Článek
Jako mladá profesionálka v oblasti vzdělávání jsem vždy byla velmi otevřená. V práci poznávám jako lektorka angličtiny mnoho různých lidí, oblastí lidské činnosti a osudů. Velmi mě to naplňuje. Bylo pro mě proto logické začít plánovat poznávání světa, což díky mé profesi může jít poměrně snadno. Po roce v Dublinu jsem dostala velmi příjemnou nabídku na práci učitelky angličtiny pro španělské děti v severoafrické enklávě Melilla.
Melilla, ačkoli je geograficky v Africe, je spravována vládou Španělska a byla historicky důležitým obchodním centrem. Poté, co jsem prozkoumala centrum Melilly pomocí GoogleMaps a podívala se na několik videjí, byla jsem okouzlena. V září jsem proto sbalila výukové materiály a kočku, nasedla na letadlo a na navazující trajekt a vydala se za novým životním a cestovatelským dobrodružstvím. Trajekt byl poloprázdný, prostory velmi hezké a s mou šedivou britskou kočičkou jsme klidně odpočívaly v sedačkách a vykukovaly ven na indigové lehce zvlněné moře.
Ve chvíli, kdy jsme se začali blížit k Africe, atmosféra se velmi nenápadně, ale pro mě jako profesionální čtenářku lidských energií a chování zcela viditelně změnila. Arabští mužští cestující, do té doby v podstatě nezúčastnění a hledící si svého přestali po evropsku zastírat své pohledy mým směrem a naprosto nepokrytě na mě lačně zírali. Stála jsem u výtahu s přepravkou s kočičkou a kufrem a můj diskomfort sílil. Nad čím přemýšlí? Byla jsem vždy zvyklá nastupovat do taxíků s cizímu muži, seznamovat se kromě běžného rozumného ohledu na bezpečí poměrně beze strachu, procházet se večer po ztichlých městech a vždy jsem tak nějak, možná naivně, věřila, že se mi nic nestane. Teď jsem ale najednou cítila paniku. Rychle jsem vytočila číslo své budoucí šéfové a nechala se ujistit, že v přístavu čekají taxíky a jsou bezpečné. Uber ani Bolt prý nefunguje.
Vystoupila jsem a má panika byla nejspíš čitelná z mojí tváře, protože respekt k mému osobnímu prostoru se ještě značně snížil. Jeden z oficírů ve žluté vestě mi pokynul, abych ho následovala, což jsem jako cestovatelka znalá poměrů na letištích a v přístavech promptně udělala. Vždycky dělej, co nařídí celníci, jinak jsou problémy, že. Vyšli jsme před budovu přístavu a muž nadále gestikuloval, abych ho následovala přes potemnělé parkoviště. V tu chvíli se mi v hlavě spustil alarm a já se zastavila u taxíku a rychle do něj naskočila. Poté už jsem jen viděla, jak si ten divný chlap sundává vestu u jakési černé dodávky a dohaduje se s dalšími muži. Znamenalo to něco? Těžko říct. Vím ale, že to byl teprve začátek mého kulturního šoku.
Poté, co jsem dorazila, vypadl proud. S bytem, kde jsem bydlela, byly neustále nějaké problémy, od švábů přes hluk po nedovírající dveře. To ale není to o čem chci psát. Důležité je to, co jsem zažila ve městě, v obchodě, na ulici. Mé bydlení se nacházelo v marocké muslimské čtvrti Melilly a kontrasty mezi španělským centrem a touto periferií postupně prosakovaly do mého vědomí a zcela naleptávaly mé představy o tom, co je přijatelné a snad i co je možné.
Jistě, například v Dublinu je poměrně dost bezdomovců. Jsou tam i horší čtvrti, které zapáchají a je třeba být opatrný. Co jsem ale viděla v tomto prostředí se zcela vymykalo představám Evropana. Hory odpadků na každé straně hlavní ulice. Na jedné straně té ulice útulek pro psy, kde byla ta nebohá zvířata namačkaná jedno na druhé, pronikavě zapáchající výkaly, vypelichaná, agresivně štěkající nebo kňučící strachy. Výkaly zřejmě nikdo nesebral několik let. V odpadcích se batolila novorozená koťátka a malé děti je zvedaly a hrály si s nimi, když se rodiče nedívali. Občas i když se dívali, ale prostě jim na tom jaksi nesešlo. Celé kaluže zvratků, výkalů a podobně a lidé, kteří byli zcela nevšímaví. Zcela zahalené ženy se rychlým krokem pohybovali po ulicích. Malé holčičky s nádhernými vlásky, v roztomilých šatičkách a s dětsky šťastnými výrazy, které čekalo totéž. Lidé zapáchali, křičeli jeden přes druhého, naprosto nereagovali na naše běžná napomenutí jako je mírně kritický pohled nebo slušná žádost o kus osobního prostoru. Znala jsem to všechno z teorie, z televize, z knih. Nicméně realita tohoto světa je šokující.
Čeho jsem si všimla dál bylo, jak marocké čtvrti postupně nahlodávají španělské centrum, jak v místech, kde bydlí Španělé končí nepředstavitelné podmínky evokující viry žloutenky, vypelichané kočky a útlak žen a začíná nám známý svět. Děje se to za poslední léta postupně, jak jsem zjistila z vyprávění a internetu. Nakonec jsem musela dát v práci výpověď, ačkoli program to byl velmi dobrý a tento polosvět opustit.
Když jsem za sebou zavřela dveře čisté lodní kabiny s tekoucí vodou a zářivě bílým prosťeradlem, rozplakala jsem se úlevou. Čisté, opakovala jsem. Čisté.
Marokánci jeli na lodi se mnou a často jsme se na sebe i usmívali, dostali se do nějaké běžné situace jako je pohlazení kočky nebo smích nad legrační scénou. Necítila jsem žádnou nenávist ani lidské opovržení, cítila jsem k nim laskavost a přátelství. Došlo mi ale jedno: tento svět je absolutně neslučitelný s naším způsobem života. Přijímání nelegální migrace bude v Evropě znamenat konec civilizace, jak ji známe a všeho, co generace lidí před námi budovali. Péče o zdraví. Ohleduplnost - možná ne plynoucí ze srdce, ale kulturně naučená, vetkaná do přediva vztahů tak jemně, že již pro nás není pouhým okem rozpoznatelná. Čistota, hygiena. Sebeovládání.
Tyto evropské hodnoty, které se rozšířily do dalších oblastí světa jako je Amerika či Nový Zelánd se zdají zcela samozřejmé. Byly však vybudovány našimi předky a to, že je navzdory probíhajícím válečným konfliktům centrem civilizace, je nepopiratelné. Proto mám od návratu z tohoto krátkého dobrodružství v hlavě jednu utkvělou myšlenku. Musíme zachránit Evropu. Zastavme migraci z Afriky a předního východu. Ne z nenávisti. Z lásky k tomu, k čemu mně bylo dovoleno se na zbytek mého života vrátit a za co nyní budu každým dnem děkovat.
O naše psy a kočky je ve většině hezky postaráno. Naše ženy si mohou vzít tričko s krátkým rukávem. Naše děti si hrají na hřištích a ne mezi odpadky. A jsou na světě lidé, a tito lidé by rádi byli i zde s námi, kteří tyto věci vůbec nepovažují za samozřejmost. Cestovali se mnou na lodi vstříc Evropě. Lodě se jimi plní i na jiných místech. Chceme to tak?
