka o křtech a také o vkládání rukou. Katolická Tradice právem považuje právě toto vkládání rukou za první původ svátosti biřmování, která jakýmsi způsobem činí v Církvi milost Letnic trvalou.“ [41] a „Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jako bylo kdysi uděleno apoštolům v den Letnic.“[42] Jakoukoliv pentekostální snahu „nechávat se biřmovat znovu shůry Kristem“ nebo charismatickou snahu nepovažovat biřmování za plnost vylití, ale pouze za formalitu, protože skutečné plné vylití proběhne s určitým emočním prožíváním v jiné okamžiky, odsuzuji jako herezi.

Poslední ze svátostí uvedení je Eucharistie. Ona je tím, co Parham úplně opomněl. I každý charismatik, který hledá prohloubení svého vztahu s Bohem, ať ví, že nic hlubšího nenalezne. Vždyť je to právě Nejsvětější oběť, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, která vyjadřuje a uskutečňuje společenství božského života a jednotu Božího lidu, která nás spojuje s nebeskou liturgií a která je souhrnem naší víry.[43] Není hlubšího a intimnějšího projevu vztahu člověka a Boha nežli svaté přijímání. Eucharistie je tím, co duše žádají a nenacházejí, a co si lidé nakažení pentekostální herezí nahrazují svými tanci, zpěvy a emocemi.

Ale co když přeci Duch vane, jak chce, a je to vše úplně jinak? Na to se snaží odpovědět pseudoteologie druhých letnic. Mezi teology, kteří se hlásí ke katolické víře, pak najdeme často pojem „letnice 20. století“. Stejně jako u křtu, jedná se pouze o nesprávně použitý a matoucí pojem. Letnice byly jen jedny. Katechismus je popisuje takto: „V tento den je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice: Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm, kdo v něho věří: v pokoře těla a ve víře se již podílejí na společenství Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým příchodem, který nemá konce, uvádí svět do „posledních časů“, do doby Církve, do již zděděného, ale ne ještě dovršeného království“[44]

Je nutné chápat, že zázraky a obrovská hojnost charismat, o kterých čteme v Písmu, jsou typická pouze pro první století. Bůh zahrnul skrze Ducha svatého svoji církev přemírou milosti, aby mohla vůbec vzniknou. V té době neexistovala Bible jako celek, církevní obce měly k dispozici knihy Starého zákona, postupně se k nim dostávaly apoštolské listy a až později byla napsána evangelia. Církev tak musela z vnuknutí Ducha Bibli nejdříve dokončit, rozlišit které texty jsou a které nejsou inspirované Duchem a jednotlivé svitky spojit v celek. Duch svatý musel mocným způsobem doprovázet všechny misionáře, v čele se sv. Pavlem, aby promlouvali z vnuknutí, vždyť většina z nich uvěřila v Krista až po Letnicích a předtím Jeho učedníky nebyli. Bůh musel svou církev mocně chránit před pronásledováním, ale také před bludaři a sektáři. Aby se mohlo evangelium rychle šířit, vše to umocnil mocnými znameními a zázraky. Postupem času však došlo k vytvoření stabilních církevních obcí v čele s biskupem, vzniklo Písmo, došlo k jednoznačnému ukotvení svátostí v celé církvi a Řím byl ustanoven jako sídlo prvního z biskupů. Se smrtí sv. Jana tak nejen končí zjevení, ale ve stejné době vidíme i konec přemíry hojnosti mimořádných darů Ducha, protože ji církev už nepotřebovala.

Ve světle této pravdy se nabízí několik vysvětlení Pentekostalismu:

1) Bůh opustil po 1. Vatikánském koncilu svou svatou Církev, neboť definováním papežské neomylnosti se církev vzepřela Bohu. Bůh znovu seslal svého Ducha, a založil novou církev, církev bez magisteria a dogmat, která způsobují její štěpení kvůli nesouhlasu s nimi, a církev, která žije pouze z Ducha. Takovéto vysvětlení a jemu podobná jsou naprosto odsouzeníhodné a nezaslouží si další pozornost.

