Budyně nad Ohří za války: Příběh tichého odporu proti Třetí říši

Na jaře roku 1937 působilo všechno ještě normálně. Lidé se scházeli na ulicích, smáli se, žili obyčejné životy. Mladí plánovali budoucnost – netušili však, že o rok později se svět kolem nich začne nenávratně měnit. Nad Evropou se už stahovala mračna a i v Budyni se začínalo mluvit o opevnění, válce, odvodech. Vzduch byl plný neklidu, i když se ještě žilo ve stínu první republiky.

Ještě předtím, než se nad Budyní nad Ohří stáhla temnota okupace, bylo cítit, že se blíží něco zlého. Rok 1937 přinesl nejen rostoucí napětí v Evropě, ale i konkrétní přípravy na možný konflikt. V Budyni začala stavba obranných pevnůstek, které měly být součástí tzv. československého opevnění proti nacistickému Německu.

Josef Paudera vzpomíná: „Od jara do podzimu roku 1937 se začaly a také dostavěly pevnůstky, na jejichž stavbě jsem se podílel společně s několika dalšími muži z Budyně. Pracovali jsme pod závazkem mlčenlivosti – nikdo nesměl mluvit o tom, co a kde se staví.

Byly to tzv. řopíky, tedy objekty lehkého opevnění vzor 37, určené pro lehký kulomet zn. Bren. Každý měl deset náhradních hlavní, kdyby se při střelbě přehřála. Focení vojenských objektů podléhalo přísným pravidlům. Jako jeden z mála jsem měl fotoaparát a pořídil několik snímků pro potřeby armády – záměrně zblízka, aby nebylo možné rozeznat přesné umístění.

Byly tady dvě linie. První podle řeky Ohře, druhá za Malou Ohří. U železničního mostu dvě, mezi ním a silničním mostem jedna, pak tam, kde se vlévá Malá Ohře, jedna, a ještě naproti Břežanům, kde se řeka láme. Všechny měly pokrýt prostor křížovou palbou.

Některé pevnůstky byly vybaveny periskopy a uvnitř byly vybaveny i vrhačem granátů na všechny strany. Vchod tvořily pancéřované dveře, zapuštěné pod úroveň dvou třetin stěn bunkru. Všechny objekty byly propojeny zákopy. Mosty byly podminovány dynamitem a mezi nimi byly rozmístěny dva protitankové kanóny. Celé opevnění pokračovalo proti proudu směrem na Louny a dolů po řece k Doksanům a Terezínu.“

Ve stejném roce 1937 byla na místě školní zahrady (dnes školní jídelna) dokončena stavba vojenských kasáren, kde sídlila posádka připravená k obraně státní hranice.

Na jaře 1938, těsně před podzimní mobilizací, probíhaly přípravy na obranu země ve větším měřítku. V rámci částečné mobilizace byla aktivována část armády a soustředěna ve vojenských posádkách po celé republice. Tato mobilizace, známá také jako květnová mimořádná opatření, byla reakcí na rostoucí hrozbu z nacistického Německa. Jejím hlavním cílem nebylo zahájit válku, ale ukázat připravenost státu čelit vnějšímu nebezpečí.

Na podzim roku 1938 byla vyhlášena plná mobilizace. Paudera dodává: „V Budyni bylo soustředění pro narukování vojáků. Tady je vystrojili, vyzbrojili a hned je posílali na hranice. Každý věděl, že když půjde, může se taky nevrátit.“

Mobilizace československé armády na náměstí v Budyni nad Ohří na podzim roku 1938 byla dramatickým a neklidným obdobím, kdy každý krok vojáků znamenal další přiblížení k nevyhnutelnému konfliktu. Zdálo se, že republika je připravena — zbývalo jen čekat, co přinese další den.

Přestože byla republika vyzbrojená, vojáci připraveni a obyvatelstvo odhodlané bránit svou zemi, o jejím osudu nakonec rozhodli jiní – bez jediného výstřelu. Když se ukázalo, že mezinárodní diplomacie selhala a naši spojenci nás zradili, zůstala Československu jediná možnost – podrobit se ultimátu a ztratit pohraniční území bez boje. Toto rozhodnutí však přišlo po těžkých debatách, neboť vojenské analýzy naznačovaly, že otevřený konflikt s Německem by znamenal nejen těžké ztráty, ale i možné zničení země.

V září 1938, po podpisu Mnichovské dohody, Československo přišlo o pohraniční oblasti Sudet, které byly připojeny k nacistickému Německu. Tento krok, učiněný bez účasti Československa, znamenal zásadní změnu pro strukturu a stabilitu státu. Obyvatelé pohraničí čelili nejen ztrátě území, ale i rostoucímu napětí mezi českou a německou komunitou.

Po podpisu Mnichovské dohody a připojení Sudet k nacistickému Německu začalo masivní vysídlování českých rodin. Vzhledem k výhružkám a nátlaku byli lidé nuceni opustit své domovy. Mnozí si s sebou vzali jen to nejzákladnější – osobní věci, cennosti a nějaké jídlo pro cestu. Tato nucená migrace měla devastující dopad na rodiny, které musely zanechat vše, co za celý život nashromáždily, a vydat se do neznámého vnitrozemí. Celkem bylo vyhnáno přibližně 150 tisíc lidí – mezi nimi kolem 15 tisíc Židů a zhruba 13 tisíc německých antifašistů, kteří nesouhlasili s nacistickým režimem. Zůstaly po nich opuštěné domy, pole a majetek, který byl buď zničen, nebo zabaven.

Většina uprchlíků byla nucena opustit domovy v krátkém čase, čelila nevlídným podmínkám a ztrátám, které byly nevratné. I když někteří z nich vzali s sebou zásoby a osobní věci, mnozí byli nuceni zanechat celý svůj život za sebou – včetně rodinných domů, zemědělské půdy a osobních památek. Na mnoha místech se koncentrovali ve městech a vesnicích, kde čekali na další pokyny, bez možnosti vrátit se domů. Tato etapa byla jednou z prvních tragických kapitol na cestě k druhé světové válce – a zároveň předzvěstí hlubších ztrát, které teprve měly přijít.

Prezident Edvard Beneš byl nucen uprchnout do Anglie, kde se pokusil zprostředkovat mezinárodní pomoc. Generál Jan Syrový na základě vojenské situace prohlásil, že odpor proti okupantům je nemožný. Opevnění tak zůstalo nevyužito a Československo se ocitlo na pokraji porážky.

Ale i v těchto dnech se Budyně bránila po svém. Krátce před okupací ukryli místní obyvatelé sochu T. G. Masaryka, která stála na Masarykově náměstí. Byla zazděna pod schody do prvního patra domu obchodníka s koloniálním zbožím pana Jaroslava Marouška (dnes Říhovo náměstí č. p. 57), aby unikla zničení, které postihlo stovky dalších Masarykových pomníků napříč okupovaným územím.

Místní obyvatelé se snažili uchovat symboly republiky i v těch nejtěžších chvílích, kdy se zdálo, že vše, co představovalo svobodu, je na pokraji zničení. „To se tehdy dělalo ve spoustě měst. Masaryk byl symbolem republiky a svobody – a to jim vadilo nejvíc. Němci by tu sochu beze slova rozbili,“ vzpomínal Paudera.

