Článek
Studenti: Generace, která neplatí, ale o to hlasitěji křičí
Přední řady demonstrací spolehlivě okupuje akademická mládež. Tito mladí, zapálení idealisté, kteří většinu dne tráví sledováním Netflixu, TikToku nebo YouTuberů z celého světa, mají v otázce České televize naprosto jasno. Je fascinující sledovat, s jakým patosem bojují za poplatek, o jehož reálné existenci se dozvěděli teprve minulý týden z letáku.
Jelikož většina z nich stále bydlí na kolejích nebo u rodičů (kteří onen poplatek poslušně platí za ně), je jejich solidarita s veřejnoprávním rozpočtem naprosto bezbřehá. Z cizího krev zkrátka neteče, a tak se transparenty „Chceme platit víc!“ vyjímají v rukou budoucích bakalářů obzvláště esteticky.
Zaměstnanci a kamarádi: Boj za veřejné dobro (a vlastní faktury)
Hned za studenty pochoduje semknutý šik těch, jejichž srdce bije pro ČT tak silně, že jim to občas cinkne i na bankovním účtu. Interní zaměstnanci Kavčích hor a majitelé externích produkčních firem, které pro televizi léta dodávají nepostradatelné pořady o vaření, zahradničení či pátou řadu kriminálky z venkova.
Jejich motivace je stoprocentně altruistická. Kdyby se totiž model financování změnil, nedejbože zefektivnil, hrozilo by, že by tito tvůrci museli čelit kruté realitě komerčního trhu. A ruku na srdce nutit někoho, kdo dekádu žije z garantovaného veřejného rozpočtu, aby soutěžil o diváka s dravou konkurencí, hraničí s porušováním lidských práv.
Mediální komparz: Jak z hloučku vyrobit celonárodní povstání
Celá tato maškaráda by samozřejmě neměla ten správný lesk, kdyby do ohně usilovně nepřikládala ostatní spřátelená média. Ta v dojemné profesní solidaritě okamžitě přispěchala s palcovými titulky o „tisících odhodlaných stávkujících“, ačkoliv realita na místě připomíná spíše frontu na banány za socialismu a reálné počty se horko těžko šplhají do tisicovek.
Novinářská kouzla s realitou jsou však fascinující disciplína. Když na náměstí dorazí jen hrstka věrných, nastupuje osvědčená kreativní fotografie. Stačí vzít objektiv s dlouhým ohniskem, udělat těsný ořez a vyfotit detail, kde je hlava na hlavě. Že jde o strategický výřez z prostoru, kde i s holuby zůstala prázdná celá tři čtvrtina náměstí? To už je nepodstatný detail. Hlavní je, že reportážní fotka vytržená z kontextu vypadá jako defilé před bitvou u Lipan. Manipulativní zprávy pak dokonají zbytek a vytvoří iluzi, že za zachování poplatků dýchá celý národ.
tisíce demonstrantů optikou médií
Naivové a užiteční asistenti pokroku
Celou tuto dojemnou scenérii pak spolehlivě dotváří armáda věčných optimistů a idealistů. To jsou lidé, kteří pevně věří, že každá koruna poslaná do rozpočtu Kavčích hor je osobní zárukou toho, že v Česku nikdy neskončí demokracie.
Tito lidé upřímně věří, že pokud by se poplatek zrušil a televize byla financována jinak (například z daní nebo komerčně jako v některých jiných zaostalých západních zemích třetího světa typu USA, Kanady nebo Francie), okamžitě by v hlavních zprávách začaly běžet propagandistické šoty a moderátoři by museli hlásit, co jim ráno schválil ministr financí. Že soukromé stanice dokážou fungovat za zlomek rozpočtu a přitom stále informovat o dění doma i ve světě? To je samozřejmě nebezpečný mýtus.
Vzhůru k lepším zítřkům
Nezbývá než protestujícím i objektivním médiím z celého srdce poděkovat. Je nesmírně uklidňující vědět, že v době ekonomické nejistoty existuje skupina lidí, která se dobrovolně a hlavně z peněz nás všech bije za to, aby vše zůstalo přesně takové, jaké to bylo v minulém století, minulém režimu a starých dobrých poměrech. Protože co by to bylo za svobodu, kdybychom si nemohli povinně připlatit za to, co možná vůbec nesledujeme? Vždyť i sám generální ředitel René Zavoral si v médiích tak rád pochvaluje, jak příkladnou platební morálku jeho posluchači mají. Aby také ne, když tou nejlepší motivací k poslechu zůstává stará dobrá hrozba exekuce.