2) Události v Topece a Azusa Street byly ekvivalentem letnic pohanů. Bůh se mocným způsobem slitoval nad těmi, kdo upřímně hledali pravdu, ale mezi tisíci sektářskými americkými sbory ji nenacházeli. Pohled na životy letničních pionýrů nám ukazuje, že tak to nebylo. Kdyby Duch svatý v tomto hnutí skutečně mocně působil, zajisté by tyto věřící držel v jednotě, přivedl je do náruče svaté matky církve a nedopustil by, aby se rozštěpili na stovky bludařských sekt.

3) Bůh se rozhodl poprvé od dob rané církve obdařit věřící obrovským množstvím charismat. Tyto milosti nejprve přijali protestanté a až poté katolíci. Takové vysvětlení je možné, ale velice nepravděpodobné. Pokaždé, když Bůh chtěl na svůj lid vylít svou milost, vybral si prostředníka. V jiných mnohých případech v dějinách si Bůh vybral své služebníky, které zahrnul svou milostí, aby byly připraveni na ono zjevení a následně mohli toto zjevení zprostředkovat celému světu. Nemůžeme považovat Parhama, Sieverse ani kohokoliv z Duquesne za někoho, kdo by mohl patřit k zástupům světců jako svatá Maria Faustyna Kowalska, pasáčci z Fatimy, sv. Dominik, sv. Juan Diego nebo sv. Markéta Marie Alacoque. Někdo by mohl tvrdit: ale vždyť u Boha není nic nemožného.[45] To řekl anděl Marii, věčně panně, milostiplné, požehnané mezi ženami, bez hříchu počaté, Siónské dceři. Jí se dostalo té milosti počít z Ducha svatého světu Spasitele, stát se Bohorodičkou, proto je právem nejctěnější mezi svatými. I ona je důkazem, že Bůh si vybírá v lidských očích zprvu maličké, ale svou milostí je dovede k slávě. Takové však v pentekostálním ani charismatickém hnutí nenacházíme.

4) Pentekostalismus je novodobý montanismus. Montanismus vznikl v polovině druhého století ve Frýgii a je známý také pod názvem Nové proroctví. Montanos byl charismatický extatik, který před svou konverzí k víře byl nejspíš knězem boha Apollón nebo bohyně Kybelé. Stejně jako Parham tvrdil, že jeho ústy promlouvá Duch svatý a spolu se dvěma ženami, Priscilliou a Maximilliou, se prezentoval mimořádnými charismaty. Církví byli pro své chování exkomunikováni. Ač se různé publikace ve svých vysvětleních důvodu exkomunikace liší, jedno je jasné. Církev už tehdy chápala, že čas přemíry charismat a nových zjevení skončil se smrtí apoštola Jana. Parham tak nejspíš, podobně jako mnoho jiných, vykopal nevědomky antickou herezi.

Posledním velikým problémem charismatického hnutí je přímý útok na liturgii. Přináší do církve protestantské modlitby chval, které liturgií nejsou. Každý z nás je zajisté neustále bombardován pozvánkami na tyto hudební nebo dokonce taneční počiny pořádané různými worship kapelami. Zde považuji za skutečně důležité dát těmto akcím pravdivý název. Jedná se o karaoke setkání v kostele ke chvále Boží. Nejedná se pochopitelně o nic špatného, scházet se k činnosti, která má chválit Boha, je vždy bohulibé. Vždyť vše, co děláme, má být k slávě Boží.[46] Přirozená touha lidí společně zpívat může být tak mnohem lépe naplněna tímto způsobem, než pod vlivem alkoholu zpívat hříšné texty sekulárních zpěváků v barech a klubech.