Dne 15. března 1939 v 7.30 hodin, za velké sněhové vánice, vjely do Budyně nad Ohří od Lovosic, přes Chotěšov a Břežany, první německé jednotky. Pro obyvatele města to byl hrůzný okamžik. Když spatřili nacistické válečné stroje vjíždějící do ulic – pásovou motorku se sajdkárou a polopásový transportér SdKfz 251 (lidově „hakl“) vybavený 50mm bezzákluzovým kanónem a těžkým kulometem. „Německý voják přes mířidla nepřetržitě sledoval okna domů,“ zavzpomínal Josef Paudera. Tento moment nepřinesl jen fyzickou přítomnost okupantů, ale i pocit ztráty bezpečí. Hrozba, která se do té doby zdála vzdálená, se stala děsivou realitou.

Po 15. březnu 1939 byla Budyně nad Ohří zcela pod kontrolou nacistických sil. Německé jednotky začaly rychle přetvářet město, aby se stalo součástí nového režimu.

Domy na náměstí byly vyzdobeny nacistickými prapory – první viditelný krok k upevnění moci a zároveň forma zastrašení. Tyto symboly visely i na budyňské radnici a dávaly jasně najevo, kdo je nyní pánem. Pokořená Budyně vstoupila do nové a nebezpečné éry.

Po příjezdu na náměstí kolona odbočila vpravo do Slánské ulice a dále pokračovala Poplužní ulicí ke kasárnám, které byly dokončeny krátce před válkou. Objekt němečtí vojáci obsadili a využívali jej pro výcvik protitankových dělostřelců. Současně kasárna sloužila i pro Todtovu organizaci – polovojenskou složku nacistického Německa, zaměřenou na výstavbu strategických objektů a infrastruktury Třetí říše. V prostorách kasáren se během okupace šily také uniformy pro wehrmacht.

Za výcvikovou plochu využívali Němci fotbalové hřiště na Ladech (dnes skládka biologického odpadu), odkud se vojáci pravidelně vraceli s děly zpět do areálu kasáren. Josef Paudera tehdy žil na náměstí a vše pozoroval z okna svého domu. Fotografování německých vojáků bylo za okupace přísně zakázáno a považováno za špionáž – za kterou hrozilo vězení, deportace, nebo i trest smrti. Přesto pořídil několik záběrů – tiše, skrytě, s vědomím rizika. Byla to forma osobního odporu, kterou nikdo neviděl, ale která zůstala zachycena na citlivém filmu.

Mezi obyvateli Budyně nad Ohří žilo několik židovských rodin, které byly pevnou součástí místního života. Lékaři, obchodníci, učitelé, řemeslníci – lidé, kteří žili vedle ostatních, navštěvovali stejné školy, nakupovali na stejných trzích, potkávali se na ulicích. Rodiny Pentlářových, Freudenfelsových nebo Plesingerových patřily mezi vážené. Jiní – jako Raichovi, Gellnerovi, Pickovi, Brumlíkovi či Goldmanovi – se živili obchodem a zemědělstvím. Chudší rodiny, například Neumannovi nebo Hellerovi, bydlely skromně, ale v komunitě měly své místo. Všichni byli budyňáci.

Když začala platit protižidovská opatření, následoval i zde pozvolný rozklad sousedství, vztahů i důvěry. Strach z trestu umlčel mnohé – ale ne všechny. Někteří dokázali projevit lidskost i v čase, kdy to znamenalo ohrožení života.
V únoru 1942 přišlo oznámení, že zbývající židovské rodiny se musí připravit k transportu do Terezína. Mnozí věřili, že půjde jen o dočasné přesídlení. Balili kufry, zamykali domy a doufali, že se vrátí. Nevrátili se.
Josef Paudera vzpomínal nejen na tyto odchody, ale i na mlynáře Bohumila Pokorného, který tehdy denně vozil nákladním autem chleba do terezínského ghetta. Občas v tichosti propašoval dopisy od rodin, ukryté mezi bochníky chleba. V takových chvílích nebyl jen mlynářem – byl tichou spojkou mezi světy, které oddělil ostnatý drát. Právě tyto činy ukazují, že ani v temných dobách nezmizela úplně lidskost – byť cena za ni mohla být fatální.

Ale i ten nejtišší odpor nesl obrovské riziko. Pomoc židovským rodinám mohla být považována za velezradu. Za jediný lístek, za slovo, za lidské gesto následovalo vyšetřování, vězení – a často i rozsudek smrti.

Nejtvrdší období pro Budyni nad Ohří během druhé světové války nastalo po atentátu na německého policejního generála a říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha. Tři dny po atentátu, tedy 30. května 1942, dorazily na budyňské náměstí tři vojenské nákladní vozy s přibližně 50 až 60 německými vojáky. Ti byli rozděleni do skupin po deseti a začali s důkladnou domovní prohlídkou. Hledali zbraně, ověřovali totožnost obyvatel a kontrolovali doklady.

Do města dorazilo také Gestapo, které se zaměřilo na místní školu. V jejích prostorách provádělo šetření, zda někdo nevlastní informace, které by mohly vést k dopadení atentátníků. Žákům ukazovali fotografie předmětů z místa útoku. Větší strach než děti však měli učitelé – obávali se, že někdo z žáků něco neprozradí nevědomky nebo si něco nevymyslí.

Tak jako v nedalekých Libochovicích, kde – jak vzpomínal Josef Paudera – žák Josef Pavlata nevědomky prozradil, že jeho děda má doma střelnou zbraň. Šlo o rodinu Líbalových z Budyně nad Ohří. Pana Líbala tehdy zachránil budyňský četník, strážmistr Václav Frk, který ho stihl včas varovat ještě před příjezdem Gestapa.

Vedle těch, kteří zůstali v Budyni a pracovali v podnicích zapojených do válečné výroby, byli mnozí obyvatelé města posláni na nucené práce do Říše. Mezi nimi i jednadvacetiletý Václav Kindl, budyňský rodák, který byl v zimě 1942 totálně nasazen do chemického závodu STW u Litvínova, v oblasti, která tehdy patřila k okupovaným Sudetám.

„Pět měsíců po atentátu na Heydricha mi přišlo předvolání z pracovního úřadu,“ vzpomínal Kindl. „Řekli mi, kdy a kam mám nastoupit. V prosinci 1942 jsem odjel z Prahy, kde každý z nás dostal dřevěný kufr a kus chleba. Nočním vlakem jsme přes Roudnici dorazili do Ústí nad Labem, kde jsme přespali v tělocvičně. Druhý den jsme pokračovali dál na západ. U města Most jsme nastoupili do autobusu, který nás zavezl do Záluží u Litvínova (německy Maltheuern), kde se rozprostíral obrovský průmyslový areál koncernu Reichswerke Hermann Göring. Továrna Sudetenländische Treibstoffwerke AG (zkráceně STW), kterou dělníci mezi sebou nazývali Hydrák, vyráběla syntetický benzín z uhlí – klíčovou surovinu pro německý válečný stroj. Nad závodem visely barážové balóny proti leteckým náletům.

