Bitva u Chlumce nad Cidlinou – 250 let

Historie Chlumce nad Cidlinou oplývá několika výjimečnými pozoruhodnými událostmi. V měsíci březnu uběhne 250 let od bitvy u Chlumce nad Cidlinou, která byla součástí selského povstání roku 1775 v severovýchodních Čechách.

Celý historický průběh je dodnes vnímán poněkud nadsazeně. V každém případě šlo spíše o protest, který nebyl předem důkladně připravený a promyšlený. Rozhodně to nebylo protifeudální povstání, které by mohlo otřást tehdejším společenským řádem. Po oněch událostech se pod vlivem strachu dotčené šlechty s panskými úředníky a ústním předáváním zveličených fám, dostaly mnohdy do kronik a úředních zpráv výmysly a nepravdivá hodnocení. Z těch především vycházela literatura od 50. let minulého století poplatná ideovému marxistickému pojetí tohoto historického období. Smyšlený a účelový výklad byl přizpůsoben a zneužit k vytvoření požadovaného obrazu, který se zásadně minul s realitou.

Selská povstání či rebelie se datují v českých zemích od 17. století, kdy rostlo napětí mezi šlechtou a poddanými. První a hlavní příčinou vždy byla nespokojenost poddaných s tíživou mírou robotních povinností a útiskem od urozené vrchnosti, duchovních i některých měst. Ti všichni na poddané nakládali stále více břemen, omezovali jejich osobní svobodu, majetek a dané výsady. Druhou příčinou bylo utlačování nekatolického náboženství, zejména Jednoty bratrské a protestantů. Po třicetileté válce (1618 - 1648) se zatížení robotou stále zvyšovalo, rostly daně a poddaní zůstali vlastně zcela bez svých práv. Hospodářské poměry ještě následně hlouběji zhoršila Sedmiletá válka vedená v letech 1756 až 1763. Od roku 1770 navíc české země postihla neúroda a s ní související hladomor a drahota.

Pokud se zaměříme pouze na rok 1775, byla počáteční jiskrou konfliktu fáma, že císař Josef II. (s matkou Marií Terezií vládl společně do její smrti roku 1780) vydal už před pár roky „zlatý patent“ osvobozující od roboty, který vrchnost zamlčuje. První náznaky vzpoury se objevily v lednu na Teplicku (Teplice nad Metují) a pokračovaly v podhorských oblastech od Trutnova k Broumovu až po Náchod. Od února na Náchodsku působí selské „guberno“ (rada), v jeho čele stojí Antonín Nývlt ze Rtyně v Podkrkonoší, svobodný rychtář, hospodář a hostinský. Svobody člověka si cenil natolik, že se rozhodl vést povstání. Selské guberno vydalo narovnání, které upravovalo robotu a vydávalo vzory rozpisů robot. Působilo v devíti panstvích. Rebelie se rychle rozrostla na Královéhradecko, Pardubicko, Poděbradsko a Chlumecko. Sedláci si v podstatě chtěli od vrchnosti vymoci revers (závazné písemné prohlášení), že dokud se nevyřeší okolnosti utajovaného „zlatého patentu“, nebudou robotovat. Povstání však bylo provázeno přepadáváním a pleněním zámků, kostelů, far, úřednických kanceláří, příbytků a rabováním hospod, pivovarů, někdy i násilím. Na Chrudimsku povstalci postupovali k Týnci nad Labem a k Poděbradům. Tam se rozdělili, jedna část pokračovala k Nymburku, druhá přes Brandýs nad Labem na Prahu. Před branami Prahy se 24. března 1775 spojili se vzbouřenými sedláky od Chebu, Teplé a Stříbra a vytvořili tak dav v počtu dvou tisíc. Do města vpuštěni nebyli, naopak je vojsko rozehnalo a několik stovek jich bylo uvězněno. Osm z nich pak pro výstrahu popraveno.

25. a 26. března 1775 došlo k další srážce mezi císařským vojskem a povstalci u Chlumce nad Cidlinou. Vzbouření sedláci v čele s jedním z vůdců Matějem Chvojkou z Roudnice, hradeckým studentem, přitáhli od Kratonoh ve třech částech. První postupovala od Trnavy, Babic a Barchova, druhá přes Třesice a třetí od Obědovic, Káranic, Chudeřic a Staré Vody. Mezi Pískem a Novým Městem se všichni opět spojili. Ani na tři pokusy se nepodařilo vzbouřencům v počtu snad do tisíce mužů dobýt zámek, vždy jim v tom zabránilo vojsko, které vstoupilo do města. A nedojít k ukvapené a zbytečné palbě, nebylo by těch několika zbytečně zastřelených či utonulých v chlumeckém rybníku. Po bitvě u Chlumce nad Cidlinou se situace zcela neuklidnila, až do léta docházelo k místním nepokojům. Bitva je považována za významnou událost v dějinách českého selského hnutí jako příklad boje poddaných za lepší životní podmínky a proti feudálnímu útlaku.