Ani takovýto zpěv, ani charismatické vlajkování, které má být chválou Ducha, není nic oproti skutečné liturgii. Přitom ona je vrchol, k němuž směřuje činnost Církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla.[47] Při ní zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi.[48] Liturgie je mocným působením Ducha, neboť nepřipomíná pouze události, které způsobily naši spásu; ona je zpřítomňuje. Kristovo velikonoční tajemství se slaví, a ne jen opakuje; opakují se jednotlivé liturgické celebrace; v každé z nich dochází k vylití Ducha svatého, který zpřítomňuje jediné Tajemství.[49] V každé liturgické činnosti nás Duch uvádí do společenství církve a Nejsvětější Trojice a právě v ní dochází k nejužší spolupráci mezi Duchem svatým a Církví.[50] Centrem liturgie je pak zpřítomnění a naše účast na spasitelné Kristovi oběti, kterou jsem popsal dříve.

Msgr. prof. Dr. Dr. Rudolf Michael Schmitz ICKSP v jednom ze svých kázání[51] popsal tři hereze proti Duchu svatému. První je Naturalismus, tedy přesvědčení, že člověk při pohledu na krásu stvoření pociťuje Boží blízkost a je naplněn Duchem svatým. Druhá je Sentimentalismus, tedy přesvědčení, že v nás Duch svatý při konkrétních modlitebních úkonech vytváří krásné emoce a tím je nám vyléván. Charismatický křest Duchem svatým není nic jiného. Tou třetí je Magie, tedy snaha přivolat Ducha různými rituály. Dále vysvětluje, že jediná cesta k Duchu svatému je svátostný život a účast na liturgii církve. Dochází tak ke stejnému závěru jako já.

Liturgie je to, co nám dává naši katolickou identitu. Účast na liturgii Kristovi církve nás dělá živými údy Kristova těla. V dnešní ekumenické církvi je tím, co nejvíce potřebujeme. Nesmíme zapomínat, co skutečně ekumenismus, tak jak ho koncil popsal, je. Ekumenismus je snaha vést dialog a spolupracovat s odloučenými bratry na veřejném dobru a tím je přivést zpět k plné jednotě se svatou církví.[52] Tento princip však většina ekumenických projektů, včetně charismatické obnovy, opomíjí. Namísto toho vytváří pan-jednotu, kde nezáleží na vyznání, resp. všechna jsou považovaná za ekvivalentně hodnotná, takovou ale církev odsoudila.[53] Charismatická obnova vytváří prostor, kde má každý svůj osobní vztah s Bohem, což zavání modernistickou herezí náboženského immanentismu,[54] a její účastníky vrhá do víru pravd a herezí, ve které stěží najdou skutečnou apoštolskou víru. Samotný „osobní vztah s Bohem“ je další protestantský výmysl kazatelů jako Billy Graham, který jen stěží můžeme považovat za rovný katolickým pojmům jako spiritualita nebo mysticismus. Právě liturgie je tím, co vyjadřuje katolický přístup k Bohu, tedy „kolektivní“ vztah s Bohem. Namísto jednoty, kterou Duch svatý svou mocí vytváří, je charismatický ekumenismus zdrojem individualismu a příčinou ztráty naší katolické identity.

Právě liturgie si zaslouží nejvíce pozornosti při ekumenismu. Díky ní zůstanou katolíci ve světě různých vyznání katolíky a budou tak moc i ostatní přivést k pravdě. Katechismus tuto pravdu zdůrazňuje: „Když Církev slaví svátosti, vyznává víru, kterou přijala od apoštolů. Odtud starobylé rčení: ,Lex orandi, lex credendi.‘ Zákon modlitby je zákonem víry, Církev věří tak, jak se modlí. Liturgie je ustavujícím prvkem svaté a živé tradice.“[55] a „Ostatně, vzhledem k tomu, že svátosti vyjadřují a rozvíjejí společenství víry v Církvi, je lex orandi jedno z podstatných měřítek dialogu, který se snaží znovu dosáhnout jednoty křesťanů.“[56]