Autobus nás vysadil na okraji areálu, odkud jsme se vydali pěšky do pracovního tábora. Už první pohled na místo, kde jsme měli žít a pracovat, byl otřesný. V té době už v závodě STW působily tisíce lidí z různých částí Evropy – na podzim roku 1942 jich bylo kolem třiceti tisíc. Mezi nimi více než šest tisíc Čechů, kteří byli stejně jako já totálně nasazeni. Ostatní byli váleční zajatci nebo civilisté z okupovaných území – Ukrajinci, Poláci, Francouzi, Belgičané.

Když jsem v šest hodin večer vešel do přidělené ubikace, vypadalo to v ní jako na půdě. Uprostřed místnosti stál stůl s židlemi a kamna s komínkem do stropu – jediný zdroj tepla. Bylo tam devět postelí – každá pro dva. Kolem visela šňůra s oblečením. Spolu se mnou tam byli pracovníci z různých zemí – Ukrajinci, Poláci, další východoevropané, kteří byli stejně jako my nuceni pracovat pro německý válečný průmysl. Položil jsem si kufr mezi hromadu bot a bylo mi jasné, že tohle nebude lehké. První večer byl zvláštně tichý. Všichni jsme se rozhlíželi, jak si najít trochu místa, trochu jistoty. Tábor byl přeplněný, podmínky tvrdé a soukromí žádné. Takhle začínala realita totálního nasazení v chemickém srdci říše.

Ráno jsme vyšli na plac, kde už čekali úředníci z pracovního úřadu. Mluvili jen německy. Pomalu nás rozdělovali podle údajů, které měli ve spisech. Před budovou označenou Kaufmännische Abteilung (obchodní a personální oddělení) postával nazrzlý Němec s chromou rukou. Rychlým hlasem četl jména a přiděloval každému jeho místo. Mě si zavolal do kanceláře. Stál tam s rukama založenýma, za ním visel obraz Hitlera. Pozdravil jsem: „Guten Tag.“ Odpověděl stroze: „Heil Hitler,“ a hned se pustil do dotazníku. Řekl jsem, že jsem v Budyni pracoval v dílně na pluhy – německy Pflug. Jenže ten pitomec si to spletl se slovem Flug a myslel, že jsem dělal na letadlech. Chvíli mu trvalo, než to pochopil. Nakonec to pochopil a zavolal si dalšího.

Hned nato jsme šli podél plotu do fabriky. Šel jsem s Vencou Trégrem z Budyně, ten dostal práci u čerpadel v budově Pumpenhaus (budova s čerpadly pro přepravu syntetických paliv). Některé budovy měly stometrové komíny, které se ztrácely v kouři. Já jsem byl přidělen k výrobě syntetického benzínu. Když přijel vlak s uhlím, vysypal se na rošty do podzemních zásobníků. Uhlí se tam drtilo na šotolinu, která se pak spalovala v karbonizačních pecích. Z dehtu se extrahoval benzín. Celý areál byl postaven pro jediný účel – zásobovat německou armádu. Ročně zde zpracovali až 6,6 milionů tun severočeského hnědého uhlí, ze kterého se vyrobilo přes 660 tisíc tun pohonných hmot. Všechno pro válku.

Od října do Vánoc jsme se rozkoukávali a přemýšleli, jak se aspoň na víkend dostat domů. Soboty a neděle byly volné, ale návrat přes hranice nebyl samozřejmostí. Bylo nutné mít zvláštní dokumenty – razítko Grenzgänger v pasu a k tomu propustku Durchlassschein. Po čtvrt roce jsme je s Vencou konečně dostali. Hranice byla u Hnojnic, 45 kilometrů daleko, a odtud do Budyně dalších 22. Většinu roku jsme jezdili na kole, v zimě vlakem. Všechno to bylo vyčerpávající, ale aspoň na chvíli jsme byli doma – a to za to stálo.

Práce byla těžká, ale ještě horší bylo jídlo – samé blafy. Po čtvrt roce jsem skončil na ošetřovně se zánětem žaludku a žloutenkou. Karlovarská voda z domova mi pomohla zmírnit žaludeční potíže, ale na žloutenku nestačila. Od té doby jsem si z domova vozil i hrnek sádla, na kterém jsem v lágru přežíval až do konce války.

Po práci se někteří bavili kopáním do plechovky místo míče. Byla to jediná zábava, kterou jsme si mohli dovolit – jednoduchá, dětinská, ale aspoň na chvíli odvedla pozornost od každodenní reality.“

V továrně pana Jiřího Prokopa (dnešní závod ETZPOWER), kde se před válkou vyráběly elektromotory do řezaček, krouhaček či mlátiček, zavedli nacisté dne 12. října 1942 výrobu součástky pro tajný zbrojní projekt – hřídele pro takzvanou zbraň odplaty V-1. Šlo o létající bombu Fieseler Fi-103, která měla zvrátit vývoj války ve prospěch Německa.

Tato hřídel tvořila špičku rakety, na kterou byl upevněn malý vrtulový mechanismus. Ten měřil vzdálenost letu. Jakmile střela dosáhla určené vzdálenosti, uzavřel se přívod paliva a motor zhasl – V-1 se převrátila na záda a začala volným pádem směřovat k zemi. Její křídla sloužila spíše ke stabilizaci než k plnému vztlaku. Let korigoval gyroskop.

Na výrobě této součástky pracovali čtyři lidé – tři z Budyně, jeden z Libochovic. Všichni byli vázáni přísnou mlčenlivostí. Jakýkoli únik informací mohl být považován za sabotáž nebo špionáž. V době války se za podobná provinění běžně zatýkalo a v krajních případech hrozilo i popravení bez soudu. Mlčení tehdy nebylo volbou – bylo otázkou přežití. Josef Paudera se o tom zmínil až o šedesát let později, při našem rozhovoru. Do té doby o této práci nepadlo veřejně ani slovo – ani od něj, ani od ostatních.

Raketa V-1, přezdívaná „létající bomba“, byla první zbraň svého druhu nasazená v masovém měřítku. Měla charakteristickou plochou letovou dráhu a poprvé byla vypálena na Londýn v červenci 1944.

Během války bylo vypuštěno přes 20 000 raket V-1. Téměř 10 000 z nich mířilo na Spojené království. Cíl zasáhlo asi 2 500 střel, ostatní byly zničeny ve vzduchu nebo nedoletěly. Dalších 8 000 V-1 směřovalo na Antverpy, Brusel a Liège. V-1 představovala zcela nový typ zbraně – první bezpilotní střelu s vlastním pohonem a automatickým řízením letu. Na rozdíl od klasických bombardérů nevyžadovala posádku, mohla být odpalována sériově a bez přímého ohrožení německých pilotů. Tím předznamenala éru dálkově řízeného válčení. Její nasazení mělo ničivé dopady a její likvidací byla pověřena britská RAF, která proti ní nasadila stíhačky Tempest, Spitfire a proudové Meteory. Navíc nesla téměř 850 kilogramů trhaviny – víc než běžná letecká bomba – a při dopadu ničila celé domy i ulice. Nejen fyzický dopad, ale i psychologický účinek byl zdrcující: střela vrčela za letu a jakmile motor náhle utichl, lidé věděli, že za pár sekund udeří. V-1 tak zasáhla nejen města, ale i mysl obyvatel.

