Článek
Na ulicích Philadelphie chodí lidé, kteří se nehýbou. Kymácejí se ve zpomaleném filmu, hlava svěšená, tělo zlomené, kůže odumírá zaživa. Připomínají spíš trosky než bytosti. Říká se jim „zombie“ – ale ne proto, že by je pokousal virus z hororu. Jejich mozkem i tělem protéká levná směs fentanylu a xylazinu. Látka, kterou veterináři používají k uspávání koní. Člověk po ní přestává cítit bolest. A právě tím to celé začíná.
Tento článek ale není o drogách. Je o bolesti. O její přítomnosti – i nepřítomnosti. A o tom, co se stane se společností, když bolest vytěsní, místo aby jí porozuměla.
Amerika bez bolesti
Xylazin není nová droga. Nový je způsob, jakým se stal odpovědí. Lidé neberou tuto látku, protože chtějí vidět barvy nebo zažít extázi. Berou ji proto, že chtějí necítit nic. Žádné výčitky, žádnou minulost, žádnou zimu v kostech. Jen prázdno. A v tom je ten pravý děs – zombie nejsou lidé bez vůle, ale lidé bez bolesti.
Společnost, která se učí utíkat od každého nepohodlí, bude dřív nebo později čelit následkům. Místo přijetí bolesti jako učitele ji potlačíme práškem, scrollováním, chladem ironie. A pak se divíme, že city mizí, že empatie bolí víc než samota.
Když přestaneš cítit, přestaneš žít
Bolest není opak života. Je jeho důkazem. Je hranicí, která chrání – a přitom volá. Když si spálíme prst, víme, že jsme naživu. Když nás zradí blízký, víme, že jsme milovali. Ale když přestane bolet všechno, je konec.
Města jako Filadelfie jsou jen symptomem. Tělo společnosti odmítlo bolest, a tak se rozpadá zevnitř. Není to kolaps drog, ale kolaps smyslu. Xylazin není příčina. Je odpověď. Na neviditelné zoufalství, na tichou otázku: „K čemu to celé je?“ A když nikdo neodpoví, vezme si člověk mlčení do vlastních rukou.
Smrt, která se nehýbe
Lidé s dírami v kůži, zpomalenými gesty a zakaleným pohledem nejsou jen obrazem chemické krize. Jsou obrazem ztracené duše západní civilizace. Společnosti, která věří v technologie, ale ne ve smysl. Která umí změřit všechno – kromě prázdnoty.
Pod nánosem statistik, prevencí a dotací leží nepojmenovaná skutečnost: někteří lidé prostě přestali chtít žít. Ne kvůli chudobě. Ale kvůli tichu, které se jim vkradlo do života. Kvůli absenci spojení. Blízkosti. Něhy. Boha. Nebo aspoň něčeho, co by přesáhlo další dávku.
Nový druh smrti
Kdysi byl strach z drog spojený s přeháněním. Dnes je realita horší než nejtemnější propaganda. Xylazin ničí tkáň. Doslova. Tělo hnije, i když je člověk stále naživu. Vzniká nový typ smrti: smrt zaživa, bez pohřbu, bez pozornosti, bez slz.
A možná právě proto o tom nechceme mluvit. Protože kdybychom se dívali dost dlouho, mohli bychom si všimnout, že stejná smrt – jen v jiné formě – už dávno sedí vedle nás v tramvaji, nebo stojí v kanceláři u automatu na kávu.
V zrcadle zombie nevidíš je – ale sebe
Tento článek není o Americe. Není o drogách. Je o tom, co se stane, když bolest ztratí své místo v kultuře. Když se místo vztahu volí únik, místo dotyku dávka. Když svět uvěří, že přežít je důležitější než cítit.
Protože pak už nezáleží, jestli je droga ilegální. Záleží jen na tom, že jsme se stali společností, která nechce cítit. A to je horší než jakýkoli jed.
V Labyrintu Myšlenek se tomu říká: smrt bez hlasu.
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