Nejen, že vznikají neliturgické alternativy společné modlitby, ale i samotné mše jsou touto hudbou nakaženy. Tyto písně můžeme právem považovat za projev lidové zbožnosti, kterou církev podporuje, ale stále platí poučka: „Texty určené pro církevní zpěv ať jsou v souladu s katolickou naukou a ať jsou vybírány především z Písma svatého a z liturgických textů“[57]Bezmyšlenkovité přejímaní hudby, která vznikla v protestantském, nebo dokonce letničním prostředí, může být nebezpečné, protože teologie v ní obsažená může mysl věřících zahlcovat bludy a soustředění na ní odvádí naši pozornost od autentické katolické liturgické hudby.¨

Skutečná modlitba chval je posvátné officium. Toto slavení, věrné apoštolské výzvě neustávat v modlitbách je sestaveno tak, aby Boží chvála posvětila celý průběh dne a noci.
Je-li Denní modlitba Církve slavena formou schválenou Církví, je to opravdu hlas samé Nevěsty, která promlouvá k Ženichovi, ba ještě více: je to modlitba, kterou Kristus spolu se svým Tělem přednáší Otci.[58] Známý pojem „večer chval“ není nic víc, než urážkou skutečných večerních chval, tedy nešpor.

V církvi se setkáváme s názorem, že breviář je pouze přežitek z dávných dob, který je nepříjemnou povinností kněží a řeholníků. Tento postoj je nutný z církve vhodnými způsoby vymýtit. Katechismus píše: „Denní modlitba Církve se má stát modlitbou všeho Božího lidu. V ní sám Kristus pokračuje prostřednictvím Církve ve svém kněžském úkolu; každý se jí účastní podle úlohy, kterou zastává v Církvi, a podle okolností vlastního života: kněží, poněvadž se věnují posvátné službě duchovní správy, protože jsou povoláni, aby se úplně věnovali modlitbě a službě slova; řeholníci a řeholnice podle charismatu svého života zasvěceného Bohu; všichni věřící podle svých možností. Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné officium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.“[59]

Závěrem si dovolím vyzvat všechny čtenáře, aby spolu se mnou přijali tyto postoje:

1) Události minulého století a II. Vatikánský koncil nám znovu připomněli, že Duch svatý mocným způsobem provází svou církev a dává věřícím, včetně těch, kdo nejsou v plné jednotě s Církví, své dary a milosti. Tyto dary je nutné vnímat očima katolické teologie, a ne emočními zážitky jednotlivce. Nejdůležitější působení Ducha je neomylnost Církve a její jednota, a to na prvním místě v liturgii, poté ušlechťování cností, dary, plody a až v poslední řadě charismata.

2) Musíme odmítnou Parhamovu pentekostální herezi, resp. letniční sektářství. Pokud chce někdo mít větší úctu k Duchu svatému, což je chvályhodné, ať je to konáno katolicky, a ne hereticky. Snaha o mluvení v neznámých jazycích je naprosto nesmyslná, neboť se jedná o znamení pro pohany a pro církev nemá žádný význam. Snaha konkrétními akty získat více milostí Ducha je k ničemu. Největší vylití Ducha je křest, biřmování a slavení liturgie.

3) Církev nepotřebuje víc charismat pro svou obnovu, potřebuje liturgii. Je nutné věnovat pozornost tomu, aby liturgie byla v pravdě důstojná a spravedlivá,[60] aby byla věrná katolické teologii a byla skutečně věčným slavením zdroje naší spásy. Považuji za vhodné, aby církev znovu věnovala pozornost nejkrásnější podobě mše, a to tradiční latinské, mši Pia V. Právě ona je neochvějným pilířem naší víry. Pokud slavení této mše narušuje jednotu církve, jak někteří tvrdí, udělala církev někde chybu. Papež Benedikt XVI. píše: „To, co dřívější generace považovaly za posvátné, zůstává posvátným a velkým i pro nás; nemůže to být náhle zcela zakázáno, ba dokonce považováno za škodlivé.“[61] Právě tato forma liturgie může být silným připomenutím všem katolíkům toho, co vyznáváme a kdo jsme. Byl to právě Tridentský koncil, který byl reakcí na vznik reformace a který dal vzniknout misálu takovému, aby co nejlépe vyjadřoval Lex credendicírkve, na prvním místě učení o skutečné přítomnosti Krista ve svátosti oltářní. Mši Pavla VI. je nutné očistit od nánosu protestantských způsobů hudby a jiných neliturgických deformací, které jsou na hranici únosnosti.[62]

4) Charismatická obnova není obnova. Ač může mnoha způsoby, zvlášť semináři Sievers, obnovit a prohloubit víru mnoha věřících, církev samotnou nijak neobnovuje. Je proto vhodné užívat pojem „Charismatické hnutí“.

