Článek
(Podle skutečné události)
Pro cestu do Olomouce mám zaplacenou první třídu. Tam i zpět. Vybral jsem si místo po směru jízdy, protože člověk se chce na tu Moravu dívat čelem, ne zády.
Všechno vypadalo slibně – plán cesty, e-mail s jízdenkou. A pak přišla realita.
Přijdu do vagonu, najdu své místo… a co nevidím? Sedím proti směru jízdy. V plánku při koupi bylo jasně „po směru“! Kdosi zjevně otočil celý vagón. No nic, říkám si – to se stane. Hlavně že mám elektřinu, zapojím notebook a udělám něco užitečného do práce.
Zastrčím kabel… a nic. Zásuvka mrtvá. Zkouším druhou naproti a také nic…
„Nevadí,“ říkám si, „aspoň si dám kávu, jsem přeci v první třídě!“
Jenže ani to se nekonalo. Po dlouhém čekání konečně prošla holka v uniformě okolo, která mi s lítostí oznámila:
„Kávovar nejde, máme problém s elektrikou.“
Aha. Takže nejen zásuvky, ale i bar bez proudu. Kdo by to čekal – v roce 2025, ve vlaku EuroCity.
U České Třebové začalo být všem ve voze chladno. Takové to ticho před bouří. Lidi si postupně berou bundy. Najednou přijde průvodčí:
„Vážení cestující, v tomto voze máme technický problém s elektřinou, prosím, přesuneme se.“
Co? Kam?! Exkluzivní přesun do jiného (staršího) vozu první třídy. Nové místo, nová šance – i když opět proti směru jízdy. To už snad dělají naschvál.
Cestou potkám stevardku a ptám se, jestli si už konečně mohu objednat to kafe.
„Ano, kávovar už jde,“ povídá. „Ale nejdřív obsloužím ty, co čekají déle.“
Fajn. Čekám.
Všichni kolem už dopíjejí, stevardka nikde.
Zbývá dvacet minut do Olomouce a já ztrácím víru i chuť na dobré cappuccino. Mimochodem za nekřesťanských 70 korun.
Cílová stanice, vlak brzdí - porcelán z vypitých šálků se za zvuků šíleného řinčení rozletí všude po podlaze. Hurá, jsem v Olomouci. A říkám si: Zpáteční cesta už snad bude klidná.
(Nebyla)
⸻
Zpátky do reality
Na peroně čekám – vlak má pět minut zpoždění.
„To nevadí“ říkám si… je to jen 5 minut. Hlavně, zda jsem správně. Rozhlas oznámí změnu koleje. Uf, naštěstí v rámci jednoho nástupiště.
Vlak přijíždí po osmi minutách. A já vyhlížím první třídu. Má to být poslední vagon.
A hele – poslední!
Jenže… druhá třída.
Podle webu Českých drah to mělo být jinak. Asi otočili soupravu. Tak honem běžím dopředu, skrz tisíc lidí, batohů, kufrů a chaosu.
Už málem sprintuju, protože ten vlak by mi jinak prostě odjel. Jsem vepředu a jednička zase nikde. Vidím průvodčí, která má výraz přísné fyzikářky.
„Prosím vás, jede to na Prahu?“
„Jo, jede.“
„A kde je jednička?“
(Změří si mě ostrým pohledem, od hlavy k patě.)
„Máte místenku do jedničky, jo?“
„Ano!“ (funím jak bernardýn.)
„Ta není. Nastupte tady sem a tam najdete své místo.“
Ta není. Jak není? Prostě není.
Bez protestů nastupuji, protože vlak už skoro odjíždí. Uvnitř – zástupy lidí… že by něco zdarma? Každý hledá své číslo, srážky kufrů, někdo si sedá, jiný vstává.
Místo 52 – moje! Alespoň, že číslo sedí.
Kupé plné. Paní s výrazem zoufalství na mém místě.
„Asi vám sedím na místě…“
Ano. Sedíte.
Bylo mi jí líto, ale stát na chodbě dvě hodiny opravdu nehodlám.