Na projektu pracovali muži pouze dvě hodiny denně – za hlavní činnost měli přidělenou výrobu motorků S2 do automobilů na dřevoplyn. Na montáži pracoval Viktor Man, na soustruhu Miloš Šifalda s Jaroslavem Malečkem (jediný z Libochovic) a na brusce na kulato budyňský hodinář Josef Paudera (mladší).

Tito muži však – jako čeští vlastenci – výrobek sabotovali. Osazení hřídele, na kterou se z obou stran naráželo ložisko, záměrně zmenšili. Ložiska pak nasadili nahrubo, pouze na záseky vytvořené majzlíkem. Výsledkem byla nestabilní konstrukce, která vedla k destrukci rakety krátce po startu. V-1 tak explodovala ve vzduchu dřív, než mohla zasáhnout cíl.

Touto sabotáží oddálili další vývoj V-1 a nepochybně zachránili stovky lidských životů. Podle svědectví Josefa Paudery měla ocelová hřídel pro střelu Fieseler Fi-103 (V-1) přibližně délku 250–300 mm a průměr 15–20 mm.

Po čase však němečtí inženýři přišli na příčinu explozí. Do Budyně byl vyslán vyšetřovací tým Gestapa, který měl prověřit pracovní tým zapojený do výroby.

Josef Paudera vzpomíná: „Krátce před tím, než přijelo Gestapo, nás mistr Zdeněk Čičovský — aniž věděl, co jsme provedli — upozornil, abychom se k ničemu nepřiznávali, protože hřídele vyrábějí v kooperaci ještě v jiných závodech. Gestapo přijelo okolo 11. hodiny dopoledne. Ihned nás začali vyslýchat bez fyzického násilí, což trvalo asi tři hodiny. Po výslechu nás odvezli do věznice gestapa v Malé pevnosti (německy Kleine Festung) v Litoměřicích, kde jsme věděli, že nás čeká něco mnohem horšího. Byli jsme vyděšení, ale v hlavě nám rezonovala Čičovského slova: „K ničemu se nepřiznávejte! Hřídele se vyrábějí v kooperaci ještě v jiných závodech Protektorátu!“ Po příjezdu do věznice to na nás psychicky udeřilo. Křičeli na nás a celou dobu nás zastrašovali, ale my jsme se udrželi, i když jsme věděli, že je to jen otázka času, než nás přinutí mluvit. Vyslýchali nás příslušníci gestapa, věznici v té době vedl SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel. Nikdo nic nepřiznal, a tak nás přivezli v 20:30 hodin večer zpět do Budyně.

Při další práci na hřídelce jsme už byli pod kontrolou tak, že k nám přiřadili německého inženýra, který na nás dohlížel při výrobě těchto hřídelí. Dalším opatřením bylo, že se na hřídel vyráželo počáteční písmeno mého jména nebo číslo, pod kterým jsem byl veden, už si přesně nevzpomínám. Hřídelky si po čtyřech až pěti dnech odváželi v počtu okolo 100 kusů v bednách do podzemní továrny Richard v Litoměřicích. Párkrát jsem byl k takovému transportu přidělen a musel jsem se zapojit do nakládky a vykládky beden.“

Ve válečných letech byla Budyně nad Ohří svědkem i systematické nacistické indoktrinace mládeže. Oddíly organizace Hitlerjugend, které pravidelně přijížděly z elitní nacistické školy Napola, oficiálně nazývané Nationalpolitische Erziehungsanstalt Raudnitz (zkráceně NPEA), umístěné na zámku v Roudnici nad Labem, pořádaly veřejné pochody středem města. Mládež v uniformách, krokující v sevřených řadách, působila jako živá ukázka nové ideologie, která měla nahradit vše staré – tradici, náboženství, rodinu.

Tyto demonstrativní průchody městem měly za cíl nejen utužit disciplínu členů Hitlerjugend, ale i působit na civilní obyvatelstvo – jako připomínka moci režimu, který si podroboval i nejmladší generaci. V kontrastu s nimi zůstávaly tváře místních – pozorující mlčky, někdy s obavou, jindy s trpkým úšklebkem, že Budyně už není jen městem Masaryka, ale i místem, kde děti v žluto-hnědých uniformách ťapkají okovanou keckou českou půdu.

Stíny války se ale nešířily jen po Budyni. I ti, kteří byli odvedeni na nucené práce do Říše, čelili každodennímu strachu – mezi nimi i Václav Kindl. Jeho vzpomínky z totálního nasazení ve válečném průmyslu dávají nahlédnout do drsné reality práce v jednom z nejstrategičtějších závodů nacistického Německa.

„Od podzimu 1942, kdy jsem byl nasazen v chemickém závodě STW v Záluží u Litvínova, jsme zažili nespočet leteckých poplachů, ale nikdy žádný skutečný nálet. V pátek 12. května 1944 odpoledne jsme poprvé zaslechli dunivý hukot motorů. Vyběhli jsme ven a viděli, jak od Hněvína – kopce nad Mostem – přilétá od západu formace čtyřmotorových bombardérů. Jejich vrtule se třpytily ve slunci jako čepele. Letělo jich asi patnáct v řadě, každý údajně nesl až dvacet pum.

Okamžitě jsme skočili do zákopů, zakrytých cihlami proti šrapnelům. Ze vzduchu se ozýval charakteristický svištivý zvuk padajících bomb, následovaný sérií ohlušujících výbuchů. Bylo to peklo na zemi. Nikdo nemohl utéct – brány areálu byly zavřené.

Bomby padaly od vesnice až po závod. Vybombardovaný pás měl asi půl kilometru. Bylo poledne, ale všechno hořelo a všude se valil černý dým. Vypadalo to jako v noci. Kdo mohl, utíkal před plameny. Na zemi leželo mnoho mrtvých – po některých nezbylo vůbec nic. Mého kamaráda z Beřkovic zasáhla bomba přímo. Byl ženatý. A byl pryč.

Až po válce jsem se dozvěděl, že na rafinerii v Záluží zaútočilo 140 amerických bombardérů B-17 a svrhlo přes dva tisíce pum. Zahynulo přibližně šest set lidí. Každá šestá létající pevnost se už zpátky nevrátila. Jen v samotné obci Záluží bylo srovnáno se zemí osmatřicet domů, další desítky byly zničeny v okolních vesnicích.

Na konci února 1945 se přes Budyni nad Ohří valil proud uprchlíků – takzvaných národních hostů. Jednalo se především o etnické Němce a německé sympatizanty z území východní Evropy, kteří prchali před postupující Rudou armádou. Na povozech, jízdních kolech i pěšky táhly celé rodiny s nejnutnějšími zásobami – často v krutých podmínkách zimního období.

Budyňské náměstí se na několik dní proměnilo v přestupní stanici – kolony vozů zde zastavovaly, lidé odpočívali, přepřahali koně a hledali cestu dál na západ. Cestu jim ztěžoval nejen špatný stav silnic a nedostatek potravin, ale i nepřátelství části místního obyvatelstva, které v nich vidělo symbol okupace a utrpení uplynulých let. Někteří si s sebou vezli cennosti, jiní neměli nic než pár přikrývek. Tichá procesí vozů a vyčerpaných lidí byla odvrácenou stranou slavného konce války – svědectvím o rozpadu světa, který si Německo svým tažením samo přivodilo.

