Článek
Reklama. Slovo, které zní nevinně. Pár nápadů, trochu psychologie, nějaký ten slogan a barvy, které přitáhnou oko. Ale co když to nebyl jen nový nápad? Co když to byl první krok k hlubokému zapomenutí – nejen toho, co potřebujeme, ale i toho, kým jsme?
Protože někde mezi první cigaretou v ruce kovboje a rtěnkou, která „změní tvůj život“, se něco změnilo. Nejen na trhu – ale v nás.
Reklamní průmysl nás naučil, že nejsme dost. Že bychom měli být hubenější, úspěšnější, voňavější, výkonnější, šťastnější – a hlavně okamžitě. Že je s námi něco v nepořádku, dokud si nekoupíme, co nám právě nabízí.
Jen málokterý vynález tak zásadně přepsal naši vnitřní mapu hodnot jako právě reklama. Nešlo o produkt. Nešlo o potřebu. Šlo o pocit. A ten se dal zpeněžit.
Reklamy se začaly opírat o autority i emoce.
Ve 40. a 50. letech doporučovali cigarety sami lékaři – v bílých pláštích, s přesvědčivým tónem a důvěryhodným úsměvem. Nešlo o metaforu, ale o reálný obraz důvěry.
V 80. a 90. letech se dětem slibovalo, že budou šampioni – pokud si dají správné cereálie s kreslenou postavičkou. Není důležité, co jíš. Důležité je, co tím ukazuješ.
A muži? Ti se měli konečně stát respektovanými – s novým autem. Ne proto, že by ho potřebovali. Ale protože auto mělo říct světu: Zvládl jsem to. Patřím mezi vítěze.
Všechny tyto reklamy mluvily jedním jazykem: Takhle budeš dost dobrý.
A my jsme mu uvěřili. Tak moc, že jsme zapomněli, že to někdy bývalo jinak.
Možná by svět přišel o pár šťavnatých sloganů. Ale neztratil by tolik dětí, které dnes měří svou hodnotu lajky. Neztratil by tolik vztahů, které se rozpadly pod tlakem nerealistických představ. Neztratil by tolik duší, které přestaly věřit, že jsou dost takové, jaké jsou.
Nešlo o jeden billboard. Nešlo o jedno video. Šlo o nový jazyk, ve kterém se začalo mluvit ke světu. A ten jazyk neříkal: „Buď sám sebou.“ Říkal: „Buď tím, kým chceme, abys byl.“
A tak jsme si koupili iluzi.
Reklama není špatná, pokud slouží. Pokud informuje, ukazuje možnosti, inspiruje. Ale někde se z ní stala zbraň. Ostrá, tichá a přesná. A namířili jsme ji sami proti sobě.
Protože reklama přestala být nástrojem oznámení. Stala se sofistikovaným systémem formování lidské identity.
Neříká už: Tohle by se ti mohlo hodit. Začala říkat: Takhle bys měl vypadat. Takhle by ses měl cítit. Tohle bys měl chtít.
Moderní reklamní průmysl nevznikl s cílem prodávat věci. Vznikl s ambicí utvářet vnitřní svět člověka tak, aby se stal předvídatelným spotřebitelem. A ve jménu této předvídatelnosti se začal přepisovat kód lidské hodnoty.
Z původní identity se stalo něco, co je nutné vylepšovat, optimalizovat, upravovat, srovnávat. Člověk byl zbaven jistoty, že stačí být sám sebou. Byl vržen do nikdy nekončícího honu za nedosažitelným ideálem. Nikoli kvůli pravdě. Ale kvůli zisku.
Tam, kde dříve stačila otázka po smyslu, nastoupila otázka po značce. Tam, kde se dřív hledalo „kdo jsem“, začalo platit „co si o mně myslí ostatní“. A tam, kde měla psychika růst v bezpečí vlastního ticha, začala být nepřetržitě vystavována tlaku srovnávání.
Některé dějinné zlomy nebyly kruté – jen příliš tiché na to, abychom si jich všimli včas. Zrození reklamního jazyka bez etiky patří mezi ně.
Ten jazyk měl nést zodpovědnost dřív, než dostal moc.
A než začal mluvit ke světu, měl nejdřív složit přísahu.
Že nebude lhát. Že nebude krást identitu.
Že nebude učit děti, že musí být někým jiným, aby si zasloužily být milovány.
Možná bychom pak žili v jiném světě. Možná ne. Ale aspoň bychom věděli, kdo jsme, když se na chvíli nikdo nedívá.
V Labyrintu Myšlenek se tomu říká: normalizace vnitřní nejistoty jako nástroje ovládání.
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
