Článek
... a můj Strach přestal být slepý.
Do té doby se choval jako dětský reflex. Když se jako malé děti bojíme stínů pod postelí, uděláme tu nejparadoxnější věc: pevně zavřeme oči a přetáhneme si peřinu přes hlavu. Jednáme v niterné iluzi, že když nevidíme ohrožení my, nevidí ono nás. Jako by původce děsu měl naším sebezaslepením prostě zmizet ze světa.
Tento fyzický akt v dospělosti přenášíme do krajiny naší niternosti. V momentě úzkosti zhasínáme světlo rozumu, zavíráme oči své racionalitě a dobrovolně předáváme kormidlo bytí evolučně nejstarším hlubinám mozku – tekuté emoci a primitivnímu instinktu přežití.
Abychom však mohli víčka rozumu opět rozevřít, musíme nejprve nahlédnout první a nejzásadnější distinkci: oddělit strach jako Signál od strachu jako Šumu.
Signál je čistým hlasem biologie. Je to prasknutí větve v temnotě, skřípění brzd nebo pach kouře. Signál nečeká na analýzu, vyžaduje okamžitý, bleskový úskok těla k zachování fyzické schránky. Tento typ strachu je naším věrným strážcem, a proto jej můžeme ponechat stranou, neboť funguje dokonale, tiše a autonomně. Skutečné drama lidské existence se totiž neodehrává v doméně biologických signálů, nýbrž v ohlušujícím, ochromujícím Šumu psychologického strachu.
Šum nevzniká v přítomnosti. Je to ozvěna projekcí naší mysli, neustálý šepot o selhání, odmítnutí a ztrátě jistot. Zatímco Signál chrání tělo před fyzickou smrtí, Šum chrání naše ego před diskomfortem a proměnou. A právě v tomto dusivém Šumu leží největší překážka na vertikální cestě člověka k jeho uskutečnění.
Tato vertikála se rodí v tichu Bytí-jako-možnost. Bytí je bezbřehým oceánem potenciálu. Je to latentní stav, v němž je vše teprve skryto. Samotný moment, kdy z tohoto nekonečného moře vyvstává Existence, je však rozumu neuchopitelný. Nepředchází mu žádný logický řetězec, je to spíše záblesk stvoření z ničeho, vertikální skok, jímž se možnost prořízne do reality a nabude své jsoucnosti.
Existence, která takto vyvstala, se však okamžitě ocitá v poutech, je pevně svázána gravitací hmoty, jíž je představována, nebo rigiditou ideje, kterou zastupuje. Stává se fixovaným fenoménem. Má svůj tvar, své limity, ale také svou setrvačnost. Mnozí v tomto bodě uvíznou. Zůstanou pouhou existencí-fenoménem. Tehdy se totiž projevuje destruktivní moc psychologického šumu. Slepý strach chce udržet bytost v bezpečných, již vytvarovaných strukturách hmoty a idejí. Nutí ji jednat pouze na základě instinktu přežití, uzavírat se před pohybem do neznáma a chránit status quo.
Nejvyšším vyjádřením Bytí a Existence je však Osoba. Osoba v sobě integruje oba předešlé světy: nese tudíž v sobě šířku nekonečné možnosti i pevnou stopu konkrétní existence, avšak povyšuje je do sféry svobody. Osoba je Existencí, která dosáhla vědomí sebe samé a dospěla k radikálnímu, svobodnému sebepřijetí. Nahlíží nutnost svého jedinečného údělu a zasvěcuje život jeho hledání.
Kam však toto hledání směřuje? Sebe-naplnění Osoby není samotářským triumfem izolovaného Já. Nenalézá se v chladné autonomii na vrcholu hory. Skutečné sebe-naplnění se odkrývá až ve vrcholném poznání Druhého jako Osoby.
Dokud jsme vězni psychologického šumu, vnímáme lidi kolem sebe jen jako fenomény, jako hrozby pro naše ego, jako nástroje pro naše potřeby, nebo jako diváky našeho selhání. Šum nás izoluje. Teprve když strach ztratí svou slepotu, dokáže Osoba pohlédnout skrze clonu vlastního strachu a spatřit v tom druhém stejný zázrak: bytost, která rovněž vyvstala z možnosti, nese tíhu existence a hledá svůj úděl. Spatřit v Druhém Osobu znamená uznat jeho absolutní, nezávislou hodnotu.
Z tohoto poznání vyvěrá ta nejhlubší, konečná touha lidské ontologie a to jest: touha vstoupit do vztahu s Druhým. Vztah mezi Osobou a Osobou je však tím nejriskantnějším prostorem, protože vyžaduje absolutní zranitelnost. Je to místo, kde šum strachu křičí nejhlasitěji: „Budeš odmítnut, budeš zraněn, ztratíš svou pracně vybudovanou jistotu.“ Zde se hraje nejvyšší hra o lidskou svobodu.
A v tomto finálním zápase se opět střetávají dvě královské mohutnosti: Rozuma a Vůle.
Rozum nahlíží pravdu vztahu. Vidí, že bez Druhého zůstává Osoba nedokončeným torzem, pouhou možností, která se sice dotkla existence, ale nedosáhla plnosti. Rozum demaskuje strach ze zranitelnosti jako poslední iluzi izolovaného ega.
A tehdy nastupuje Vůle. Vůle je tou svrchovanou silou, která hýbe Osobou přes propast strachu vstříc Druhému. Je to vůle otevřít náruč i tehdy, kdy se hmota existence chvěje úzkostí. Je to schopnost Rozumu a Vůle v dokonalém souladu vykročit ze sebe sama a darovat se ve vztahu.
V tomto bodě se kruh lidského bytí definitivně uzavírá. Člověk už není jen pasivním fenoménem smýkaným vnějšími okolnostmi ani osamělou entitou chránící své hranice. Stává se Osobou, která v aktu svobodného sebepřijetí otevírá oči, aby spatřila Druhého. Její Strach, zbavený své slepoty, už není žalářníkem, který ji zamyká v izolaci, ale tichým svědkem toho, jak se v odvaze k čistému vztahu rodí konečné sebe-naplnění.
