Článek
Již jako dítě jsem v obývacím pokoji obdivoval předmět který byl velice zajímavý. Vypadal jako konvička na kytičky. Po zvednutí pokličky se na řetízku objevilo něco jako závaží s dírky, které se dalo pootočením rozpůlit. Další zvláštností na ní bylo, že měla pod rukojetí z bakelitu zásuvku, úplně stejnou do které se zasouvala porcelánová konkcovka pro žehličku. Později stejnou po několika letech používala k remosce. Když jsem se ptal co to vlastně je, jen pověděla, že to dostali s tatínkem jako svatební dar. Tam se nalije voda, do toho sitka se nasype čaj a připojí do elektrické zásuvky. Je to ale velice drahé užívání jelikož spotřebuje hodně elektřiny a trochu to trvá než se voda začne vařit. Tak jako hodnota daru na připomínka svatebního dne byla pořád uložena na svém místě v obývacím štěně. Tedy v obýváku kde se nevstupovalo a ukazovalo pouze návštěvám. I přesto jsme tam každou sobotu jako děti museli uklízet a utírat prach. Po smrti rodičů když jsem šedel v křesle obývacího pokoje a vzpomínal na vyprávění maminky co každá jedna malá věcička pro ní znamená ve vzpomínkách. Vždycky se její obličej rozzářil a její oči tak nádherně a velice zvláštním leskem svítili. Mluvila tak něžným, milým a laskavým hlasem. Slova skládala jako báseň. Tak tehdy padli mé oči taky na tu tajemnou věc z těch dětských dob. Vzpomněl jsem si na příběh konvice. No jasně. Dneska nic nového. Je součástí snad každé kuchyně. Taky si pamatuji jak se vlastně začali objevovat první modely. S pevnou šňůrou do zásuvky. Obdiv vzbuzoval novši model s odnímatelnou konvicí že stojanu. Pak až přišli ty se středovým konektorem, na němž se mohla pohodlně otočit konvice a přispusobit místu. Tak jsem vzal tu starou konvici do rukou a prohlížel ze všech stran. Vlastně jsem se s ní seznamoval snad stejně jako tenkrát poprvé v dětském věku. Co mně zaujalo bylina spodku konvice. Symbol firmy. Byl tam znak NaPako. Má i číslo. Zjistil jsem na internetu při dnešních možnostech co je to za vzácnost. Nevím kolik těchto konvic se vyrobilo, kolik se jich používalo, kdo si je koupil a kdo dostal jako prestižní dar. Tenhle má příběh, vzpomínku a i když není vyhřátá konvice, dává pořád teplo slov vyřčených maminkou s očima upřenýma na konev a na mně. Až dneska mi dochází, že tenkrát pohladila jemom mně. Tak dnes když držím v rukách tuhle konvici a dívám se na ní, cítím jak mně maminka hladí. Škoda že je tak daleko v nebi.