Kupé zavřeno, jedem.
Zásuvka? Asi není.
Stoleček? Nevidím.
Jedeme…
Zapl se větrák – vrčí jako rozbitý Trabant.
Paní z mého místa na chodbě hází vražedné pohledy.
Pískání v uších z větráku po chvíli přejde. Alespoň něco.
Pán naproti otevře pivo. Odér piva a smradu se line celým kupé.
Přemýšlím, proč já, proč dnes.
Vlak se zpomalí. Z hlásiče zapraská a ozve se mutující chlapecký hlas:
„Vážení cestující, na trati došlo k mimořádné události. Sebevrah v kolejišti. Z bezpečnostních důvodů budeme čekat přibližně hodinu a půl. Prosíme, nevycházejte z vlaku.“
Ticho.
Jenom naproti zapraská plechovka s pivem.
Vedle mě si paní zhluboka povzdechne a řekne:
„To snad není možný.“
Já jen kývnu. Už nemám slov.
Všichni sedíme, koukáme z okna, vlak stojí.
V kupé se rozlézá pach piva a mírného zoufalství.
Přemýšlím, že to už je snad všechno.
Po hodině a půl se otevřou dveře kupé.
Vchází mladý průvodčí – ten samý, co mluvil do mikrofonu, a teď už mutuje naživo.
„Dobrý den, trať je už volná!“
Kupé ožije. Hurá!
„Jen ještě musíme počkat, až projedou vlaky vyšší kategorie.“
Smích, povzdech, nervózní záchvěvy naděje.
Vlak se skutečně rozjede – metr, dva, tři… a opět stojíme.
Projede jeden vlak kolem.
Druhý vlak zastaví vedle.
A hele třetí – Pendolino. To by mělo být asi ta nejvyšší kategorie, ale i ono stoji vedle nás.
Koleje plné vlaků, které nikam nejedou. Trochu peklo na kolejích.
Cestující v mém kupé už ani nenadávají. Jen sedí, mlčky hledí před sebe a občas si povzdechnou jako v čekárně u zubaře.
Pak se vrací postarší paní z našeho kupé. Byla se „projít, aby rozhýbala kosti“. Ale její výraz napovídá, že zjistila něco znepokojivého.
„Volala tam ta paní průvodčí,“ říká, „povídala do telefonu:
‚Ty vole, já snad z toho vlaku vystoupím, chcípá nám mašina!‘“
V kupé nastane ticho. Co nás ještě dnes čeká…
Hurá – vlak se konečně rozjel!
Mutující průvodčí se zase vrací, tentokrát s kolegyní fyzikářkou.
„Paní kolegyně říkala, že vám dorovnáme rozdíl za cestu ve druhé třídě.“
To zní slibně.
Po několika minutách mačkání a přejíždění prstem po terminálu vytiskl dva lístky.
Podává mi je s vítězným výrazem ve tváři.
„Tak… tady to máte. Ale když jste to kupoval přes internet, musíte to řešit přes internet.“
„Aha… takže?“
„Dostanete dorovnání rozdílu.“
Odejdou.
Koukám na papír a čtu:
„Získáváte slevový kód na libovolnou jízdu vlakem s Českých drah ve výši 30 korun. “
Sedím, mlčím a tupě se dívám z okna, kde se konečně míhá krajina.
Teď už se jen modlím, aby ten vlak dojel do cíle. Abych mohl vystoupit, zhluboka se nadechnout čerstvého vzduchu. Zároveň myslím na to, že jsem si kdysi naivně říkal, že vlak je pohodlnější a první třídou i kultivovanější způsob dopravy.
Teď už vím, že to je spíš psychologický experiment.
A že Českým drahám bych měl po téhle cestě poslat fakturu za terapii. Taková zkouška trpělivosti.
Ale já už teď vím jistě:
„Jedu, jedu vlakem… jedu, jedu vlakem sem… a tam už nikdy! Zlaté auto.“
Podle skutečné události autora článku dne 24.10.2025.
