Článek
Pátého června to bylo rok, co jsi za mnou běhala. Nevydržel jsem to a vyrazil k Tobě s první letošní růží z nejlepšího keře a položil ho naproti do trávy, určitě víš kam.
Ale popořádku. Na začátku dubna, jsem to už nevydržel a chtěl být aspoň za zdí, vyrazil jsem pozdě večer v autě, který mám sice třináct let, ale Ty jsi ho zatím neznala. Pršelo a já myslel, že Tě nepotkám. Potkal jsem Tě i s oběma pesanama. Díky dešti a tmě a díky tomu, že tam byly i další pejskařky, jsi mě nezaregistrovala, i když jsem se před tebou otáčel s autem.
V den prvního výročí mě to nepustilo. Za pár dní jsem Ti dal na to samé místo růžový trs z toho samého keře, není to květina byl to trs se shlukem růží od poupěte až po pomalu odkvétající růže a k tomu nádherně voní. Třeba oboje někdo sebral a odnes, takže z toho pro Tebe nic nebylo. Nevím?
Po dalších dnech jsem si řekl, že pojedu dříve. Vlastně jsem Tě potřeboval vidět a náhodou to vyšlo a měl jsem s sebou tentokrát poslední voňavou růžičku zase z toho samého keře, projel jsem okolo Vás se staženým oknem a hlupák nezastavil. Odjel jsem a kousek od Tebe v lese jsem se rozhodl, že se vrátím a tu růži Ti dám, bohužel jsem přijel v momentě, kdy jsi byla, jak jsem snad dostal vzkaz, zalévat. Potkal jsem jen čekající tvoje mladší holčí s pejskama ve stínu pod stromama. Jen jsem znova projel a jel k domovu.
Dnes vlastně už včera, je totiž hodina po půlnoci jsem zas něco naaranžoval, hlavně se nepíchni, snad to tam do rána zůstane. Miluji Tě, pořád, no pořád, Čumáčku s Borůvkama!!!