Český historik František Augustin Slavík v díle Selské povstání r. 1775 uvádí: „Onoho dne 25. března postoupili sedláci přes hráz velikého rybníku Chlumeckého nejdříve proti pivovaru, kdež se také kanceláře nalézaly. Těch osm vojákův sice postavilo se na obranu přede vchodem; avšak nemohli silnému návalu odolati. Někteří povstalci vedeni samým Chvojkou, vrazili do úřadovny a přinutili ředitele, aby požadavky sedlákův od Chvojky sepsané potvrdil; načež skříně otevřeli a mnoho listin zničili. Jiná část dala se do plenění a pustošení příbytkův a vyvalila ze sklepů všechny sudy na dvůr. A nastalo veliké pití a křik. Zatím opět jiné oddělení chtělo do města vniknouti. Měšťané však zatarasivše ulice, postavili se na odpor. A co tu bylo bojováno, nenadále s náměstí zavířily bubny vojenské. Byloť nepozorovaně po cestách polních vojsko sem na pomoc přispíšilo a po krátkém boji povstalce přemohlo, kolem 200 jich zajalo, ostatní pak zahnalo; z těchto mnozí utíkajíce v rybníku zahynuli. Zajatí byli po dvou provazy svázáni, do hraběcí jízdárny zavřeni a potom soudu vydáni.“

Petr Hora-Hořejš v Toulkách českou minulostí píše: „A co se odehrálo u Chlumce? Pro naše poznání je asi nejdůležitější, že se fakticky žádná bitva nekonala. Třikrát za sebou se proměnlivý houf patrně 300 - 500 sedláků pokusil v rozmezí jednoho týdne dostat na kopec do zámku, aby si i zde vymohl podpis potvrzení, že robota se až do odvolání nekoná. Opakovaně mu v tom bylo zabráněno rejtary, jimž velel poručík Ertl. Poprvé se střet obešel bez krve. Podruhé, když vojáci zkusili sedláky rozehnat, bylo 74 nevolníků zajato, 2 zastřeleni a 2 utonuli. Nejostřeji se vyhrotilo třetí střetnutí. Tentokrát údajně jako první vystřelili sedláci a dva obránce zámku Kinských při tom zabili. O to byla odpověď ostřejší. Vojáci střelbu opětovali. Při rozhánění davu bylo 211 mužů zajato, 5 zabito, 3 utonuli, 4 těžce ranění zemřeli postupně ve vězení. Zprávy se různí – my se smiřme s představou, že kdesi u hráze někdejšího Velkochlumeckého rybníka leží možná 12, možná 15 sedláků.“

Potrestání vzbouřenců mělo být přísné, padly i rozsudky trestu smrti. Generálním pardonem Marie Terezie byly však všechny rozsudky zrušeny a nahrazeny vězením a tělesnými tresty. Vůdce selského guberna Antonín Nývlt, který byl zajat 28. března 1775, byl soudem v Praze odsouzen na dva roky žaláře a těžkých nucených prací. Nakonec odseděl jen několik měsíců ve vězení a na podzim 1775 se vrátil do Rtyně. Obdobný trest stihl i Matěje Chvojku, ten ale strávil pouze tři a půl měsíce na nucené práci. Ostatní uvěznění sedláci byli odsouzeni k ranám karabáčem. A tak nejhůře dopadlo osm vzbouřenců ze zhruba dvoutisícího davu před branami Prahy, ti byli na základě tamního stanného práva skutečně oběšeni.

