Článek
Kdysi si státy vydělávaly na svůj chod samy. Dnes si půjčují – od těch, kteří sami netisknou hodnoty, ale jen peníze. Kde se ztratila soběstačnost národů? A proč jsme si toho skoro nikdo nevšimli?
Byly doby, kdy suverénní státy stály na vlastních nohách. Výběr cla chránil domácí trh, přinášel příjmy do státní kasy a zároveň podporoval soběstačnost. Obchod byl přirozenou výměnou, ne soutěží o nejnižší cenu. Pak ale přišel zlom – tichý, nenápadný, ale zásadní. Místo příjmů z cla přišly daně z příjmu. A s nimi nový typ závislosti, který málokdo chápe.
Změnil se způsob, jakým státy financují svůj provoz. Přestaly vybírat peníze za zboží, které přichází zvenčí, a začaly je vybírat od vlastních občanů. Zároveň se staly klienty soukromých centrálních bank – entit, které nejsou vlastněny státem, ale přesto určují hodnotu jeho měny.
A právě tady začíná příběh, o kterém se mluví jen potichu.
Co je to vlastně „nezávislá“ centrální banka?
A komu tato nezávislost skutečně slouží?
Federální rezervní systém Spojených států – známý jako FED – byl založen v roce 1913. Od té doby je americká měna emitována nikoliv vládou, ale tímto systémem. A každý dolar, který americká vláda potřebuje, je ve skutečnosti půjčkou – s úrokem. Úroky se pak splácejí z daní amerických občanů. Tento model není výjimkou, ale vzorem, který přijala většina zemí světa.
Zatímco si lidé myslí, že stát „tiskne peníze“, realita je jiná. Stát si je půjčuje. A ten, kdo půjčuje, má moc.
Není tedy divu, že návrat k původnímu principu – tedy financování státu přes cla a nikoli přes daně a úvěry – vyvolává v některých kruzích neklid. Ne kvůli číslům a procentům, ale kvůli samotné představě, že by stát mohl být opět soběstačný. Že by mohl znovu rozhodovat o svých zdrojích, bez prostředníků.
Donald Trump ve svém posledním projevu nepřímo otevřel toto téma. Aniž by jmenoval konkrétní aktéry, poukázal na rok 1913 jako na přelomový okamžik. Rok, kdy USA zrušily většinu cel, přijaly daň z příjmu a založily FED. Kdo se podívá na mapu toku peněz od té doby, pochopí, proč jsou některé myšlenky v moderní politice považovány za nebezpečné.
Ale otázka nestojí, jestli je to nebezpečné. Otázka zní: Pro koho?
Kdo má právo tisknout peníze, má právo rozhodovat o světě
Když John F. Kennedy v roce 1962 podepsal exekutivní příkaz č. 11110, kterým chtěl umožnit americkému ministerstvu financí vydávat vlastní bankovky kryté stříbrem, zasáhl tím přímo do srdce systému, který se tvářil jako neutrální. Nešlo jen o reformu měny, ale o symbolickou výzvu: vrátit peníze pod kontrolu státu. O rok později byl zastřelen. Souvislost se nikdy neprokázala – a právě to je na celém příběhu nejvýmluvnější.
Možná není důležité, co se stalo. Důležité je, co se už nikdy nestalo znovu. Až do dnešních dnů.
Až nyní. Donald Trump svými kroky a výroky – i když opatrnými – znovu otevřel myšlenku, že stát by mohl být soběstačný. Že by nemusel být závislý na soukromých úvěrech s úrokem, ale mohl by si na svůj provoz vydělat sám. A v tom spočívá podstata současného napětí.
Opravdu jsme si zvolili tento systém? Nebo jsme v něm jen vyrostli?
Dnešní svět se utvářel pomalu, často nepozorovaně. Postupným přepisem definic, významů a hodnot. Slova jako „volný trh“, „neviditelná ruka trhu“ nebo „nezávislá měnová politika“ se stala mantrami moderního ekonomického uvažování. Ale pod těmito slovy se skrývá jednoduchý fakt: státy už dávno nejsou pány svých příjmů. A většina lidí si toho nikdy nevšimla.
Vyměnili jsme soběstačnost za komfort, stabilitu za iluzi růstu a národní zodpovědnost za globální závislost.
