Článek
Cestou do Bílého domu jen z auta pozoroval město. Washington se mu líbil, byl mnohem klidnější než New York. „Dokonce tu mají tramvaje,“ všiml si. „Jako v Kyjevě.“ Na chvíli se mu zastesklo. Po domovē, i když ho opustil teprve včera, ale hlavně po normálním životě. „Čert mi to byl všechno dlužen,“ zaklel polohlasně. „Volby, válku, Trumpa i Putina.“ Při té myšlence bezděčně zatnul zuby a pevně sevřel opěrku ruky na dveřích auta.
Cítil jet lag a smrtelnou únavu. V americkém hlavním městě bylo pozdní odpoledne, ale doma na Ukrajině, jak si ověřil na mobilu, byla už skoro půlnoc. Měl za sebou dlouhý let přes Atlantik.
Zahlédl na konci ulice kupoli Bílého domu a lehce si povzdechl. „Dej se dohromady. Je to asi ta nejdůležitá schůzka v celém tvém životě, ale musíš jim prostě říct, co potřebujeme,“ přemítal v duchu. Ještě než auto zastavilo, zaznamenal překvapeně, že má na předních blatnících dvě vlajky - jak ukrajinskou, tak americkou. Přišlo mu to zvláštní, protože americký prezident s ním přece ve voze neseděl.
Ne. Opravdu neseděl. Stál totiž ve dveřích prezidentského sídla a křečovitě se usmíval. Volodymyrovi se při pohledu na jeho oranžový obličej udělalo špatně od žaludku. Potlačil chuť zvracet i náhlou touhu prohrábnout Donaldu Trumpovi prsty jeho blonďatou kštici a trošku mu ji pocuchat. „Co pod tím vlastně má? Snad mi nebude moc dlouho tisknout ruku…“ Trump naštěstí nevěděl, co si Volodymyr myslí. Rukou mu potřásl jen krátce a prohodil: „Hezký oblek!“ Nebylo jasné, jestli to myslí upřímně, nebo ironicky. Volodymyr chvilku bojoval s myšlenkou kopnout ho do holeně, ale musel se ovládat.
Následovaly obvyklé protokolární procedury - podpis v návštěvní knize, předání oficiálních darů, pozdravy, řeči a nuda. Pak konečně došlo k přesunu do Oválné pracovny Bílého domu. Volodymyr si všiml několika známých tváří ukrajinských novinářů nebo delegace z ukrajinského velvyslanectví, ale když se usadil do nabídnutého křesla a pořádně se rozhlédl po místnosti, měl náhle intenzivní pocit, že sedí u soudu v pozici obžalovaného.
Netušil, jak moc se blíží pravdě, a tak si s tou představou ještě chvíli hrál. Býval koneckonců kdysi hercem a všechno kolem mu silně připomínalo divadelní scénu. Navíc mělo jít jen o krátký potlach se zástupci a zástupkyněmi médií před skutečným jednáním. „Tak pokud je tohle soud, je Trump soudcem,“ napadlo ho. „Má vlastně i tu legrační soudcovskou paruku. Viceprezident Vance, s těmi jeho černými linkami kolem očí, to je rozený žalobce. Moje obhajoba, to je logicky naše velvyslankyně tady na gauči vedle mě. No a ta horda novinářů vzadu, to bude porota.“
„Soudce“ si odkašlal a „žalobce“ prolétl očima svoje poznámky v papírovém bloku. „Obhájkyně“ s překvapením zpozorovala, že v „porotě“ sedí i lidé z ruské tiskové agentury TASS. Představení právě začínalo…
