Článek
Na seznamu jsem četl: Na závěr pozor, nepleťte si úctu ke stáří s obyčejnou mezilidskou slušností. Tzn. názory seniorů jsou pro mě v naprosté většině případů naprosto mimo a pro mě osobně k ničemu. To ale neznamená, že když vidím starou paní nebo pána, jak stojí v MHD, nebo táhnout těžkou tašku, že jim nenabídnu pomoc. Ale to není úcta, nýbrž soucit s jejich věkem sešlým tělem, bolestmi, ztrátou síly a neduhy.
Mám potřebu ozvat se: Úcta ke stáří je známá již od Antiky. A ti filozofové dávnověku věděli proč. Jistě, i stáří se dožívají tupci, tak jako v mládí. Ale lidská zkušenost se věkem zdokonaluje (občas i u tupců). Píšete že: názory seniorů jsou pro mě v naprosté většině případů naprosto mimo. Obávám se, že MIMO jste vy. Nejde totiž vůbec o věk, ale o zkušenosti, sečtělost, v rodině získanou slušnost, etiku. Soucit to není. Není ho třeba zrovna ke stáří. Soucit máme ke každému, kdo nějak strádá, duševně či tělesně. Stáří zde nahraje roli. A úcta..? Ta se nedá naučit a už vůbec ne dodatečně. Tu musíte mít v genech po rodičích, získávat ji každodenním citlivým pozorováním života kolem sebe. Žel, ne každý na to má. Z vašeho článku mám pocit, že právě vy, žel, na to nemáte. Je mi vás upřímně líto… doc. PhDr. P. Stoličný, ArtD. /79 let/