Peníze už dávno nejsou jen prostředkem směny. Staly se nástrojem řízení – a ten, kdo je ovládá, může ovládat trhy, vlády i myšlení lidí. A právě proto je diskuse o celně-měnové politice daleko důležitější, než by se mohlo zdát. Nejde o čísla. Jde o princip.
Kam směřuje svět, který nedrží otěže své vlastní měny?
Čím více se globalizace prohlubovala, tím více se státy vzdávaly vlastní kontroly nad zdroji. Centrální banky, ač formálně nezávislé, se staly nedotknutelnou součástí mocenského řetězce. Otázky ohledně jejich fungování byly označeny za extremistické nebo nevhodné.
Jenže není extremistické ptát se. Naopak – právě nekladení otázek nás dostalo tam, kde jsme dnes.
Není důvod hledat spiknutí. Stačí sledovat tok peněz.
Ten, kdo má právo emitovat měnu, má právo určovat pravidla. Ten, kdo má právo vybírat daně, má právo trestat. A ten, kdo drží oba nástroje současně, má ve své moci osud lidí – aniž by musel být zvolen.
Zpět ke clům, nebo vpřed ke svobodě?
Trumpův návrat k celní politice je jen jednou z možností, jak narušit současný systém. Neznamená to konec daní ani zánik FEDu. Ale znamená to symbolické zpochybnění dlouholeté doktríny, že stát nemá právo rozhodovat o vlastních zdrojích bez svolení „nezávislých struktur“.
Je to křehká rovnováha. Mezi stabilitou a suverenitou. Mezi pohodlím a odpovědností.
A možná nadešel čas se ptát, kam jsme vlastně chtěli dojít. Jestli je globalizace přirozený vývoj, nebo produkt velmi konkrétních rozhodnutí. A hlavně: jestli máme právo to změnit.
Možná jsme si zvykli žít ve světě, kde stát už není otcem, ale účetním. Kde suverenita je jen slovo v ústavě a daně jsou cenou za iluzi pořádku. Možná jsme si příliš dlouho nechávali vysvětlovat, že tomu nerozumíme, že ekonomika je složitá a my máme jen pracovat, platit a důvěřovat.
Ale každé impérium padlo v okamžiku, kdy si jeho lidé začali znovu klást jednoduché otázky.
Kdo vybírá daně?
Kdo tiskne peníze?
A komu tím slouží?
To nejsou otázky pro revoluci. To jsou otázky pro dospělou společnost.
Protože jednou možná pochopíme, že nejde o zlato v trezorech ani o čísla na obrazovkách. Jde o právo rozumět systému, který nás řídí – a mít možnost ho změnit, pokud přestane sloužit těm, kdo ho platí.
V Labyrintu Myšlenek se tomu říká tichá svoboda – ta, která nevolá po krvi, ale po pravdě.
---
Použité a doporučené zdroje:
1. Zákon o Federálním rezervním systému (Federal Reserve Act, 1913)
Základní právní dokument, kterým byl vytvořen Federální rezervní systém jako centrální banka Spojených států amerických. Přijat Kongresem v roce 1913.
2. Výkonný příkaz prezidenta Johna F. Kennedyho č. 11110 (1963)
Prezidentský dekret, kterým bylo Ministerstvu financí USA umožněno vydávat stříbrem kryté bankovky. Tento příkaz nikdy nebyl formálně zrušen, ale jeho uplatňování ustalo krátce po Kennedyho smrti.
3. Archiv prezidenta USA – The American Presidency Project
Oficiální sbírka výkonných nařízení amerických prezidentů vedená Kalifornskou univerzitou v Santa Barbaře.
4. Wikipedia (anglická verze)
– Executive Order 11110
– Federal Reserve Act
Encyklopedické shrnutí historických událostí, dat a souvislostí.
5. Investopedia
– Definice pojmů: centrální banka, měnová politika, fiat měna, suverenita státu
Přehledné a nezávislé vysvětlení klíčových ekonomických konceptů.
Použité informace vycházejí z veřejně dostupných historických dokumentů, odborných definic a archivních záznamů. Uvedené zdroje lze dohledat prostřednictvím oficiálních archivů a uznávaných vzdělávacích platforem. A kdo chce vidět ještě víc, ten už stejně ví, kde hledat.
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
