Článek
Nic z toho nepřišlo samo, jen tak, mimochodem. Je za tím úsilí, píle, snaha spolehnout se na své schopnosti a dovednosti. Touha nekymácet se, ale stát pevně na vlastních nohách, dokonce i v lodičkách na podpadku.
Janě koncem listopadu, kolem šesté ráno, pípla esemeska. Vyndala ruku zpod teplé přikrývky a sáhla pro mobil. Přišla stručná zpráva. Informace o neprodloužení nájemní smlouvy, sjednané na dobu určitou, včetně požadavku na vyklizení bytu do 26. prosince. Samozřejmě, právně vše v pořádku.
Co ji teď čeká? Advent.
Advent plný rozjímání nad otázkami - kam se rychle přestěhovat, kde vůbec hledat střechu nad hlavou, co ta legrace bude stát, proč už zase, pokolikáté, vrátit se do rodného města a denně strávit několik hodin ve vlaku, v metru, nebo raději jezdit autem, kdo jí pomůže snést gauč z třetího patra?
5 hodin spánku musí stačit, hypotéka ano či ne, pravděpodobnost výhry ve Sportce, vyhazov, dluhy, časová flexibilita, blázinec, šéf, home office, služební cesta, snad stihne vybílit, sehnat dodávku, prodat stůl kamarádce, čokoláda došla, tolik hadrů ve skříni, jen aby krabice s hrnkama nespadla, jak přežít vánoce, ach jo - samé pěkné myšlenky se Janě honí hlavou.
Mohla by ulovit nějakého chlapa. Co si dát inzerát: „Mám slabost pro milionáře. Jsem skromná. Menší vilka nevadí.“ Ale fuj, není přece žádná zlatokopka. Ještě se jí teta ptá, kdy si chce pořídit děti. Vhodně načasovaný dotaz. A fakt skvělé řešení v její situaci. Připadá si, že na svoje chodidla velikosti 42 sice narvala Popelčiny střevíčky, ale úplně zapomněla taneční kroky.
Klid, Jano. Nejsi zdaleka jediná.
