Článek
Zdravím vás. Rozhodl jsem se svěřit se svou životní zkušeností, jelikož sám si nejsem jistý pravdou, resp. tím, co se doopravdy stalo. Není to nic až tak komplikovaného - a právě ta jednoduchost a přímočarost mě možná šokuje nejvíce. Půjdu rovnou k věci:
Je mi 46 let, podnikám, žiji velmi podobný život, jako většina čtenářů/ pisatelů zde, mám 17letou dceru a ve svém věku mám již valnou většinu životních záležitostí vyřešenou. Své rodiče i o 8 let mladší sestru jsem vždy miloval, pomáhal, chránil - se sestrou jsme byli otcem vychováváni k dobrým mravům, slušnosti, pracovitosti a náš sourozenecký vztah jsem až do doby, kdy otec zemřel, dával vždy za příklad, jak by to mezi sourozenci mělo vypadat. Své sestře jsem za 38 let nikdy neřekl „NE“ ohledně jejích potřeb, ať už šlo o cokoliv. A upřímně si nevzpomínám ani z její strany, že by došlo k negativní reakci, pokud jsem něco potřeboval. Viděno mýma očima, jsme si věřili na 100 %.
Po smrti otce došlo k absolutnímu obratu. Sestře i matce se ozvala notářka, mě nikoliv. Přesto, že jsem byl vypravitelem pohřbu a většinu věcí kolem i zařizoval. Matka ani sestra nejevily dlouho zájem tyto věci vůbec řešit. Došel jsem na soud, abych zjistil, oč jde, a ani po měsíci čekání a dalších prostojích jsem se vůbec nic nedozvěděl. Až když jsem soud oslovil pomocí právníků z renomované firmy, jsem se dozvěděl, že mne i mou tehdy 16letou dceru, otec vydědil, s udáním důvodu, že jsem chtěl jeho, svou matku a svou sestru zabít a že jsem jim dokonce smrtí i vyhrožoval. Nevím, co si o tom opravdu myslet. Vše dostala pouze má sestra. Matka nic. Vše bylo korunováno, když jsem před sestrou pouze suše konstatoval slovy: „Tys mě podvedla?“, protože mi začalo být jasné, o čem se s otcem v určitých chvílích bavila a proč ihned měnili téma, pokud jsem přišel do místnosti. V ten moment razantně zvýšila hlas, řekla: „A dost!“ a v ten okamžik se mnou přestala bezdůvodně komunikovat i matka, která to musela dostat od sestry doslova nařízeno, protože jsem se jí pak už nikdy nedovolal.
Souhlasíte s tezí, že co se příjmu větších peněz a majetku týče, jsou v podstatě dva typy lidí? Ten první typ nezpychne a bez problémů se dál baví se všemi lidmi kolem (protože „dědit“ není žádná osobní zásluha, mimořádný výkon, nebo cokoliv, co by člověka mělo povyšovat nad ostatní) - ten druhý typ v takové situaci, zcela přeformátuje svou osobnost, své chování, dostaví se arogance a vystupuje před ostatními, jako by získal zlatou na OH a mělo by se mu snad i tleskat.
A je jedno, jak dlouhý společný čas, bez jakýchkoli vážných problémů, tomu předcházel i jak se k sobě lidé chovali a jestli jste si byli tím druhým jistí tak, že byste za něj klidně dali i ruku do ohně.
I to je život…, chápu.
Ale co mě má takováto zkušenost opravdu naučit? Budu rád za váš názor, ať už bude jakýkoliv.
Petr.