Od února 1945 se transporty uprchlíků stávaly pravidelnými a stále se zvětšovaly. Mísily se s konvoji ustupujících německých vojsk. Podle svědků procházely Budyní stovky lidí denně – nepřetržité řady vozů, tažené ručně nebo vyzáblými koňmi, voly a kravami, naložené obilím, senem, peřinami, bednami a domácím zařízením. Mezi nimi se stále častěji objevovali vojáci s bojovou technikou, což jejich přesun zpomalovalo.

Počet těchto národních hostů se odhaduje na 500 až 600 tisíc, přičemž českými zeměmi celkově prošel nebo zde dočasně pobýval až jeden milion lidí. Vydali se na cestu z různých důvodů – strachu, loajality, příkazu či iluze o novém začátku. Pro mnohé z nich ale byla tato pouť poslední.

Na samém sklonku války se situace ve všech oblastech, kde pracovali totálně nasazení, stávala čím dál napjatější. V Záluží u Litvínova, kde byl Václav Kindl nasazen v chemickém závodě STW, se život ocital na rozcestí mezi úplným zničením a očekáváním brzkého konce války. Naděje na návrat domů byla blízko, ale podmínky zůstávaly tvrdé.

Po květnovém náletu se situace dramaticky zhoršila. Němci okamžitě zahájili výstavbu obranných pozic v okolí závodu. V okolí vyrůstaly bunkry a protiletadlová děla byla rozmístěna až do vzdálenosti osmi kilometrů.

„Poslední nálet, který jsem zažil, přišel 16. ledna 1945 večer. Kolem desáté hodiny se rozezněly sirény a my už byli připravení – spali jsme oblečení, s vědomím, že může přijít další útok. Tentokrát byly brány závodu otevřené, aby byl možný rychlý únik k bezpečným místům. Kdo měl kolo, naskočil a ujížděl, co nejdál to šlo. S kamarádem Vencou Trégrem jsme se ukryli v krytu u Litvínova.

Když jsme po náletu vylezli ven, v dálce asi pět kilometrů byla vidět obrovská rudá záře. Celá továrna hořela. Po tomto útoku byl závod STW definitivně vyřazen z provozu a produkci pohonných hmot se už do konce války nepodařilo obnovit. Až později jsem se dozvěděl, že nálet provedlo britské Královské letectvo (RAF) ve třech vlnách. Totální nasazení sice pokračovalo, ale všichni jsme už cítili, že konec války je blízko – i když to tehdy ještě nikdo neřekl nahlas.“

Dne 5. května 1945, kdy se Budyně nad Ohří nacházela v napjatém přechodovém období, se jejími ulicemi rozléhal zvuk spěšných kroků a tichých obav. S ustupujícími nacistickými silami, které město opouštěly, a s vědomím, že přechod z okupace na osvobození nebyl bez nebezpečí, obyvatelé věděli, že tento proces není jen symbolický. První vlny sovětských a československých jednotek teprve měly město plně zabezpečit, a lidé se pustili do těžkého úkolu – sundávání německých nápisů. Tento čin nebyl jen gestem naděje, ale i krokem do neznáma. Strach byl všudypřítomný. Ti, kteří se do úkolu pustili, věděli, že jakýkoli chybný krok by mohl vést k okamžité odvetě. Každý odstraněný nápis byl nejenom aktem svobody, ale i nejistoty, co přijde dál, když byla městská atmosféra ještě napjatá mezi okupací a osvobozením.

Zvuk uvolněných cedulí dopadajících na kamennou dlažbu zněl jako ozvěna přelomové chvíle. Náměstí, po léta strnulé pod okupační kontrolou, teď pulzovalo nervózní energií. Viktor Man byl jedním z těch, kdo se odhodlali jednat. Zatímco někteří přihlíželi z chodníků, jiní pomáhali. Všichni si ale uvědomovali, že každý další nápis, každé setření německého jména, je krokem k nové budoucnosti – ale i krokem do nejistoty.

Strhávali nápisy, jako by z města strhávali samotnou přítomnost okupace. Ale věděli, že německé jednotky jsou stále nablízku, a jakýkoli chybný krok mohl být jejich poslední. V těch chvílích se svoboda neměřila velkými gesty, ale tichým odhodláním a strachem, který se nedal setřást.

Po odchodu nacistických jednotek v květnových dnech roku 1945, kdy se fronta blížila k českým hranicím a pád nacistického Německa byl otázkou hodin, proudily přes Budyni nad Ohří kolony ustupujících německých vojáků. Město ležící na strategické trase mezi Roudnicí nad Labem a Lovosicemi se stalo přirozeným koridorem pro vojenský pohyb směrem na západ. Vojáci směřovali k demarkační linii, kde doufali, že se dostanou do zajetí americké armády, a vyhnou se tak zajetí sovětskému.

Mezi ustupujícími jednotkami byli nejen pěšáci, ale i zbytky týlových složek a různých pomocných útvarů. Někdy šlo o organizovaný ústup s výzbrojí, jindy o chaotický odchod rozvrácených zbytků armády. Přestože byl rozklad německé armády zjevný, vojáci byli stále ozbrojeni a jejich přítomnost v ulicích působila tísnivě.

V Budyni tehdy ještě neexistovala síla, která by mohla kolony zastavit nebo odzbrojit. Revoluční výbor se teprve formoval, koordinoval se a čekal na rozhodující okamžik. Obyvatelé sledovali situaci s napětím – věděli, že jediný incident by mohl mít tragické následky. Někteří prchající vojáci se chovali klidně, jiní nervózně, s prsty na spouštích. Atmosféra byla napjatá, ale dosud nedošlo ke konfrontaci.

Byl to přelomový moment – moc ještě nebyla odzbrojena, ale už ztratila autoritu. V těchto hodinách vznikaly poslední fotografie nacistických vojáků procházejících Budyní, často zachyceni nevědomky objektivem člověka, který si uvědomoval, že právě dokumentuje končící kapitolu dějin.

Důstojníci Wehrmachtu, kteří po většinu války sídlili přímo v Budyni, se v prvních květnových dnech připravovali na urychlený odchod. Ve městě zůstalo jejich zázemí, improvizované kanceláře i části vybavení, přesto se snažili odvézt, co mohli. Vojenské nákladní vozy byly narychlo plněny zavazadly, pytli s výstrojí, dokumenty a zásobami.

Ústup probíhal ve spěchu a pod tlakem. Konec války byl na dohled a pobyt ve městě se každou hodinou stával nebezpečnějším. Někteří důstojníci byli naposledy spatřeni na náměstí – dávali rozkazy, nasedali do vozidel a mizeli směrem na západ. V očích měli jedinou naději – že se jim podaří vzdát Američanům dřív, než dorazí Rudá armáda.

Po odchodu německých jednotek se Budyně nad Ohří ocitla v přechodovém stavu mezi okupací a osvobozením. Fronta se neúprosně blížila k českým hranicím a pád Třetí říše byl otázkou hodin. Městem začaly projíždět různé vojenské formace – mezi prvními se objevily průzkumné jednotky Rudé armády, které směřovaly k demarkační linii. Jejich úkolem bylo zmapovat terén a připravit cestu hlavním silám.

