Článek
Pod tímto jménem ho zná celý svět – Jan van Helsing, ale ve skutečnosti se jmenuje Jan Udo Holey. Německý spisovatel, který už od 90. let poutá pozornost svými kontroverzními knihami o tajných společnostech, iluminátech, světovém bankovnictví a skrytých strukturách moci. Jeho nejznámější díla jako Tajné společnosti a jejich moc ve 20. století, Ruce pryč od této knihy nebo Kdo se bojí smrti?, se stala bestsellery – některé navzdory zákazům, jiné díky tomu, že otevřeně zpochybňovaly oficiální výklady reality.
Neexistuje žádný oficiální titul, který by mu přinesl uznání. Nenapsal beletrii, která by se objevila v učebnicích – a přesto ho četly statisíce lidí.
Někteří ho nazývají konspirátorem, jiní prorokem. Pro jedny šarlatán, pro druhé první, kdo řekl nahlas to, co „všichni tuší“. Jeho knihy jsou zesměšňovány – a přesto se dál čtou.
Je to opravdu jen důkaz bláznivé doby, nebo symptom něčeho hlubšího?
Van Helsing není tak důležitý jako důvod, proč ho lidé čtou. Protože teprve když přestaneme vnímat jeho jméno jako nálepku a začneme ho chápat jako zrcadlo epochy, která ztratila důvěru v autority, začneme vidět, co se za tímto fenoménem skutečně skrývá.
Touha po odpovědích. Nedůvěra ve „vysvětlení shora“. Překotné hledání smyslu ve světě, který přestal dávat smysl.
Mezi konspirací a vírou: krajina bez kompasu
Člověk, který se probudí ve světě, jenž mu přestal dávat smysl, začne hledat mapu. Neptá se, jestli je to mapa schválená úřady – ale jestli mu pomůže najít cestu.
Van Helsing nabízí právě tu mapu. Pokřivenou, diskutabilní, plnou symbolů, které nedávají jednoznačné odpovědi – ale vytvářejí dojem, že někdo ví. A to je v chaotickém světě víc než pravda. Je to úleva.
Lidé mu neuvěřili proto, že všechno, co píše, je pravda. Uvěřili mu proto, že byli unavení z toho, že jim nikdo jiný nevysvětlil, proč se jejich životní pocit neustále rozchází s tím, co slyší v televizi.
A tak vznikl mýtus.
Ne o autorovi, ale o hladu po smyslu.
Zakázané knihy chutnají sladce
Van Helsingovy knihy byly zakazovány, a tím rostla jejich přitažlivost. Zakázané ovoce chutná nejlépe, když v sobě nese náznak „tajemství, které se nemá znát“.
Ale možná je tu i něco jiného. Možná si lidé nekupovali jeho knihy kvůli jejich obsahu, ale kvůli tomu, že mezi řádky cítili souhlas se svou frustrací.
Chtěli slyšet, že nejsou blázni. Že není chyba v nich. Že „oni nahoře“ to vědí – a skrývají to.
A i kdyby se některé části ukázaly jako iluze, možná to byla vědomá mlha – zástěrka, která dovolila ukázat něco, co by jinak zůstalo navždy skryté. Mluvila jazykem čtenářů, nikoliv institucí.
Co nám tím svět říká?
Není podstatné, zda všechno, co van Helsing píše, je pravda. To nechť posoudí historici, novináři či skeptici. Ale něco zcela zásadního se skrývá za tím, že si jeho knihy našly tolik čtenářů.
Protože v tom množství lidí, kteří se k těmto textům vracejí, se neodráží důvěra ve spisovatele, ale nedůvěra ve svět, který mlčí, když lidé volají po odpovědích.
A možná je to největší zrcadlo, jaké Jan van Helsing nevědomky nastavil.
Neříká nám: „Takhle to je.“
Říká: „Podívej, kolik lidí už nevěří nikomu jinému.“
Proč právě van Helsing?
Není náhoda, že si zvolil právě toto jméno. Profesor Abraham van Helsing byl v románu Dracula tím, kdo jako první rozpoznal skutečné zlo skryté za maskou noblesy – a kdo se mu nebál postavit. Jan Udo Holey tímto pseudonymem naznačil, že se sám vidí jako ten, kdo odhaluje „upíry moderní doby“ – skryté predátory, kteří vysávají svobodu, vědomí i duchovní sílu lidí.
Někdo může namítnout, že si na hrdinu jen hraje. Jiný v tom ale uvidí upřímný pokus vdechnout roli, kterou svět potřeboval – i kdyby byla nedokonalá.
---
V Labyrintu Myšlenek se tomu říká: „Něco, co zůstává“, zvláštní ticho, které s tebou zůstane i po poslední stránce.
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
