Článek
„Tento článek není ani pro Západ, ani pro Východ. Je pro zralého člověka.“
– Labyrint Myšlenek
Některé války nezačínají dělostřeleckou palbou, ale šepotem strachu. Rozplývají se dřív, než se vůbec narodí – ale v myslích milionů už hoří jejich plameny. „A někdy je ten největší strašák právě tím, kdo nikdy nepřijde.“
Dnes žijeme v době, kdy stačí náznak, aby se z něj stala předpověď. A když ji opakujeme dostatečně dlouho, promění se v nevyhnutelnou pravdu. „Rusko přece jednou zaútočí. Nezastaví se. Půjde dál – přes Polsko, až do Berlína.“ Slýcháme to z úst politiků, komentátorů i obyčejných lidí. Ale co když to není předpověď, ale projekce?
Co když ten, kdo skutečně kráčí k našim hranicím, není nepřítel zvenčí – ale strach uvnitř?
Mapa, která neodpovídá terénu
Začněme u faktů. Ačkoliv média ráda zobrazují Rusko jako nezastavitelnou rozpínavou sílu, realita je mnohem přízemnější:
- Ruská armáda má potíže zvládnout samotnou Ukrajinu. Vysoké ztráty, vyčerpané zásoby, logistické výpadky, nedostatečný výcvik a nízká morálka oslabují její schopnost udržet iniciativu.
- Ačkoliv ruský obranný rozpočet dnes převyšuje výdaje většiny jednotlivých evropských států, je to růst podmíněný krizí – vynucený sankcemi, izolací a mobilizací domácích rezerv. Zbrojí se za cenu vnitřního vyčerpání.
- Rusko bojuje především tam, kde má výhodu geografickou, historickou nebo zpravodajskou – a přesto i tam opakovaně naráží.
- Podle Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS) Rusko od začátku invaze ztratilo tisíce tanků a obrněných vozidel. Například přišlo o více než 1 400 hlavních bojových tanků a přes 3 700 bojových vozidel pěchoty (zdroj – IISS Military Balance 2025). Některé jednotky přišly o výraznou část své techniky – podle dostupných analýz jim chybí značná část původní výzbroje, což ovlivňuje jejich bojovou kapacitu. Ztráty nejsou jen taktické – jsou strukturální.
- Podle ukrajinské vojenské rozvědky tvoří severokorejské dodávky až 50 % ruské dělostřelecké munice. Pyongyang navíc poskytl Rusku desítky balistických raket a stovky samohybných houfnic M-1989 Koksan (zdroj – Novinky.cz, zdroj – ČT24).
- Zároveň dochází k integraci tisíců severokorejských vojáků do ruských jednotek, kteří byli dle několika zdrojů nasazeni například v Kurské oblasti. Nasazení cizí pracovní síly a vojáků svědčí o tom, že ruský válečný stroj není samostatně udržitelný (zdroj – Novinky.cz, zdroj – Novinky.cz)
Kdyby byla ruská armáda skutečně nezastavitelná, nemusela by nakupovat drony z Íránu a munici ze Severní Koreje. Nemusela by povolávat vězně, aby udržela frontovou linii. Neexistuje žádná realistická vojenská ani ekonomická kapacita, která by umožňovala invazi do NATO. A Kreml to dobře ví.
Útok na Západ jako mýtus
Ti, kdo šíří obavu z „ruské invaze na Evropu“, buď nerozumí základům geopolitiky, nebo je využívají k vlastním cílům. Vstup Ruska do války proti NATO by znamenal okamžité zničení vlastní ekonomiky a potenciálně i samotného režimu.
Rusko ví, že nemá co získat – jen všechno ztratit.
Historicky Rusko častěji útočilo tehdy, když cítilo slabost nebo nestabilitu protivníka – přímý konflikt se silnými, stabilními aliancemi, jako je NATO, byl vždy vnímán jako příliš rizikový. A už vůbec ne na alianci, jakou je NATO. Ani Sovětský svaz, s několikanásobně větším vlivem, si netroufl. Putinova Ruská federace je slabší, izolovanější a závislejší než kdy dřív.
Hranice, které kreslíme v hlavě
Proč tedy tolik lidí věří, že „Rusko nás jednou napadne“?
Protože někdy je jednodušší věřit na černobílý svět. Protože když existuje jasný nepřítel, nemusíme se dívat do vlastního zrcadla. Nemusíme řešit rozdělenou společnost, ztrátu důvěry v instituce, rozklad výchovy, přetížení zdravotnictví, krizi hodnot.
Mýtus o nepříteli drží národ pohromadě. Pravda ne.
A tak si stavíme zeď ne proti tankům, ale proti sobě samým.
Ztracená odvaha k realitě
Evropa dnes nečelí hrozbě invaze. Čelí hrozbě vlastního úpadku. Politické tříštění, ekonomická závislost, technologická zaostalost, demografické stárnutí – to jsou tichá ohrožení, která nejezdí v tancích, ale sedí za stolem v Bruselu, Berlíně nebo i v Praze.
Strach z Ruska se tak stává prostředkem k odklonění pozornosti. Například podle analýzy Atlantic Council by ruský útok na NATO znamenal destrukci samotného režimu, a proto je extrémně nepravděpodobný (zdroj – Atlantic Council). Příběhem, který má překrýt to podstatné – že jsme možná silní na papíře, ale slabí v duchu.
Nepřítel, kterého jsme si vymysleli
Ano, válka je skutečná. Umírají lidé. Ukrajina trpí. Ale ne každá válka musí být i naší. Ne každá hrozba je globální. A ne každá představa je prorocká.
V tom zrcadle, kde hledáme tvář agresora, někdy zahlédneme vlastní stín. Ne Rusko, ale naše potřeba vidět svět v kostýmech.
Nepřítel, kterého jsme si vymysleli, není reálný. Ale důsledky víry v něj – ty už reálné jsou.
Poznámka Labyrintu Myšlenek:
Tento článek nevznikl jako obhajoba žádného režimu, ideologie ani geopolitického bloku. Je založen na datech a analýzách z let 2024–2025 (zejm. IISS a SIPRI) a není psán proti Západu ani na obranu Východu. Je určen těm, kdo ještě neztratili odvahu přemýšlet jinak – s odstupem, hloubkou a bez potřeby okamžitě zaujmout pozici.
Nehledáme viníky, ale slepá místa. Neříkáme, že Rusko má pravdu. Říkáme, že pravda se nedá najít v předsudku. Obrana není silnější, když je postavená na panice – ale když je vědomá. Mýtus o nezastavitelném nepříteli není projevem síly, ale psychologické slabosti.
Můžeme být proti invazi a přesto nesouhlasit s tím, jak Západ zneužívá obraz nepřítele k zakrývání vlastního úpadku. „To není cynismus. To je odvaha dívat se na sebe.“
V Labyrintu myšlenek se tomu říká: článek, který z pohledu historie nebude „proruský“, ale kriticky evropský.
Historie nezná nevinné. Jen nepochopené. A čím víc propagandy, tím méně porozumění. Všichni věděli, kam to směřuje – jen doufali, že ten druhý uhne.
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