Pro místní obyvatele představovala tato vozidla nejen vojenskou techniku, ale i symbol naděje – tichý důkaz, že okupace skutečně končí. Přestože šlo jen o menší předvoj, jejich přítomnost výrazně změnila atmosféru ve městě. Budyně nad Ohří se stala součástí širšího osvobozovacího postupu, který postupně stíral stopy nacistické moci.

V těchto hodinách se začal formovat i revoluční výbor, který měl za úkol převzít řízení města a zajistit bezpečnost. V jeho čele stanul Oldřich Medonos. Úkolem výboru bylo připravit město na konec války a zároveň chránit civilní obyvatelstvo před nevyzpytatelnými situacemi spojenými s ustupujícími nacistickými silami.

Tento přelomový okamžik představoval víc než jen vojenskou změnu. Symbolizoval začátek obnovy. Místní obyvatelé, kteří po léta žili v tichém odporu, se nyní postavili tváří v tvář důsledkům války – a rozhodovali, jakým způsobem se vypořádat s těmi, kdo okupaci sloužili. Každé rozhodnutí bylo těžké, ale zároveň potvrzovalo, že Budyně opět patří jejím lidem.

Po příjezdu první sovětské jednotky do Budyně a po ústupu německých vojsk začal revoluční výbor okamžitě jednat. Rozhodl se zadržovat nacistické vojáky, kteří se ještě pokoušeli uniknout západním směrem – s vědomím, že každou hodinou přibývá odpovědnosti i rizika.

Revoluční výbor, jak tomu bylo i v jiných městech v Československu, tvořili místní obyvatelé, kteří se rozhodli převzít odpovědnost v době bezvládí. Klíčovou roli sehrál budyňský rodák a štábní kapitán Vladimír Pohořálek, který koordinoval činnost výboru, a také Josef Paudera starší – někdejší hodinář a velitel hasičského sboru. Díky své autoritě a organizačním schopnostem se aktivně zapojil do zadržování příslušníků nacistických jednotek.

V květnových dnech 1945 se členové revolučního oddílu pod Pauderovým vedením zaměřili především na zadržení ustupujících příslušníků SS a dalších nacistických složek, kteří byli odpovědní za mnohé zločiny a které byly považovány za nejnebezpečnější. Tito vojáci se pokoušeli uniknout směrem na západ, ale budyňáci jejich úprk přerušili.

V ulicích města došlo i k několika dramatickým střetům, kdy byli ozbrojení muži odzbrojeni přímo před očima civilistů. Revoluční garda složená z místních obyvatel, často vyzbrojených jen ukořistěnými či improvizovanými zbraněmi, musela jednat rychle a rozhodně – s vědomím, že zaváhání by mohlo ohrozit ostatní. Každý zadržený mohl být tím posledním, kdo ještě vystřelí. Byla to ukázka odvahy, která se rodila z let potlačovaného hněvu i touhy po spravedlnosti.

Zadržení vojáci byli umístěni do věže budyňského zámku, která posloužila jako provizorní věznice. Tato akce nebyla běžným formálním odbojem, ale projevem odporu vůči těm, kdo způsobili nejvíce utrpení. O jejich dalším osudu rozhodoval revoluční výbor – někteří byli předáni spojeneckým jednotkám, jiní zůstali pod dozorem až do konce války.

Tyto události ukazují, že i bez formálního vojenského výcviku dokázali obyčejní lidé převzít odpovědnost za ochranu města. V době, kdy nacistický režim kolaboval, ale zůstával nevyzpytatelný, se Budyně stala svědkem civilního odporu – klidného, odhodlaného a zakořeněného ve spravedlivém hněvu i dlouho zadržovaném strachu.

V průběhu války byli totálně nasazení pracovníci, kteří byli přiděleni k různým pracovním táborům a závodům po celé Říši, nuceni žít v těžkých a často nelidských podmínkách. Ať už šlo o chemické závody v Záluží, továrny v Basdorfu, těžební oblasti v Sasku a Porúří, nebo doly na Ostravsku – všude vládla dřina, podvýživa, strach a beznaděj.

S přibližujícím se koncem války začali někteří z těchto pracovníků, rozptýlených po různých koutech okupované Evropy, pomalu směřovat zpět domů. Většina věděla, že svoboda je blízko – i když nikdo netušil, kdy přesně přijde. Mezi navrátilci byli nejen Češi, ale i Ukrajinci, Poláci, Francouzi, Belgičané a další civilisté, kteří sdíleli podobný osud. Po letech v táborech, továrnách a těžebních oblastí znamenal návrat domů hlubokou úlevu – i když to často byl návrat do měst zničených válkou a do životů, které už nikdy nebyly jako dřív.

Někteří z navrátilců procházeli Budyní pěšky, jiní přijížděli na povozech, jízdních kolech nebo ve vozech spojeneckých armád. Setkávali se s místními, sdíleli své příběhy a hledali cestu zpět do běžného života. Jejich návrat byl nejen osobním vítězstvím nad válkou, ale i tichým svědectvím o tom, co dokázal člověk vydržet. A zároveň – silným znamením, že válka skutečně končí.

Dne 9. května 1945 dorazily do Budyně první osvobozující tanky Rudé armády, spadající pod velení maršála Ivana Koněva, velitele 1. ukrajinského frontu. Ulice Budyně nad Ohří zaplnily zástupy obyvatel, kteří se spontánně scházeli, aby přivítali své osvoboditele. Davy se hrnuly k vozidlům, někteří vybíhali na silnice a tleskali, jiní vítali vojáky v slzách – vděční za konec války a konec tyranie, která je tolik let sužovala. Mnozí podávali rudoarmějcům šeříky – symbol nově nabyté svobody a naděje. Ve vzduchu byl cítit dech úlevy. Strašný sen války byl u konce.

Jak tanky projížděly městem, následovala je těžká vojenská technika – obrovské nákladní vozy, obrněné transportéry, ale i povozy tažené koňmi, vezoucí vojáky, zásoby a zraněné. Některé kolony se zastavovaly, aby vojáci vystoupili a podělili se o radost i hrdinství, které je do těchto míst přivedlo. Každý pohled na přijíždějící techniku byl potvrzením, že válka končí. Lidé se dívali na projíždějící kolony jako na zázrak – těžké stroje, které kdysi vzbuzovaly strach, teď přijížděly jako poslové svobody.

Mezi přihlížejícími stáli i mladí budyňští kluci, kteří s očima plnýma úžasu sledovali příjezd vojáků Rudé armády. Někteří v nadšení dokonce naskočili na tanky a svezli se ulicemi města – gesto radosti a fascinace, které zůstalo v paměti jako obraz svobody v pohybu. Ačkoliv neodjeli daleko, tento okamžik se zapsal do jejich životů jako jeden z nejintenzivnějších zážitků – konec války prožívali nejen očima, ale celým tělem. Zatímco dospělí chápali vážnost chvíle, dětem zůstala vzpomínka na tank, který na okamžik přestal být nástrojem války a stal se pohyblivou oslavou vítězství.

