Článek
Vzal jsem samolepící papír na výrobu etiket a vyrobil z něho dvě pásky. Na každou jsem rukou namaloval obyčejnou tužkou dvě šesticípé hvězdy. Udělal jsem dvě kytky po třech bílých růžích a každou jsem tou páskou oblepil tak, aby ty šesticípé hvězdy byly vidět, každá z jedné strany. Nic obludnýho a velkýho jen malé kytky. Odjel jsem do Kladna k husitskému kostelu. Proč? Je to bývalá synagoga, je tam i pamětní destička, která to zmiňuje a pod ní jsem položil první kytku. Pak jsem odjel k napůl využívané policejní stanici pod poštou ve Slaném, to je taky bývalá synagoga, tam žádná zmínka o tom není vůbec. Kytku jsem položil na nepoužívané schody. Proč?
Po oslavách osvobození Československa americkou armádou a neustálém omílání obětí při odsunu německého obyvatelstva z pohraničí už jsem nemohl dál, musel jsem pro sebe něco udělat. Ta zrůdnost současné informační stoky, bohužel to nejde jinak nazvat, už se nedá vydržet. Ty oslavné články o hrdinných generálech wehrmachtu a jiných německých fašistech i jiné zrůdné sebrance včetně vlasovců je na zvracení. Ovlivňování podvědomí lidí a jejich zblbnutí k lásce a ohleduplnosti k německu, psáno s malým n, už je přes čáru. Každý měsíc od března 1939 do května 1945, bylo u nás vyhlazeno cca 3500 obyvatel židovské národnosti. Každý měsíc. Přesně tolik má dnes obyvatel mé rodné město Libušín u Kladna. 75 měsíců v kuse každý měsíc Libušín. Systematicky. Ti lidé normálně žili doma své životy, pracovali, měli rodiny. Nikomu nic nikdy neudělali. Najednou člověk dostal příkaz k nástupu do transportu a jel do lágru. Od malého dítěte až po starou babičku. Někdy po jednom, někdy celé rodiny. Pak se zabavil majetek, co zbyl. Do opuštěných bytů, domů, statků a podobně se nastěhovali národní hosté nebo kolaboranti či totálně nasazení. Ti co to náhodou přežili, se neměli ani kam vrátit. Majetek byl předán, zabydlen, rozkraden, zničen. Ty lidi byli pomalu na obtíž. Zmizeli celé židovské čtvrti, ulice, zákoutí, obchody, dílny, fabriky. Zmizel tu celý národ, se vším všudy. Nebyl odsunut do bavorska nebo saska. Byl zabit a vyhlazen, ano tím skvělým německým národem který k tomu stvořil oficiálně vše co bylo k tomu potřeba. Zákony, ochotný úřednický aparát, vojenské jednotky, koncentráky včetně plynových komor a krematorií. Vše oficiálně a za státní peníze.
Od března jsem sledoval co se tu děje. Nikde ani zmínka. Pak ságy o hrdinných vojácích západní fronty a poslední křeči vrahů vlasovců. Článek který mě včera donutil tohle napsat byl o hrdinném generálovi wermachtu, který odvedl své vojáky do zajetí k američanům, a poznámka v diskuzi pod ním, že není možno ze článku rozeznat jestli byli američané jejich spojenci nebo ne. A další masírka, že je třeba odpouštět. Zavraždění patnácti lidí, z toho dvou šestiletých dětí? Vám asi hrabe! Všichni němci by měli stále stát otočeni k nám zády, se skloněnými hlavami a bejt rádi, že to pro ně dopadlo jak to dopadlo.
Ty kytky jsem tam dal, protože o tom bylo takový ticho. Hrozný ticho. Začne to vždy hrozným tichem. Jen tak na okraj Lidice měli 503 obyvatel. Rozhodně nechci tou poznámkou, snižovat hodnotu obětí z Lidic. Poslední kladenský rabín byl Ph.dr. Mořic Müller. Zahynul při transportu do Osvětimi.
