Článek
Jsem státním zaměstnancem. Již 5 849 dnů. Nelituji výběru tohoto zaměstnání. Nelituji toho, že peníze, které dostávám každý měsíc za výkon své práce, za ta léta nepřehazuji vidlemi, ani jsem si na ně nepořídila mechanizaci. Ani jsem si za ně nepořídila vilu, o které roky sním. Věděla jsem už na začátku, jaký bude můj kariérní růst a platový postup ve srovnání se soukromým sektorem – v podstatě žádný. Nelituji práce pro stát, která mě i po těch letech naplňuje a baví i s vědomím, že efekt mé nezastupitelnosti je pouze na oko (až na drobné výjimky, k nimž se ještě časem v dalších příspěvcích dostanu) obzvlášť s ohledem na existenci nesystémových systemizací (nechtěla jsem použít slovo účelových – nemám ho ráda). Mezi státními zaměstnanci mám mnoho dlouholetých přátel, kteří jsou více či méně věrni svým chlebodárcům (ano, na chleba nám dávají, jak říká s úsměvem kamarád) a nehledě na pohled některé části veřejnosti, která nás všechny často tituluje darmožrouty a lenochy, svou věrnost státu a práci pro něj (vlastně pro Vás, vlastně pro nás) vykonáváme bez odkladu, v tempu a kvalitně. Kdo nikdy nepracoval pro stát, bude pro něj asi obtížné má slova uchopit tak, jak jsou myšlena.
Není mým úmyslem v tomto příspěvku chvalořečit státní zaměstnance, ani se jich zastávat. Zároveň není mým cílem žehrat na nedostatky a chyby nadřízených a jejich nadřízených a těch, kteří jsou v čele jednotlivých ministerstev. Někdo nás vždy řídí. Podstatné je, jak.
Smyslem tohoto příspěvku je přinést stručnou úvahu nad výsledkem personálního auditu, o němž se v posledních týdnech často hovoří.
Personální audit, jehož objednávka podle mého nebyla včas publikována v registru smluv patrně z logického důvodu (aby zaměstnanci neměli včas povědomí, že se kontrola chystá a její výsledky byly neovlivněné chováním zaměstnanců) vykázal některé skutečnosti typu, že zaměstnanci určitou část služební doby tráví namísto výkonu služebních úkolů, brouzdáním po webu za soukromými účely. V jednom článku v poslední době bylo i vyčísleno, jaká škoda byla teoreticky státu způsobena těmito zaměstnanci. Pokud máme zaměstnance, kteří brouzdají po webu ve služební době, to znamená, že neplní služební úkoly jim zadané. Což vede k otázce – a) mají tito zaměstnanci splněno? A nebo b) žádné úkoly od svých nadřízených neobdrželi, a proto se věnovali svým soukromým věcem jako je výběr bot, nebo kuchyně apod.? Také mohli sledovat porno, ale vzhledem k tomu, jak výkonné a rychlé máme počítače, by z toho patrně nic neměli. Těžko soudit, zda a) či b) je správně, anebo zda se jedná o kombinaci obojího. A pokud nemáme k dispozici kompletní skutečnosti konkrétních případů, osobně vnímám informaci o času stráveném na webu, jako nevyužitelnou a zbytečně ostrakizující osoby, kterých se týká. Věřte, že kdybychom mohli dělat něco jiného, když právě nastane chvíle, kdy nemáme žádný úkol ke zpracování, spoustu z nás by si šlo raději zaběhat, leč to nejde, tak běhání nahrazuje brouzdání po webu.
Máme tu výsledek auditu, co s ním? Systemizace, kdy se plošně a bez hlubší analýzy budou škrtat obsazená služební místa některých osob, které vykonávají agendu, která se ovšem zároveň s místem neruší, ale přehodí se jak horký brambor na jiné zaměstnance a ti mají ke své agendě ještě další (samozřejmě velmi často bez zvýšení osobního příplatku)? Usuzuji, že snižování počtu státních zaměstnanců bez současného snižování agendy státu není ta jediná správná cesta a k ní by výsledky personálního auditu rozhodně bez dalšího směřovat neměly.
Naopak je na místě si položit otázku, proč jsou výsledky auditu takové? Proč mají někteří zaměstnanci tolik nevyužitého času? Neumím si představit, že brouzdám po webu, když mám úkoly, které je nutné plnit včas a na jejichž výsledek někdo čeká – třeba právě i některý čtenář tohoto příspěvku. Personální audit dle mého prokázal hlavně to, jak neefektivně jsou státní zaměstnanci řízeni a úkolování ze strany svých nadřízených a ti jak jsou neefektivně úkolováni zase svými nadřízenými. To je Achillova pata státní služby. Mnoho let ji pamatuji a často slýchám od přátel až neuvěřitelné informace, které si s jejich dovolením vypůjčím, o tom, jak například ředitel odboru nerozděluje úkoly svým vedoucím, protože je přesvědčen o tom, že nikdo jiný je nesplní tak kvalitně, jako on. A svůj postoj nezmění, ani když vedoucí naznačuje, že nemá práci, pak naznačovat přestane a začne se dožadovat nějakých úkolů, aby i on mohl rozdělit úkoly mezi své podřízené, kteří třeba právě využívají nevyužitý čas brouzdáním po webu a nákupem dovolené, kuchyně nebo bot pro děti. Nedej bože, když se tento či obdobný postoj nadřízeného pak negativně projevil ve služebním hodnocení vedoucího, který obdržel nespravedlivé hodnocení bez vlastního zavinění. A to se zase projevilo v hodnocení i podřízených referentů, kteří neměli zadané úkoly a brouzdali na webu. Nebo také případ vedoucího oddělení, který svému podřízenému, který za ním přišel s žádostí o další úkoly, že má splněno, sdělil, že nyní nic nemá, protože mu musí zadávat jednoduché úkoly, protože na to, aby mu dával složitější věci a pak to po něm kontroloval, nemá čas. Přestože má příplatek za vedení a tím vedením se myslí i manažerské rozdělování a efektivita a hlavně zodpovědnost za své podřízené, kterou bohužel ve státním sektoru hodnotím jako mizivou. Až se tomu nechce věřit, ale tento nešvar se podle mého může objevit na všech stupních řízení. Netvrdím, že všichni zaměstnanci brouzdající po webu zařazuji do skupiny nejzapálenějších státních zaměstnanců, ale vždy je třeba vyslechnout i druhou stranu a neaplikovat na svět a situace jen tunelové vidění.
Co tedy prokázal dle mého doopravdy personální audit kromě toho, co zaměstnanci rádi nakupují a kolik času tím tráví, a kromě „škody“, která tím mohla vzniknout státu? Manažerskou neefektivitu.
P.S. tento příspěvek byl zpracován na mém soukromém počítači dne 4. 9. 2026.
A tímto se s vámi pro dnešní den loučím.