Tato vítaná přítomnost sovětských jednotek znamenala nejen konec okupace, ale i přechod k nové kapitole, kterou budoucnost přinese. Pro Budyni to byl den plný emocí – radosti, vděčnosti, ale i tichého napětí, protože lidé věděli, že už nejsou pod nadvládou nacistů, ale nyní se stali součástí nového pořádku. Děti, které se ještě nedávno držely stranou cizích uniforem, teď běžely vstříc těm novým – bez obav, se zvědavostí a důvěrou. Dospělí se usmívali, objímali se a tiše děkovali – ne jen za přežití, ale za novou šanci. V jejich očích se odrážela naděje, že zítřek už bude patřit jen jim.

Tanky, které pokračovaly směrem na Prahu, se staly symbolem vítězství. Zároveň však ohlašovaly období změn, v němž se město i celá země musely adaptovat na novou realitu. Obyvatelé Budyně vítali vojáky Rudé armády s vděčností, ale i s vědomím, že o skutečnou svobodu a nezávislost bude třeba dál usilovat. A přesto, právě v těchto chvílích vděčnosti, kdy vojáci ještě mávali z nákladních aut, se začal rodit nový příběh – tentokrát už bez výstřelů, ale plný otázek.

Po skončení hlavní ofenzívy a dobytí Prahy zůstaly v některých městech, včetně Budyně nad Ohří, vybrané sovětské jednotky. Jejich hlavním úkolem bylo stabilizovat situaci v právě osvobozených oblastech a zabránit možným incidentům – zejména v době, kdy se ještě pohybovaly zbytky ozbrojených nacistických jednotek. Vojáci Rudé armády potřebovali po těžkých bojích odpočinek, bylo nutné opravit techniku, doplnit zásoby a zajistit bezpečnostní dohled. V této fázi už nešlo jen o vojenské vítězství, ale i o schopnost udržet pořádek v místech, kde se měnil režim a znovu nastupoval civilní život.

Součástí těchto operací bylo i zajištění zásobování – v Budyni byla zřízena polní kuchyně a v podhradí zámku umístěno dočasné stádo dobytka pro potřeby armády. Sovětské jednotky zůstaly ve městě několik týdnů, během nichž hrály důležitou roli v zabezpečení regionu a překlenutí přechodného období mezi válkou a obnovou. Jejich přítomnost byla viditelná, ale klidná – vojáci vykonávali svou službu, opravovali výstroj, vařili jídlo a zároveň navazovali první, opatrné kontakty s místními. Jakmile byla situace stabilizována, přesunuli se do dalších oblastí, kde pokračovali ve svých úkolech. Přestože zde pobývali jen krátce, zůstali zapsáni v paměti města jako ti, kdo přinesli konec války – a s ním i první nádech svobody.

Pouhých šest dní po osvobození města, dne 15. května 1945, přistál na poli za Průhonem americký transportní letoun Douglas C-47 Dakota. Josef Paudera vzpomíná: „Jeho silueta se zaleskla ve slunci a způsobila mezi místními nebývalý rozruch – nad Budyní se totiž vznášela nejen ozvěna války, ale i nečekané znamení světa za horizontem války.“ 

Z letounu vystoupil generálporučík Joseph Lawton Collins, velitel VII. sboru americké 1. armády, který od června 1944 vedl své jednotky při vylodění v Normandii, postupu Francií a během závěrečného tažení do nitra Německa až do května 1945. Do Budyně dorazil 15. května 1945 v doprovodu důstojníků a vojenského štábu. Jejich příjezd nebyl pouhou návštěvou – byl výrazem úcty a sounáležitosti. V čele Budyně je přivítal generálmajor Rudé armády Gleb Vladimirovič Baklanov, velitel 34. gardového střeleckého sboru 5. gardové armády 1. ukrajinského frontu, který se ve dnech 6.–11. května 1945 účastnil pražské ofenzívy a dobytí Drážďan. Sovětskou delegaci doprovodil na městské náměstí, kde již čekal shromážděný dav obyvatel.

Náměstí, které ještě před týdnem neslo stopy okupace, teď zaplavily květiny, šeříky a barvy spojeneckých praporů. Lidé se mačkali na dlažbě, někteří stáli na špičkách jiní vylézali na okenní římsy, jen aby zahlédli příslušníky armády, která pomohla ukončit utrpení. Děti mávaly, muži salutovali a ženy s úlevou v očích sledovaly, jak se dvě vítězné armády zdraví stiskem ruky uprostřed města, které tak dlouho trpělo.

V tomto duchu následoval slavnostní ceremoniál, během kterého generál Collins vyznamenal sovětské důstojníky a vojáky. Poděkoval jim za odvahu a neochvějnost, s níž se Rudá armáda podílela na porážce nacismu. Hudba, která doprovázela slavnost, se nesla nad městem jako ozvěna nové naděje. Josef Paudera vzpomínal, že lidé stáli v naprostém tichu, někteří se neubránili slzám – v lesku uniforem a slunečním jasu prý zahlédli první skutečný obraz míru. „Byl to okamžik, kdy jsme poprvé po letech cítili, že znovu patříme do světa lidí,“ řekl.

Poté se delegace přesunula do Smíchovské restaurace (dnes Restaurace U Mlýna), kde na ni čekalo oficiální přivítání. Uvítací řeč pronesl předseda místního národního výboru Stanislav Eisenhamer, na něj navázal předseda revolučního výboru Oldřich Medonos. Slova vděčnosti zazněla i z úst štábního kapitána Vladimíra Pohořálka, který k hostům promluvil v angličtině a ruštině. Tato chvíle nebyla jen diplomatickým gestem, ale i hlubokým lidským poděkováním – symbolickým propojením dvou světů, které spojila válka a naděje na mír.

Na počest delegace se konala recepce s vystoupením tanečníků a pěvců z moskevského divadla. Do malé Budyně tak na chvíli vstoupila velká historie – do sálu, kde ještě před týdny panoval strach, zazněl smích, hudba a tiché připití na mír. Hostinu zajistil děkanský úřad, a pro americké a sovětské důstojníky byla připravena i zvláštní kuchyně v hotelu „Český lev“ na Masarykově náměstí (dnes Vinárna u Českého lva).

Tato návštěva byla jednou z mála svého druhu v Československu mimo hlavní město, byla nepsaným poděkováním i tichým oceněním odvahy těch, kteří bojovali jiným způsobem. Generál Collins, jeden z nejvýznamnějších amerických velitelů západní fronty, se v Budyni zdržel jen několik hodin – odletěl zpět ještě téhož dne. Ale v očích místních zůstala jeho návštěva hluboko zapsána jako vzácný okamžik, kdy se svět na chvíli zastavil a vzdal hold neviditelnému hrdinství.

Je pravděpodobné, že Lawton Collins, coby velitel amerického sboru, měl přehled i o podzemní továrně Richard v Litoměřicích. Zda věděl o sabotáži v Budyni, zůstává otázkou. Jeho návštěva tak malého města v den osvobození však mohla být symbolickým gestem – tichým uznáním odvahy těch, kteří beze zbraní podkopávali nacistický válečný stroj zevnitř.
Hrdinství Josefa Paudery, Miloše Šifaldy, Jaroslava Malečka, Viktora Mana a dalších obyčejných mužů z Budyně si zaslouží, aby nebylo zapomenuto. Neměli medaile ani vojenské hodnosti. Jen čisté svědomí a odvahu postavit se zlu – způsobem, který mohl stát život.