5) Charismatické hnutí svou ekumenickou podstatou vytváří spojité spektrum vyznání. Katolíci jsou na jednom okraji, letniční sektáři na druhém. Je nutné pastorací, tedy hlavně vzděláváním a liturgií, posílit katolíky, aby se z okraje tohoto spektra nehnuli ani o píď, ale naopak zůstali věrní pravdám víry a mohli všechny odloučené bratry přitáhnout k sobě.

6) Synodalita a laická angažovanost v charismatickém hnutí je veliký problém. Teologie vysvětlující Nejsvětější Trojici je zajisté jednou z nejnáročnějších oborů teologie. Je proto nutné, aby vše probíhalo za důsledného dohledu kněží, kteří zaručí věrnost těchto aktivit naukám církve a posoudí pravost případných charismat. Takové věci laici nedokážou nebo jim dokonce vůbec nenáleží.

7) Církev potřebuje zuby (resp. koule). V dnešním světě, kde každý člověk má svojí subjektivní pravdu, kde vidíme množství hříchu jako jindy v dějinách, zvláště proti 5. a 6. přikázání, kde čelíme kolapsu západní civilizace pod tíhou muslimské migrace a progresivistické politiky, je nutné, aby církev byla neochvějným útočištěm pro ty, kdo hledají pravdu. Musíme vychovávat křesťany kteří budou věrní biblickému „vezmi na sebe svůj kříž a následuj mě“[63] a ne křesťany, kteří budou žít v hesle „ignoruj vše špatné, měj radost a tancuj v kostele s vlajkami za rytmu hudby“. Musíme vychovávat křesťany, kteří budou věrní pravdě a žít v milosti posvěcující a ne křesťany, kteří se budou soustředit na líbivé emoční prožitky, které připisují Duchu svatému. Ať jsme skutečně Ecclesia militans a ne nějaká Ecclesia saltitans nebo Ecclesia canens.

8) Pokud chceme provádět ekumenismus, nesmíme zapomenout hlavní z jeho cílů – přivést heretiky zpět do náruče matky církve, k plnosti křesťanské víry, a tedy k plnosti milostí, které Bůh nabízí. V tomto ohledu charismatické hnutí selhává, naopak často vede katolíky k herezím jako Pentekostalismus.

Stejně jako kdysi napsal sv. Jan Zlatoústý své „Proti judaizujícím křesťanům“, tak i já dnes píši svoje „Proti pentekostalizujícím katolíkům“. Přiveďme každého, kdo navštěvuje líbivé rituály letničních sekt, zpět k pravdě katolické víry a k plnému prožívání liturgie.

Nechť čtenář, pokud shledá můj text pravdivým, uvěří, že takové poznání mě, který se nemůže pyšnit titulem, ale pouze láskou k pravdě, bylo dáno nejen díky mému intelektu, ale také milostí Ducha.

Nechť mi čtenář, pokud shledá můj text nepravdivým, sdělí, kde jsem při svém zkoumání pochybil.

[1] PAX SED GLADIUS, Charismatická obnova je tak trochu problém. [online]. 14.09.2026, Dostupné online: https://www.instagram.com/reel/DdRTC4MqupB/

[2] GOFF, James R. Jr. (1988). Fields White Unto Harvest: Charles F. Parham and the Missionary Origins of Pentecostalism. Univesity of Arkansas Press. ISBN 1-55728-025-8.