František A. Slavík v Selském povstání r. 1775 podává vysvětlení: „Pro účastenství v povstání, loupení nebo pro jiné přečiny byli někteří k dlouholetému žaláři, zostřenému v jistých lhůtách tělesnými tresty bitím, obyčejně karabáčem. Matěj Chvojka, vůdce sedlákův u Chlumce poražených, po dlouhém vyšetřování, do Prahy a zpět na místa povstání sem a tam vození, odsouzen jest na osm let; vůdce zbouřených sedláků v Náchodsku, Nyvlt Rychetský, byv odvezen s několika jinými, kteříž ono „gubernio“ činili, do Králové Hradce (4. dubna), odtud pak do Prahy na Malou stranu, odsouzen na dvě leta k obecní práci.“

Poddaní sedláci měli za svého života dost roboty, nesvobody a útisku, proto povstali proti zpupným a neoblomným feudálům. Vyzbrojeni zastaralými ručnicemi, kosami a holemi byli proti císařským jízdním a pěším jednotkám ve značné nevýhodě. I když ozbrojené srážky neměly velký význam a povstání bylo potlačeno, přispělo k urychlení reforem v českých zemích. Marie Terezie (1717 - 1780) vydala 13. srpna 1775 Čtvrtý robotní patent a Josef II. (1741 - 1790) pak 1. listopadu 1781 Patent o zrušení nevolnictví (ke zrušení poddanství a robotnické povinnosti došlo až 7. září 1848).

Historik F. A. Slavík, Selské povstání r. 1775, dopřesňuje: „Císař Josef II. dne 1. listopadu 1781 vydal patent, jímž poddaný stal se majetníkem statku, nyní dědičného, a každý poddaný nabyl práva k ženění; měl na vůli, zachovávaje předpisy vojenské odvodní soustavy, z panství se vystěhovati, a uvnitř země usaditi nebo službu hledati; poddaní mohli se podle libosti řemeslům a uměním učiti, a bez sprošťovacího listu, kterýž bez toho již přestati měl, mohli po výdělku tam jíti, kdež ho nalezali, nebyli více povinni konati dvorní služby a j. v. Tím urovnány byly poměry mezi poddanými a vrchnostmi ku zvelebení stavu rolnického, i dosaženo, po čem poddaný lid tak dlouho byl toužil.“

Přibližme si postavu jednoho z vůdců na Královéhradecku, mladého studenta ze selské rodiny. Matěj Chvojka se narodil 1. března 1755 v Roudnici číslo popisné 21. Zápis v matrice libčanského kostela praví: „… 1. 3. 1755 pokřtěn jest Matěj Chvojka, vlastní syn Jana Chvojky a manželky Doroty…“. Mladý Chvojka byl nevalného zdraví, otec ho proto poslal studovat do Hradce Králové. Stal se dobrým řečníkem a domluvil se německy i latinsky. Po vypuknutí selských bouří dorazili 22. března 1775 do Roudnice vzbouření sedláci od Náchoda. Matěj Chvojka za sedláky vyjednával s vrchností a byl postaven do čela vzbouřenců. Připisuje se mu autorství básně „Lamentace o té selské rebelii“ a „Selského otčenáše“. Pro podobnost s císařem Josefem II. měl přezdívku „selský císař“. Po bitvě u Chlumce nad Cidlinou byl odsouzen, tři a půl měsíce pracoval na stavbě splavu někde u Pardubic, poté se vrátil domů. Umírá v Roudnici 29. ledna 1791. Zápis v matrice uvádí: „29. 1. 1791 zemřel Matěj, syn po nebožtíku Janu Chvojkovi, chalupníku z Roudnice čp. 21 na souchotiny, mládenec 43 let starý“. Věk je uveden chybně, má být 36 let. Kolem osoby Matěje Chvojky vedou historikové spory. Dalším vůdcem a řečníkem byl Matěj Chára, rychtář z Obědovic.

Pomník selského povstání roku 1775 v Chlumci nad Cidlinou (návrší Skalka): na památku připomínající porážku selského povstání byla postavena na kamenném podstavci v místě prohry vzbouřených sedláků bronzová socha mladého sedláka (rebela) v nadživotní velikosti s kosou upravenou na sečnou zbraň. Socha je vysoká 3 metry, celková výše pomníku činí 8,2 metrů. Bronzová socha byla odlita v roce 1937 podle návrhu akademického sochaře Jakuba Obrovského (1882 - 1949). Velkolepé slavnostní odhalení bylo naplánováno na 11. září 1938, avšak kvůli vyhrocené a vážné politické situaci se uskutečnilo až v září 1948.

Rada města svým usnesením ze 46. zasedání dne 9. září 2024 schválila restaurování Pomníku selského povstání chlumeckou akademickou sochařkou a restaurátorkou MgA. Kateřinou Čihákovou Myškovou. Restaurátorské práce se týkaly všech částí pomníku kromě vrcholové bronzové sochy. Již dříve v roce 2003 tato restaurátorka provedla celkové restaurování pomníku a roku 2007 restaurování reliéfu.

Zdroje: František Augustin Slavík: Selské povstání r. 1775 (Osvěta 1875, č. 6) a Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 5 (Baronet 2002).

Petr Chvojka