Článek
Mám ADHD a Aspergerův syndrom. Takhle řídím výrobu
U automatizace si během chvíle dokážu v hlavě přehrát pohyb celého stroje. Po dni plném porad mi někdy vezme poslední zbytek energie i plný Outlook. Obojí patří k tomu, jak prožívám práci výrobního ředitele.
Z jedné automatizace nám vyjížděly poškrábané díly. Byly drahé, takže jsem sestavil tým a dal tomu nejvyšší prioritu. Druhý den byl úkol podle týmu splněný. Šel jsem se podívat, co udělali. Pneumatické upínky, které díly škrábaly, oblepili filcem. Málem mě trefilo.
Automatizace měla dvě lůžka, levé a pravé. V každém byla upínka a obě se pohybovaly opačným směrem. Když se na takový stroj dívám, v hlavě mi do něj už zajíždí díl. Vidím, jak se všechno hýbe, kde se upínka potká s dílem a co se změní, když je mezi lůžky prohodíme. Tady stačilo udělat přesně to. Za pět minut jsme odstranili příčinu škrábanců.
Řešení vidím rychle. Tým k němu potřebuju dovést.
Když jsem tým svolal k automatizaci, nejdřív jsem chtěl vědět, jak k tomu přistoupili. Zajímalo mě, jestli příčinu hledali a na prohození upínek nepřišli, nebo jestli byl nalepený filc všechno, co zkusili. Chtěl jsem jim na tom ukázat, co se stane, když problém jen odložíme. Až se filc opotřebuje, někdo k tomu bude muset znovu. Mezitím se zmetkovitost může propsat do výsledků celého oddělení i do jejich odměn.
Když už řešení vidím a vím, kolik problém stojí, mám tendenci jít do detailu a vzít si ho na sebe. Snadno mě to stáhne k mikromanagementu. Potřebuju lidi rychle nasměrovat a chci, aby moje zapojení vnímali jako podporu. Co jim v tu chvíli řeknu, záleží na situaci a na tom, koho mám před sebou. S každým člověkem se dá pracovat, když víš jak.
Kolik energie stojí obyčejný pracovní den
Mám plný kalendář schůzek a porad. Zvládám je, ale vysilují mě. U věcí, které mě nezajímají nebo mi nepřipadají důležité, mě stojí dost úsilí udržet pozornost. Při více rozdělaných úkolech mám zase tendenci přeskakovat z jednoho na druhý. A někdy stačí nepřečtený mail v Outlooku. Vím, že ho nepotřebuju řešit, a stejně ho musím aspoň odkliknout.
Rozdělaná práce mě tíží. Chci ji co nejdřív dodělat a už jen to, že ji pořád nosím v hlavě, mě vyčerpává. Pomáhá mi jednoduchá věc. Větší úkol si rozdělím na menší kroky, sepíšu si je a seřadím podle priority. Pak vím, čím začít, a nemusím celý den přemýšlet, jestli mi něco neuteklo.
Pořád čekám, co na mě ještě vyskočí
Lidi mi často říkají, že nechápou moje tempo, kde beru energii a jak dokážu tak rychle řešit technické věci a přitom komunikovat s lidmi. Mně některé problémy, které jim připadají extrémně těžké, přijdou jako hračka. A pak mě vyčerpá něco, co oni zvládnou skoro mimochodem.
Kdyby se mě člověk s ADHD nebo Aspergerem zeptal, jestli může vést lidi, řekl bych mu, ať se podívá, co mu jde přirozeně. Mně dlouho připadalo samozřejmé, že se podívám na stroj a v hlavě vidím, jak celý pracuje. Až podle reakcí ostatních mi dochází, jak moc mi tahle schopnost v práci pomáhá.
Sám sebe ani moc nevnímám jako ředitele. Občas si říkám, že tohle přece nemůže být ta náročná práce, o které všichni mluví. Že na mě ještě určitě něco vyskočí. A mezitím dělám věci tak, aby fungovaly. A ono to jde.
Článek vznikl z mého vyprávění. S uspořádáním a jazykovou úpravou textu mi pomohla AI.