Po skončení druhé světové války a následném osvobození Československa začal proces vysídlení německé populace, který měl zásadní vliv na celou zemi. Tento proces, jenž byl součástí širšího poválečného uspořádání, zahrnoval jak organizovaný odsun Němců, tak i „divoký odsun“, při němž docházelo k násilí a rabování.
V Budyni nad Ohří, jako i v dalších městech, začali místní obyvatelé pod vedením revolučního výboru organizovat pomoc při odchodu uprchlíků, ale i zajišťování pořádků a bezpečnosti. Nacisté a jejich sympatizanti byli považováni za symboly útlaku a okupace, a proto, jakmile fronta přibližovala, byly podnikány kroky, jak se s těmito jednotlivci vypořádat. V této době nebylo neobvyklé, že byli zadržováni příslušníci SS a jiní vojáci, kteří se pokusili uprchnout před postupujícími spojeneckými silami.

Zatímco oficiální odsun začal až po konci války, obyvatelé už v této době podnikali kroky k ochraně nejen svého města, ale i národní cti. V této souvislosti docházelo k přímým opatřením – někteří uprchlíci byli předáni spojencům, jiní byli donuceni uprchnout bez možnosti návratu. Ústup německých vojáků a civilistů byl chaotický a plný překážek. Mnozí z nich čelili nejen odporu obyvatelstva, ale i hladu, vyčerpání, špatnému stavu cest a rozpadu základní infrastruktury. Nad vším navíc visela nejistota ohledně jejich dalšího osudu.

Během těchto posledních dní války se pro místní obyvatelstvo Budyně staly otázky národní identity a pomsty neoddělitelnou součástí poválečného vývoje. I bez formálního vojenského výcviku, místní obyvatelé hráli klíčovou roli ve formování poválečného uspořádání a vymezovali hranice mezi těmi, kteří byli považováni za okupanty, a těmi, kdo se postavili na stranu osvobození.

Vysídlení Němců pokračovalo, a i když tento proces probíhal ve více fázích a byl ovlivněn mnoha faktory, pro obyvatelé Budyně nad Ohří to byl jeden z mnoha způsobů, jak se vypořádat s břemenem minulosti a pokusit se vybudovat nový život na troskách zničené minulosti.

Josef Paudera o celé věci dlouho mlčel. Strach a pocit odpovědnosti, že pomáhal vyrábět součástku ke zbrani, která zabíjela, ho provázely celý život. Teprve na sklonku života, když v mém zájmu o historii poznal hlubší smysl, se otevřel. Byl jedním z mála lidí v Budyni, kteří tehdy vlastnili fotoaparát. Ukázal mi stovky snímků – a právě jeho důvěra a vzpomínky daly vzniknout tomuto článku. Daly hlas příběhu, který dosud nikdo neslyšel.

Tento článek vznikl na základě rozhovorů, které jsem vedl s Josefem Pauderou a Václavem Kindlem v roce 2004. Jeho první verze byla publikována o rok později v regionálním tisku k 60. výročí osvobození. Tehdy jsem zveřejnil pouze výpověď Josefa Paudery – vzpomínky Václava Kindla jsem tehdy považoval za méně podstatné a měl je navíc jen narychlo zaznamenané rukou na papír. Po letech jsem tyto poznámky znovu objevil a s odstupem i díky dostupným historickým zdrojům pochopil jejich mimořádnou hodnotu. Až zpětně jsem si uvědomil, jakému nebezpečí čelil a jak výjimečný příběh se v jeho slovech skrýval. Zápisky jsem musel po sobě luštit pod lupou – ale stálo to za to. Dnes, v květnových dnech roku 2025, článek zveřejňuji znovu – symbolicky k 8. květnu, výročí osvobození. Je výrazně rozšířený o historické souvislosti, technické detaily a zejména o výpověď Václava Kindla, která ukazuje, že hrdinství se často skrývá v tichu. Dnes vím, že to, co tehdy oba muži považovali za obyčejnou zkušenost, bylo ve skutečnosti přežití na hraně smrti.

Dle Židovské obce žilo v Budyni v roce 1930 celkem 39 Židů – přibližně 2,5 % všech obyvatel města. Druhou světovou válku nepřežilo 33 Židů, kteří měli v Budyni své poslední trvalé bydliště.

Podle vzpomínek Josefa Paudery však byla židovská komunita v Budyni početnější – jejich počet odhadoval až na dvě stě osob. Dobové statistiky evidentně nezahrnovaly osoby židovského původu bez trvalého pobytu nebo ty, kteří zde žili jen dočasně.

Mnozí z budyňských Židů, kteří prošli Terezínem, byli později deportováni do vyhlazovacích táborů, především do Osvětimi. Mezi nimi byl i rodinný přítel rodiny Pauderů, lékař Viktor Pentlář, který zahynul v roce 1944 právě v tomto táboře smrti. Stejný osud potkal i rabína Filipa Kolkera, který byl deportován do ghetta Izbica, kde jeho život tragicky skončil. Jeho jméno bylo po válce zapsáno do svitku Tóry – jako tichá připomínka toho, že ani smrt nemůže vymazat památku spravedlivých.

V roce 2024 byla ve Spojených státech vydána pamětní brožura, která uchovává jména 34 židovských obyvatel Budyně nad Ohří zavražděných během holokaustu. Tato jména, zapsaná do paměti i do svitku pocházejícího přímo z Budyně, připomínají osudy konkrétních lidí, kteří byli součástí zdejší komunity:

Arnold Adler, Emilie Adler, Františka Adler, Rudolf Adler, Anna Eisinger, Marta Eisinger, Otto Eisinger, Richard Eisinger, Robert Eisinger, Valerie Eisinger, Marta Götzl, Oskar Götzl, Sidonie Götzl, Alois Glas, Berta Glas, Egon Glas, Irma Glas, Jindřiška Glas, Leo Glas, Ludvík Glas, Marie Glas, Bedřich Goldschmied, Ernst Goldschmied, Hedvika Goldschmied, Helene Goldschmied, Irma Goldschmied, Jakob Goldschmied, Margarete Goldschmied, Viktor Goldschmied, Dr. Viktor Pentlář, Alfred Weiner, Emil Weiner, Felix Weiner, Filip Kolker.

Jména, která nesmí umlknout – ani v paměti rodin, ani v historii města.

---

Městu Budyně nad Ohří, které si svou hrdinskou minulostí zaslouží, aby bylo připomínáno a ctěno. Obyvatelé tohoto města – ať už ti, kteří kráčeli jeho ulicemi v dobách okupace, nebo ti, kteří se postavili na stranu svobody – zanechali v srdci historie otisk, jenž nevybledne. Tento příběh je poctou jejich odvaze, trpělivosti a neochvějné víře v lepší zítřky. A také těm, kteří tuto památku dnes uchovávají živou.

Petr Čejka, rodák z Budyně nad Ohří