[3] 1 Kor 12:8-10

[4] Foto, dostupné online: https://www.flickr.com/photos/worldrevivalnetwork/2259795584/in/photostream/

[5] HEALING AND REVIVAL. Biography for Charles F. Parham [online]. https://healingandrevival.com/BioCFParham.htm

[6] Pentecostal Movement founder was a Freemason. How2BecomeAChristianBlog.com [online]. 2009. https://how2becomeachristian.wordpress.com/2009/05/17/pentecostal-freemason/

[7] PEW RESEARCH CENTER. Christian Movements and Denominations [online]. 2011. https://www.pewresearch.org/religion/2011/12/19/global-christianity-movements-and-denominations/

[8] Stručná historie Obnovy II. cho.cz [online]. http://w.cho.cz/clanky/Strucna-historie-Obnovy-II.html

[9] Stalo se v Pittsbourgu 1967 [online]. cho.cz. http://w.cho.cz/clanky/Stalo-se-v-Pittsbourgu-1967.html

[10] PHILIPPE. Turning Points on my Prayer Journey 1943–2017 (PE nr. 1078) [online]. Missionaries of Africa, 2017 https://mafrome.org/pe-nr-1078-2/

[11] SIEVERS, Ernst. Sešit pro účastníky semináře [online]. Pastorace.cz https://www.pastorace.cz/Knihovna/Sesit-pro-ucastniky-seminare.html

[12] Vojtěch Kodet [online]. cho.cz .http://w.cho.cz/clanky/Vojtech-Kodet.html

[13] Seminář života v Duchu – Sievers [online]. Evangelizace v moci Ducha, v poslušnosti Slovu, 2020, https://www.evangelizace.cz/2020/10/26/seminar-zivota-v-duchu-sievers/

[14] KOMUNITA CHEMIN NEUF. Ekumenismus [online]. https://www.chemin-neuf.cz/o_nas/ekumenismus/

[15] KCC 1810-1811

[16] KCC 1831

[17] Iz 11, 2

[18] KCC 1832

[19] Gal 5, 22-23

[20] Apostolicam actuositatem, 3

[21] KCC 799–801

[22] [15] MORRISON, Alan. Speaking in “Tongues”: Is it a Gift for Today? [online]. CHARISMANIA.ORG https://web.archive.org/web/20100714224925/http://www.charismania.org

[23] 1 Kor 12,30

[24] 1 Kor 13

[25] Modlitba v jazycích, Claude Jean Marie Fould

[26] Sk 2:4-11

[27] Sk 2:17-18[28] Sk 10,46-47

[29] Gal 3,28

[30] BIBLE HUB. Acts 19:6 – Greek Text Analysis [online]. https://biblehub.com/text/acts/19-6.htm

[31] Sk 18,19-28

[32] Řím 6,3-4

[33] Gal 3,27

[34] 1 Kor 12,13

[35] Tit 3,5

[36] Jan 3,5

[37] Ef 4,30

[38] KCC 1238

[39] KCC 1285

[40] Jan 20,22

[41] KCC 1288

[42] KCC 1302

[43] KCC 1324-1327

[44] KCC 732

[45] Lk 1,37

[46] 1 Kor 10,31

[47] KCC 1074

[48] KCC 1090

[49] KCC 1104

[50] KCC 1108

[51] SCHMITZ, Rudolf Michael. Predigt für Pfingsten [online], 2024, https://www.youtube.com/watch?v=i1czAR9rvDI

[52] Unitatis redintegratio, 3

[53] Mortalium animos, 9

[54] Pascendi dominici gregis

[55] KCC 1124

[56] KCC 1126

[57] KCC 1158

[58] KCC 1174

[59] KCC 1175

[60] srov. Římský misál, preface

[61] Dopis jeho svatosti Benedikta XVI. biskupům u příležitosti vydání apoštolského listu motu proprio Summorum pontificum o užívání římské liturgie před reformou z roku 1970

[62] Dopis svatého otce Františka biskupům celého světa k uvedení motu proprio Traditionis custodes o užívání římské liturgie před reformou z roku 1970

[63] Mt 16,24-27