Článek
Ráno: Mise „Vypravit děti a nezbláznit se“
Budík? Na co? Mě budí dítě číslo 2 tím, že mi dýchá do obličeje. Nevinně se usmívá, zatímco já se snažím pochopit, proč jsem spala na plyšovém krtkovi. Číslo 1 naopak vstávat odmítá a musím vymyslet spoustu slibů (samozřejmě splnitelných), abych ho přesvědčila k opuštění vyhřátého pelechu.
Po sérii vyjednávání a přesvědčování jsou oba oblečení… no, skoro. Číslo 1 má každou ponožku jinou a číslo 2 si vybralo šaty s velkou sukní, kterou rozhodně do softshellek (svrchních kalhot) nenacpeme.
Dopoledne: Cesta do školky alias Ninja výcvik
Než se dostaneme do školky, zažiju honičku po domě s kartáčky a zubní pastou, vylité kakao a rozdrobené kousky čehosi, co ještě před chvílí mohlo aspirovat na koláč roku. Nakonec pomáhám s obléknutím číslu 2, jelikož jednička už je zázrakem připravená k odchodu a křičí, že ji nebaví na nás čekat a je jí doma strašné vedro.
Poledne: Oběd je všude…
Jen co číslu 1 zamáváme ve školce, vracíme se s číslem 2 domů. Hned musíme vysypat všechny kapsy, kde se nashromáždily různé listy, větvičky a kamínky. Přece nemohou zůstat samy venku, když je taková zima. To dá rozum, ne? Aspoň se číslo 2 zabaví stavěním přírodních cestiček, než stihnu uvařit oběd. Nadšení ze špaget s „kepučem“ (rozumějte bolognskou omáčkou) bylo tak obrovské, že po zdárně vyhraném boji (prázdné misce) umývám nejen tu misku, ale i stůl, rostoucí židli a samotné číslo 2, které putuje rovnou pod sprchu a jeho oblečení do pračky.
Odpoledne: „Odpočinek“ (haha!)
Po čistící proceduře běžíme pro číslo 1 do školky a zpět. Konečně nastal čas spánku čísla 2! Sláva, uvařím si kafe! Jenže číslo 1 si vzpomene, že nutně potřebuje vyrobit raketu z krabice od cereálií. A já? Jsem NASA technik proti své vůli.
Večer: Přežili jsme!
Večerní rutina se dá shrnout jako vodní bitva ve vaně (a všude okolo), válka o pyžamo a mírová smlouva nad pohádkou. Po tom všem se děti konečně ocitnou v postelích. Mám klid. Alespoň na 10 minut, než číslo 2 dorazí s otázkou: „Mami, kde je můj krteček?“
Zatímco hledám krtka, usrkávám už asi pátou studenou kávu a přemýšlím, jestli je ten nepořádek doma jen iluze nebo reálné postapokalyptické bojiště. Ale víte co? I přes všechno to šílenství bych neměnila. Protože být matkou je vlastně taková permanentní jízda na horské dráze – plná smíchu, křiku a nečekaných dobrodružství.
Tak na nás, rodiče! A na tu studenou kávu, co nás drží při životě!
